Chodí pornohvězdy na rande naslepo?

Do pátečního rande naslepo musím bezpodmínečně zhubnout aspoň dvě kila, dala jsem si nesplnitelné předsevzetí. A taky navštívit kadeřnici Janu, vybrat vhodné šaty, udělat si pleťovou masku, oholit si nohy a Rozkošenku přepůlenou.

CHODÍ PORNOHVĚZDY NA RANDE NASLEPO?

Zákon padajícího hovna, opakovala jsem si v duchu, když mě v rohové kanceláři jebal ředitel, že jedna výrobní linka o víkendu kvůli poruše stála. Hovno nikdy nepadá nahoru. Každé hovno, které dopadne na něčí hlavu, generuje hovno padající na podřízenou hlavu.

„Co jste dělala proto, aby stroj jel?!“ hnal mě k osobní zodpovědnosti Nezval.

„Strávila jsem zde celý víkend a dohlížela na mechaniky,“ odpověděla jsem po pravdě, i když mně samotné bylo jasné, že je svou přítomností jenom seru. Co já vím o motorech a převodovkách.

„Ale linka pořád nejede!“ omlacoval mi mou neschopnost o hlavu říďa.

„Čekáme na náhradní díl z Německa, kurýr by ho měl přivézt dnes dopoledne."

„Tak se snažte, tlačí nás čas, máme vyrobit pět milionů kusů za měsíc a já bych nerad vysvětloval evropskému vedení, že jsme dodávky nesplnili kvůli vaší neschopnosti!“ Ředitel tak nepřímo přiznal, že i jemu někdo sere na hlavu a že jako „správný velitel“ se zříká odpovědnosti.

Ještě před pár lety jsem jeho kancelář pravidelně opouštěla ubulená a ponížená. Jenže člověk časem otupí a navíc jsem poznala, že Nezval je pes, co štěká, ale nekouše. Nemělo cenu se s ním přít, měl jen potřebu si vynucovat řvaním respekt, protože přirozeného respektu se mu nikdy nedostávalo.

Teď budu muset zmrdat někoho já, uvědomila jsem si, co je nevyhnutelné.

Ještě před pár lety jsem nemluvila jak dlaždič. Samozřejmě jsem nebyla distingovaná dáma, ale každodenní pobyt mezi bandou „neandrtálců“ způsobil, že jsem ve svém projevu dost zhrubla. Sestoupila jsem na jejich úroveň.

Když jsem ve firmě před dvanácti lety začínala, byla jsem mladá, plná života a energie. Kolegové mi nadbíhali, flirtovali se mnou jak o život, zvali mě na oslavy narozenin, bowlingové turnaje a vánoční pařby. Jenže jak jsem se v podnikové hierarchii, díky své píli, prokousávala výš a výš, ubývalo pozvánek a z bývalých kolegů se stali podřízení, co se na mě dívali skrz prsty. Už jsem prý s nimi nebyla na jedné lodi. Respektive byla, ale zatímco já postávala vedle lodivoda Nezvala na kapitánském můstku, oni se krčili na palubě u vesel, a jak v Nezkrotné Angelice za zvuku práskání biče poslouchali příkaz: roubík do úst!

Zaznamenala jsem i řeči, že jsem udělala kariéru přes postel, ale v tomhle ohledu mám svědomí čisté. Pravidla, co je v domě, není pro mě, jsem se celou kariéru úzkostlivě držela. A nestálo mě to ani žádné úsilí či přemáhání. Protože Nezval je jednoduše neprcatelnej. Ostatně prcat neuměl ani můj poslední přítel Maxim. To byl samožer a metrosexuál, kterého zajímalo jen, jestli má při sexu správně zaťaté břišní svaly. Naopak ho vůbec nezajímalo jak chutná moje Rozkošenka přepůlená. 

Při cestě přes výrobní halu jsem všechny pracovníky automaticky zdravila, ač jsem byla duchem nepřítomná. Uvědomovala jsem si, jak nerada sem posledních pár měsíců chodím. Jsem čím dál naštvanější a kolikrát jsem protivná i sama sobě. A to jsem se dřív těšila na každý nový pracovní den, kdy si osvojím novou dovednost, poperu se se zadanými úkoly a ohromím všechny svým entusiasmem. Teď jsem se jen zoufale snažila přežít do večera a vyhlížela páteční odpoledne a volný víkend.

