„Nechtěl jsem ti ublížit. Kdybych věděl, jakej seš skvělej chlap ...“ omlouval se Ondra. „Tak bys mi nechodil za ženou?“ domýšlel si Filip, co chce mrtvý obšourník říct. „To ne, ale dával bych si větší pozor, abys na to nepřišel."
KAMARÁDI NA ŽIVOT I NA SMRT 2/3
„Tak co, ještě vidíš mrtvý lidi?“ nakoukla do Filipovy kanceláře kolegyně Mirka.
Přestože jeho mrtvý přítel s amnézií seděl na protější otočné židli, ujistil Mirku, že nikoli. „Byl jsem jen přetažený.“
„Jasně, náročný víkend plný sexu,“ měla naprosto mylné představy o jejich domácí atmosféře.
Díky Filipově nechápavému výrazu byla Mirka nucena svou poznámku vysvětlit. „Na jaře jsi říkal, že pracujete na miminku.“
„Fakt? To už si ani nepamatuji,“ prohlásil duchem nepřítomný Filip. Zklamaná Mirka vyrazila hledat někoho sdílnějšího.
„Pracujete na miminku?“ ožil jeho společník.
Filip zavřel dveře kanceláře. „Pracovali jsme, ale teď máme menší krizi … zase.“
„Povídej, přeháněj!“ popoháněl ho duch.
Miminko mělo být záchranný kruh jejich potápějícího se manželství. O pět let mladší Klára poznala Filipa, když jí bylo šestadvacet. Vyřizoval pojistku jejího právě zesnulého snoubence. Snoubenec se zabil na motorce s dívkou, která byla jeho milenkou. O dva měsíce později Kláru náhodou potkal v poloprázdném kině a po filmu ji pozval na kávu. Po kafi následovalo nesmělé pozvání na víno, potom přišly tři večeře, pět procházek a před víkendem na Dolní Moravě i první pusa. Klára se s Filipem cítila v bezpečí, opečovávaná a milovaná. Filip byl ten typ muže, u kterého si byla jistá, že ji nikdy nezradí. Jenže z její strany šlo spíš o vděčnost než o opravdový cit či spalující vášeň. Rozhodně se jí z něj samovolně nerolovaly kalhotky ke kotníkům.
„Tak co?“ zatímco Filip vzpomínal, neposedný duch poskakoval na židli.
„Tobě se tak budu svěřovat!“ odbyl ho Filip.
Mirka s Blankou svíraly v rukou hrnky s kafem a oběma spadla čelist, když sledovaly Filipa, jak si v prosklené kukani povídá sám se sebou a zuřivě u toho gestikuluje.
„Třeba bych ti pomohl. Sice si nic nepamatuji, ale jsem přesvědčený, že s ženskýma jsem to uměl.“
„A co když jsi byl gay?“ pokusil se toho domýšlivce rozhodit Filip.
„Cože?“ ksichtil se duch.
Někdo zaťukal na dveře kanceláře a oba ztuhli. „Filipe, neruším?“ nakoukla do dveří jeho žena.
„Ty nikdy, pojď dál,“ vyzval ji a znepokojivě sledoval svého mladého společníka.
Klára měla na sobě krátké, bleděmodré letní šaty a duchovi se nejspíš líbila, protože se vzrušil.
„Můžu si sednout?“ otázala se Klára a nečekajíc na odpověď, chtěla nasednout na duchův pyj.
„Vidíš, že jsem na ženský,“ vrtěl se nedočkavě duch.
„Ne, tam ne!“ vystřelil ze židle Filip, „tam je nějakej sajrajt … rozlitej.“
„Sajrajt? Já ti dám sajrajt!“ vztekal se naháč.
Klára se otočila a pohlédla na židli, „nic tam nevidím.“
„To buď ráda, sedni si radši na tu druhou,“ vyzval ji a zeptal se, zda nechce kávu.
Po jejím souhlasu se vydal do kuchyňky a znepokojivě pozoroval, jak kolem ní mladej mlsně obskakuje. „Já ho zabiju,“ zuřil polohlasně. Když se vrátil a viděl ty dva vedle sebe, najednou mu to došlo. „Jak jsi říkala, že se jmenoval ten herec, co o víkendu umřel?“
„Ondřej Kašpárek. Proč se ptáš?“
„A jak vypadal?“
„Vysoký, světle hnědé vlasy, modré oči, můžeš si ho vygooglit,“ napadlo Kláru a když tak učinil, byl doma.
„Pojď se kouknout,“ vyzval svého mrtvého společníka, ale samo sebou ho poslechli oba.
„No to je on!“ přikývla souhlasně Klára.
„Ty vole, to jsem já,“ přidal se duch.