Zastavila jsem u výrobní linky, která byla stále odstavená. Vzpomněla jsem si, že na vnitřní stranu plechových dvířek obsluha vždy lepila koláže z novin, časopisů a průkazových fotek, které se daly stáhnout z podnikového webu. Ředitel Nezval za zamřížovaným oknem věznice, vratný Babiš v hnízdě s čápy nebo vášnivý běžec a zapřisáhlý starý mládenec Šmíd jako Ženich na útěku. Byla to taková výstavka skrytá očím běžného kolemjdoucího. Napadlo mě, jestlipak tuto výtvarně zájmovou činnost ještě někdo provozuje a po otevření dvířek jsem zjistila, že z módy nevyšla. A i já jsem vyobrazená na „tabuli cti“. Má hlava byla nalepená na těle pornoherečky jménem Valentina Nappi, kterou obšťastňoval běloch s černochem. Jistá podobnost mezi námi vskutku byla. Dlouhé černé vlasy, bujné křivky a velký zadek. Tak hlavně, že se nedopouštím rasové segregace, pomyslela jsem si, neboť do zadní části těla nalepeného pod mou hlavou pronikal velký černý pták.

Když jsem při obhlídce závodu došla k druhé výrobní lince ve vedlejší hale, u obslužného pultu řádil stotřicetikilový František přezdívaný Valibuk. Svou pozornost ale nezaměřoval na kontrolu kvality výrobků.

I s brigádníkem lačně sjížděli nahotinky na internetu. V rachotu stroje mě neslyšeli, a tak jsem se, jak zloděj, přikradla za jejich záda. A jak jsem se tak přibližovala, doléhaly ke mně útržky komentářů, které adresovali spoře oděným kráskám.

„Ta má mrdavý oči,“ hodnotil Valibuk štíhlou blondýnu se zaručeně silikonovým poprsím.

„Tahle je pěkná,“ zkoušel se přidat mladý brigádník.

„Píču a šišky, má malý kozy a divnej ksicht.“

Za to ty seš krasavec jak ze žurnálu, pomyslela jsem si sarkasticky při pohledu na jeho přetékající faldy. Proč mají muži pořád potřebu brát ženy jen jako kus zbytečného masa kolem píči? probudila se ve mně feministka.

„To tahle,“ rozohnil se Valibuk, když kurzorem kliknul na další obrázek, „ta by řvala …“

„Řvala by, slez ze mě ty tlustý prase!“ neudržela jsem už nervy na uzdě.

Oba sebou polekaně škubli a Valibuk si nejspíš i nadělal do gatí, ale já jsem byla v ráži, a tak jsem pokračovala výčtem porušených předpisů a následných sankcí.

„Hovno dopadlo na tu správnou hlavu,“ zhodnotila jsem při odchodu ze stroje své rozhodnutí sebrat Frantíkovi osobní ohodnocení, tedy prémie za měsíc květen. 

Poté, co jsem v kanceláři vyřídila hromadu mailů a telefonátů, jsem si v anonymním režimu vygooglila kyprou krásku z ilegální nástěnky. A musela jsem konstatovat, že jsem vlastně nedopadla až tak zle. Valentina Nappi je jednak velice výkonná a pracovitá – zvládá až 20 filmů ročně a taky je označována intelektuální pornohvězdou.

Zajímá se o filosofii a napsala několik esejů o postavení žen a mužů ve společnosti. Žádný div. Vzhledem k množství hardcore scén, co natočila, má informace o postavení mužů takříkajíc z první ruky.

Zase tak moc se nelišíme, konstatovala jsem. Mě slovně jebe zakompexovanej ubožák tebe testosteronový svalovci.

„Ale copak, copak … plánuješ změnu pracovního oboru?“ utnula mé myšlenky kamarádka Lucie z personálního oddělení. Byla jsem tak zabraná do studování mé „dublérky“, že jsem si nevšimla, že mě přišla vyzvednout na oběd.

„Kéž by …“ vzdychla jsem a ukázala ji na mobilu lidovou tvořivost v praxi. A přidala pár informací z dnešního dopoledne. 

„Hustý,“ uznale kývla Lucie, „a já na tý nástěnce nejsem?“

„Je tam vyobrazeno snad dvacet lidí,“ přiznala jsem, že nemám úplný přehled. „Ale myslím si, že můžeš být v klidu.“

„To je škoda,“ vzdychla o několik minut později Lucie. Kdyby nedodala, „zajímalo by mě, jaký by mi přisoudili tělo?“ ani by mi nedošlo, na co opožděně reaguje.

„Máš být ráda, že nejsi terčem vtipů,“ vracela jsem ji do reality a vzala za kliku u jídelny.

Lucie je ultra štíhlá, má krátké blond vlasy a chlapeckou postavu. Což pro ni znamená malá prsa a velké komplexy.

„Mě si nikdo s žádným sexuálním idolem nespojí,“ hořekovala šeptem, když jsme strkaly plastové krabičky s jídlem do mikrovlnky. Zatímco ona si dopřávala řízek s bramborem, já měla zeleninové rizoto.

„Co povídáš, vypadáš jak Keira Knightley z Pirátů z Karibiku nebo Lásky nebeské,“ utěšovala jsem ji. 

„Ale té nikdo nestrká černý péro do zadku jako tobě,“ připomněla mi Lucie a opodál sedícímu a přežvykujícím dělníkovi, zaskočilo sousto v krku.

„Tak ti pěkně děkuju,“ plácla jsem se teatrálně do čela, „ty si máš tak na co stěžovat. Máš manžela, dvě krásný zdravý děti a co mám já? A mimochodem, já jsem ptáka neviděla už dva roky,“ šeptala jsem a pro jistotu si dlaní zakryla i ústa. „Ani bílýho, ani černýho.“

„A to se právě může změnit,“ opět ožila Lucie, „domluvila jsem ti na pátek rande.“

„Cože?“ málem mi vypadla z dlaní miska s rizotem.

„Petr má nového kolegu, 39 let, svobodný, bezdětný. V pátek v osm večer máte schůzku v Esperantu!“

Než jsem stačila cokoli namítnout, ukázala mi jeho fotku z Facebooku. A já už neměla potřebu cokoli namítat. Vypadal totiž hratelně.

„Víš, jaký je rozdíl mezi ženou a prací?“ nadhodila během přežvykování oběda Lucie. Zatímco ona do sebe řízek naházela, já každé sousto dvaatřicetkrát přežvýkala. Protože se s plnou pusou nemluví, zavrtěla jsem hlavou.

„Práce se sama neudělá,“ prozradila mi pointu a já ji do prsou prostého výstřihu vyprskla rýži, mrkev a brokolici.

Do pátečního rande naslepo musím bezpodmínečně zhubnout alespoň dvě kila, dala jsem si nesplnitelné předsevzetí. A taky navštívit kadeřnici Janu, vybrat si vhodné šaty, udělat si pleťovou masku, oholit si nohy a Mezinožku řasnatou. A pokud možno pohnout s problémem, který mě tíží víc než sedm set devadesát šest dní dlouhá absence sexu. Naší rodině v restituci vrátili značně zchátralý jeden a půl století starý dům a po dvaceti letech, co ho znovu vlastníme, už si nemůžeme dovolit financovat ani základní údržbu, natož pak kdysi zamýšlenou rekonstrukci. Jenže o tom má pětasedmdesátiletá bábuš, která zde dožívá, nechce ani slyšet. Rodiče spolu po rozvodu nemluví, a tak celý problém přehodili na mě. Odpoledne jsem proto vyrazila do další předem prohrané bitvy. Přesvědčit babičku, aby se zřekla „azylu“ v historické ruině bylo samozřejmě nad mé síly. Je tvrdohlavá a zabejčená jako všechny ženy v naší famílii. Nepomohly argumenty ani vydírání, že se o ni přestanu starat. Namítla, že se o ni stejně nejvíc stará Benjamin. Benjamin je zahradník, kterého zná babička z dob, kdy byl jejím žákem na druhém stupni základní školy. Podle mojí matky byl později jistý čas i babiččiným milencem. Tahle historka mi přijde trošku přitažená za vlasy, ale babuš mu přenechala jeden z bytů výměnou za to, že zde bude dělat správce. Jenže to bylo ještě v době, kdy v přízemní části byly kanceláře IT firmy a měli jsme další dva nájemníky, kteří platili činži. Nyní „spravuje“ dům, ve kterém krom něj a babuš nikdo nebydlí. Já zde přespávám pouze výjimečně, když se zdržím v práci nebo s Luckou na víně a nechci utrácet za tágo (mám to sem, co by kamenem dohodil). Nastálo bych tu určitě bydlet nechtěla. Zvlášť v noci na mě budova působí depresivně a strašidelně. Což mi připomnělo, že Benjamin stále ještě nevyměnil prasklé žárovky na chodbě. Před odchodem jsem na něj proto zvonila a poté, co se obtěžoval mi otevřít, jsem ho bez pozdravu sjela jak černou sjezdovku.