„Proč tě to najednou zajímá?“ zneklidněla Klára.
Filip otázku přešel, neboť otevřel další odkaz. „Tady píšou, že ho našli nahého před panelákem, kde bydlel, a jeho šaty že byly rozházené všude kolem.“
„Sbíral jsem na balkoně prádlo, vzrušil jsem se při pohledu na tvou ženu, převážil se a vypadnul ven,“ měl jasno duch.
„A proč jsi vlastně přišla, miláčku?“
„Jdu nakoupit, tak mě napadlo, jestli na něco nemáš chuť?“
„Na tebe, ty rajdo,“ zašveholil duch a Filip se musel držet stolu, aby na něj nevlítnul.
„Nic konkrétního a k tvým rodičům o víkendu pojedu s tebou,“ překvapil Kláru, neboť se návštěvám u tchyně a tchána úzkostlivě vyhýbal. Jenže pořád to bylo lepší, než zůstat doma sám s duchem mladého herce.
„Já jedu taky a sedím u okna,“ nechtěl se nechat vyšoupnout Ondřej.
„Jedeme autem, ne vlakem,“ vysvětlil Ondřejovi Filip, poté co Klára odešla. „Nechceš si najít svůj vlastní program, vyrazit třeba … na hřbitov?“
„Tak sedím vepředu, na sedadle smrti,“ nenechal se odradit Ondřej. „A musím jet s vámi, protože jsem tady novej a nikoho jinýho neznám. A v noci se sám na ulici bojím. Bubáků.“
„Jsi duch, tak přece můžeš procházet zdmi, ne?“ napadlo Filipa.
Ondřej zbystřil a hned to vyzkoušel. „A já trouba vždycky čekal, až mi někdo otevře dveře,“ posteskl si, jakmile zjistil, že to funguje. „Jdu na sever, jdu na jih.“ procházel zdí tam a zpátky. Vydrželo mu to půl hodiny.
„Nezajdeme na jedno?“ zeptal se Ondra Filipa, když se vraceli z práce.
„Vždyť nemůžeš pít!“ namítl logicky Filip.
„Jen bych nasával tu atmosféru,“ bránil svůj nápad Ondra. „Mám depku. Sice už vím, kdo jsem, ale nevím, jak jsem umřel a proč jsem neodešel z tohoto světa?“
Ty seš tak otravnej, že tě asi nikde nechtěj, pomyslel si Filip. Po společně strávených deseti hodinách měl pocit, že mu vykecal díru do hlavy.
„Jak otravnej?“ urazil se Ondra.
„Ty čteš moje myšlenky?“ došlo Filipovi, že tady něco nehraje.
„No, ty moje ne?“ dělal blbýho duch.
„A kdy ses chystal mi to říct?!“ rozčílil se hodně nahlas Filip. „Vždyť já kvůli tobě vypadám jak retard, když promlouvám do vzduchoprázdna.“
„Jsi inteligentní a vážený občan,“ připomněl mu jeho vlastní slova, „tak jsem myslel, že na to přijdeš sám. Navíc to byla děsná prdel.“
„Tak to jo, jsem šťastný, že ses bavil. Rád jsem tě poznal a třeba se někdy ještě potkáme,“ rozloučil se Filip.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ rozběhl se za ním Ondra, poté co se vzpamatoval.
„Domů a ty bys měl jít taky,“ doporučil mu Filip.
„Doma je mrtvo, budu se tam nudit,“ dělal duch na Filipa psí oči.
„Ale u nás být nemůžeš, zase bys slintal nad mou ženou,“ vzpomněl si Filip na incident z kanceláře.
„Pustíš mi u mě doma alespoň film, klíč mám pod rohožkou?“ zkusil ten moment osamění oddálit.
„Tak dobře, ale až večer. Teď by bylo nápadné, kdybych se motal u tebe před bytem.
Když se večer vykradli z bytu Mrtvých, neodpustil si Filip nadávku na nefunkční světlo na chodbě.
„Zkus utáhnout žárovku,“ navrhl Ondřej. K překvapení obou se světlo skutečně rozsvítilo.
„Jak jsi to věděl?“
„Nevím, takový vnuknutí. Jako by někdo nechtěl být viděn,“ filozofoval Ondra.
„Pšt … jdeme loupit!“ zakřičel na Filipa o dvě patra později před svým bytem.
Filip zrovna vytahoval klíč zpod rohožky a polekaně sebou škubnul. „Nic důležitýho si nepamatuješ, ale kdejakou kravinu z filmu pro pamětníky si vybavíš,“ vyčetl hned nebožtíkovi.
Jeho byt byl dispozičně stejně řešený jako jejich, jen bylo na první pohled patrné, že v něm nezanechala „otisk“ ženská ruka. Strohý nábytek a žádná výzdoba kromě dvou zarámovaných plakátů, které zvaly na představení, ve kterých hrál, a několika fotek ze skalního lezení, kde pózoval do půl těla nahý.
„Trošku samožer, ne?“ rýpnul si Filip.
Ondra bloudil po bytě a u některých věcí měl pocit, že je nevidí prvně. Šlo hlavně o činky, posilovací lavici,
úvazky, lana a karabiny. „Taky bys měl sportovat. Jseš celej takovej rozkydlej,“ kriticky ohodnotil Filipa.
„Co povídáš? Já mám pekáč buchet,“ pohladil se Filip po břiše, „akorát nakynutých.“
„Mohl bych tě trénovat, abys měl svaly, holkám se to líbí.“
„Já jsem ženatej, nepotřebuju se líbit holkám,“ namítl Filip.
„Mohl by ses líbit svojí ženě, ukázat jí muskulaturu, posílíš pánevní dno a konečně pozná, co je to orgasmus,“ šel na to přes „romantiku“ Ondra.
„Jakej chceš pustit film?“ rychle změnil téma Filip, neboť už si ani nevybavil, kdy se s Klárou naposledy milovali. Možná na jaře, když ve vzácné chvilce souznění mluvili o miminku. A o tom, že někdy měla orgasmus (s ním), dost pochyboval. Nanejvýš mu řekla, „bylo to hezký,“ a tím to haslo. Pak se zhaslo a šlo se spát.
„Třeba Smrt ji sluší, Hráči se smrtí nebo seriál Živí mrtví,“ šaškoval Kašpárek, ale pak svůj výběr přehodnotil. „Dej mi tam prosím tě to dvd, co je úplně naspodu a můžeš jít.“
„Nemá žádný popis. Co to je za film?“ byl trochu zvědavý Filip.
„Domácí péčko,“ snažil se Filipa odradit od sledování. „Hele můj telefon, to by mohla být stopa,“ všimnul si Ondra mobilu na spodní desce konferenčního stolku.
Filip pustil film a začal projíždět mobil. „Co mám vlastně hledat?“
„Nevím. Zprávy, fotky, něco, co by nám napovědělo, proč jsem umřel,“ instruoval ho Ondra a postavil se před obrazovku.
Filip, sedící na gauči, se naklonil na stranu a hned to domácí péčko poznal. „Pretty Woman,“ chechtal se.
Smích ho vzápětí přešel. „Co to je?“ ukázal Ondrovi jednu z fotografií.
„Žena ve sprše, řekl bych.“ hádal Ondra.
„To je moje žena v naší sprše!“ vybuchl Filip. „Ty jsi s ní měl poměr?“
Ondra uskočil a zvedl k obličeji otevřené dlaně (naznačoval tím, že se vzdává). „Já jsem z obliga, vážně.“
„Jak z obliga?!“ byl vzteky bez sebe Filip.
„Páč si nic nepamatuji. A když si to nepamatuji, tak se to nestalo.“
Filip po něm házel všechno, co mu přišlo pod ruku, než mu došlo, jak je to iracionální. Nemohl ho zasáhnout. A hlavně ne tak, jak zasáhl on jeho. Přímo do srdce.
Hluk, který hádka a létající předměty způsobily, přilákal některého ze sousedů. Zvonek, bušení na dveře, dotazy a výhrůžky. „Kdo je tam? Zavolám policii!“
„Musíme odsud vypadnout!“ šeptal Ondra, ač vlastně nebyl v žádném nebezpečí na rozdíl od hmotného Filipa.
„A jak to chceš asi udělat?“ ťukal si na hlavu Filip.
„Přes balkon po hromosvodu, jsem dobrej lezec,“ vychrlil ze sebe Ondra.
„Takhle jsi umřel?“ pronesl do nastalého ticha Filip, když si spojil všechny nitky dohromady. „Chodil jsi mi za ženou, proto to světlo, aby tě nikdo neviděl. A když jsem vás překvapil, zdrhal jsi s hromádkou svých šatů po hromosvodu,“ ukončil svou dedukci.
Ondra se posadil vedle Filipa na gauč. „Sorry, kámo, nechtěl jsem ti ublížit. Je mi to fakt líto, kdybych věděl, jakej seš skvělej chlap …“
„… tak bys mi nechodil za ženou?“ domýšlel si Filip, co chce mrtvý obšourník říct.
„To ne, ale dával bych si větší pozor, abys na to nepřišel.“
Pokračování příště
Kamarádi na život a na smrt 1/3 https://snitily.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=802433
Mé předchozí Všehochuť povídky: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558