„Neplatíte nájem, tak se alespoň starejte!“ vytmavila jsem to muži, který svým zjevem připomínal vagabunda. Dlouhé zpola již šedivé vlasy, týdenní strniště a mohutná postava zahalená do šedivého trička a černých kalhot. Nechápala jsem, co by na něm babuš v době, kdy ještě neměla pět dioptrií, viděla. 

Petrův svobodný kolega Vilém byl jedno velké zklamání. Stisk ruky a la leklá ryba, ne zrovna čisté boty a špína za nehty. Tohle všechno, kdybych si dala tu práci, bych mohla časem přetvořit k obrazu svému. Když je chlap vtipný, empatický a má charisma, nevadí mi ani nepříliš atraktivní zevnějšek. Jenže on navíc ještě bydlel s matkou a byl strašně nudný. I když jsem do sebe otočila čtyři Mojita, brzy mi došla témata k hovoru. Spěšně jsem se rozloučila a na jeho dotaz, zda se můžeme ještě někdy vidět, popravdě odpověděla, „určitě … ne!“

Co se týče alkoholu, nejsem zrovna velký 3,14č a nedržím se hesla, kdo nezvrací, pije pod své možnosti, a tak mi ty čtyři sklenky pěkně rozhodily sandál. Na vysokých podpatcích jsem si to nejistě štrádovala k domu hrůzy a jakmile jsem do něj vešla, má dlaň na stěně šátrala po vypínači.

„Já ho zmrdám, že to neviděl,“ zamumlala jsem polohlasně po zjištění, že Benjamin žárovky nevyměnil. Za svitu mobilu jsem ihned vyrazila zjednat nápravu a začala bušit na jeho dveře. Tentokrát mu trvalo mnohem déle, než otevřel a neměl na sobě šedivý triko a černé kalhoty. Neměl na sobě totiž vůbec nic a na rozdíl od Michelangelova Davida měl tam dole velkou přednost. Socha Davida má údajně malé genitálie, protože ho zachycuje v okamžiku před soubojem a napětí a strach způsobí logicky smrštění genitálií. Benjamin byl rovněž připraven na souboj, a tak ho můj výpad nezaskočil. Nepřekvapil ho ani ten další, po kterém mě zpacifikoval a přirazil čelem ke stěně. Nadávala jsem a škubala jsem sebou tak dlouho, než mi jednou rukou zacpal ústa a druhou vyhrnul sukni od kostýmku Cavalier. Sako mi stáhl přes ramena, čímž částečně znehybnil i mé ruce. Jeho rozhodnost a síla mě naprosto ochromily. Jakmile mi stáhl kalhotky Simone Pérele do půli stehen, zmocnila se mě směsice strachu, obav a nepopsatelného vzrušení. Svou drsnou dlaní mi zajel mezi nohy a začal mě dráždit. Nejprve s překvapivou něžností, ale jakmile měl prsty zmáčené od mých milostných šťáv, zrychlil a přidal na intenzitě. V tu chvíli už jsem žádný odpor nekladla, naopak jsem ještě více roztáhla nohy a prohnula se v zádech, abych mu usnadnila přístup do své kundičky. Do prstů levé ruky, kterými mi předtím zakryl ústa, jsem ho lehce kousala a tak zkusmo uvolnil sevření a já tak mohla své narůstající vzrušení ventilovat i orální cestou. Jeho ztopořený penis se mi třel o zadek, ale o jeho rozkoš mu zřejmě nešlo, protože ho do mě nezasunul. Byť jsem si nic jiného nepřála. Když zjistil, že řvát už nebudu, levačkou mi rozepnul knoflíčky saka a košile, zajel s ní pod halenku a začal mi přes podprsenku hladit prsa. Ačkoli už jsem měla obě ruce volné, na jakoukoli obranu jsem rezignovala, protože „rodeo“ dospělo do finále a býk mě poslal k zemi. Doslova a do písmene. Benjamin se zaměřil na poštěváček a orgasmus mě zasáhl takovou silou, že jsem se celá roztřásla a podlomily se mi kolena. Zachytil mě těsně nad zemí, zvedl do náruče a odnesl do mé garsonky. Nemám ponětí, jak se mnou v náručí zvládl odemknout byt a kde vůbec vzal klíče, ale stalo se. Odevzdaně jsem se nechala svléknout a nahá uložit do postele. Když se zvedl a narovnal, vzpomněla jsem si na Lucii a pondělní rozhovor. Po dvou letech jsem viděla penis. Natáhla jsem k němu ruku, ale on ji zachytil a do šera ložnice pronesl, „už jako malá holka, jste měla prořízlou pusu.“ Překvapilo mě, že si mě pamatuje z dětství a že potom, co vyslyšel mou potřebu mrouskání, mi stále vyká. Usnula jsem s vědomím, že toho minimálně o patnáct let staršího podivína chci co nejdřív zase vidět. A cítit. A oplatit mu rozkoš.

Má prosba byla částečně vyslyšena hned následující sobotní ráno, protože jsem ho potkala na chodbě. A nejspíš jsem byla rudá až za ušima, protože mi s lehkým úšklebkem sdělil zásadní informaci k předešlé noci, „dobrý den, slečno Kateřino, dnes vyměním ty žárovky.“ „To nebude třeba, pane Benjamine,“ ujistila jsem ho rozechvělým hlasem, „počínaje včerejškem mi to tak vyhovuje.“ „Benjamine?“ byl zaskočen můj nový milenec a pak mu náhle svitlo, odkud vítr vane. „to B. Karloff na zvonku znamená Boris. Benjamine, mi říkala ironicky vaše matka.“ Zřejmě jsem nahodila ten nejnechápavější výraz, protože na vysvětlenou dodal, „kvůli vaší babičce a filmu Absolvent.“

V pondělí ráno se do mé kanceláře přihnala Lucie, „tak co rande naslepo?“ hořela zvědavostí. Nadechla jsem se, že ji vylíčím, jaký byl Petr suchar a špindíra, ale pak jsem si vzpomněla na potemnělou chodbu starého domu a muže, jemuž jsem do tváře povětšinu času neviděla a s blaženým úsměvem a lehkým pokývnutím vydechla, „dost dobrý.“                                                    

Lucie byla štěstím bez sebe, čehož jsem ihned využila, neboť mě čekal další pojeb od Nezvala.„Potřebuji s něčím píchnout,“ vtiskla jsem jí do dlaně kalhotky z páteční noci.

Nezval byl opět v ráži, ale já už byla zase ta holka s prořízlou pusou, co si nenechá nic líbit. A tak na místo abych seděla a nechal si srát na hlavu, jsem vstala a mlčky přešla bezprostředně k němu. Moje neomalenost a rozhodnost ho zaskočila. Jeho hlas slábnul, až přešel do šepotu. Nepatrně vyboulená kapsa saka dávala tušit, že Lucie, která sídlila ve vedlejší kanceláři a rovněž ho nemohla vystát, svůj úkol během jeho čůrpauzy splnila. Chytla jsem konsternovaného Nezvala za obě zápěstí. Jednu jeho ruku jsem si položila na obličej a druhou na prsa a začala ječet. Příšerně se lekl, ucuknul a odstrčil mě, čímž na mě zanechal stopy svého DNA. Já jsem při hraném pádu shodila věci z jeho stolu, převrhla židli a skončila v rohu místnosti vedle rozsypaného květináče. Za „normálních“ okolností by to bylo jeho slovo proti mému, ale díky celosvětové kauze Me Too a černým kalhotkám Simone Pérele nalezeným v jeho saku, byl v prdeli jak Baťa s dřevákama. Byla jsem naostro, a tak bylo celkem snadné policii přesvědčit, že mě donutil si je svléknout a odevzdat. Někdy holt hovno padá i vzhůru. Firma nestála o mediální špínu, a tak byl Nezval přeložen do Německa a já dostala jeho práci a plat. Díky tomu jsem si mohla dovolit financovat rekonstrukci domu a starat se dožívající babičku. A o mou znovu rozkvetlou „zahrádku“ se láskyplně staral Boris alias Benjamin. 

Mé předchozí Všehochuť povídky: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558