Hovory s T.G.M. (tápajícím genetickým materiálem) 6

Dáda si na oslavu narozenin pozval TOP 5 nejoblíbenějších kamarádek. Nechceš pozvat taky nějaký kamarády?“ naznačovali jsme mu, že takový „harém“ přece nemůže sám ukočírovat. „Ty už by se sem nevešli," nehodlal se o přízeň dělit.

Hovory s T.G.M. (tápajícím genetickým materiálem) 6

Co se týče opačného pohlaví, domnívám se, že kluci si počínali o poznání lépe než jejich údajný otec. Já si totiž  žádnou zapamatováníhodnou lásku z raného dětství nevybavuji. Zatímco Dáda měl ve školce spoustu kamarádek. Na oslavu svých pátých narozenin si pozval TOP 5 těch nejoblíbenějších.

„Nechceš si pozvat taky nějaký kamarády?“ naznačovali jsme mu, že takový „harém“ nemůže sám ukočírovat.

„Ty už by se sem nevešli,“ upozornil nás, že dům 5+1 se zahradou je nedostačující pro jeho společenský rozlet. Ale možná jen nestál o konkurenci.

Vzhledem k tomu, že děvčata na oplátku Dádu zvala na své narozeninové párty, coby jediného zástupce chlapecké komunity, nakupovali jsme co dva měsíce holčičí dárky. Na jedné z těchto oslav se prvně vykousnul, tedy jako líbal. Naštěstí zachoval dekorum, a tou vyvolenou, s kterou se zavřel v pokojíčku, byla sama oslavenkyně. Domů ale odešel ruku v ruce s její nejlepší kamarádkou, což mělo nakrátko na jejich přátelství neblahý vliv. Byl bych mu býval vysvětlil, že je to poněkud společensky nepřijatelné (a mezi čtyřma očima si s ním plácnul), ale byl jsem zrovna v rachotě, takže jsem se to dozvěděl až večer. Frekvence pozvání poté povážlivě slábla, až zanikla úplně. Holky jak známo dospívají dřív a tak i dřív opustily školku a zamířily do školních lavic. Dáda si tak díky odkladu poslední rok ve školce našel i kamarády.

Navíc Majky se snadněji začlenil do kolektivu, když už tam měl staršího bratra. I když co se týče průbojnosti, vždy ho převyšoval. Nebyl to ten typ: mouchy, snězte si mě. Byl spíš typ: neserte mě nebo to tady rozsekám! Abych ráno dostal kluky z postele a donutil je se obléct, nasnídat a vyčistit si zuby, musel jsem neustále vymýšlet nové inovace, úkoly a výzvy. Pokud to bylo podáno formou hry nebo soutěže, zpravidla neprotestovali. Běda však, jak se jeden z nich vzpouzel. Obzvlášť Majky dokázal být pěkný paličák. Když se malý Beran zasekne, nehnete s ním ani párem volů.  

Odhadem padesátimetrovou vzdálenost od zahradní branky ke vchodu do školky jsme překonávali buď chůzí po obrubnících nebo během. Nešlo ani tak o rozvoj fyzických sil a motorických schopností, jako spíš o odvedení pozornosti. Než jim došlo, že už sedí za stolem u svačiny, byl jsem většinou v trapu.

Jednou jsme takhle sprintovali od branky ke vchodu, když nás od otevřených dveří pobaveně sledovala mladá maminka s dcerou. Klukům, kterým jsem nechal několikametrový náskok, pokynula na pozdrav a podržela dveře. Dovnitř se však zrovna nehrnuli a nejistě se po mně otáčeli. Uklidnila je větou, která mě naopak rozrušila. „Nebojte se, ještě podržím tatínkovi a pak Vás dohoníme.“ Tomu říkám kouzlo českého jazyka.                                 

Ale to jsem zahnul, chci říct odbočil, takže zpět k Majkymu. Díky Dádovi měl usnadněnou výchozí pozici. Pohyboval se ale spíše v chlapecké skupině a o holčičky nejevil přílišný zájem. Tajemství taktiky, „lovec, když loví, tak o kořist na oko nejeví zájem,“ objevil o dvacet let dřív než já. Některým z nich nebyl lhostejný.  Obzvlášť jedna holčička byla neodbytná a vytrvalá. Vždy když ho pozdravila, sklopil zrak k zemi (počítal dlaždice na podlaze) a mlčel.                                                                       

„Ahoj Míšo,“ zopakovala mu z bezprostřední vzdálenosti dvaceti centimetrů od jeho obličeje. Partyzán nehnul ani brvou.

„Mami, proč mi neodpoví?“ nechápavě se obracela na hezčího z obou rodičů.                    

„Protože se stydí,“ snažil jsem se jí vysvětlit. Leč marně.                                                       

„Míšo, chytneš mě za ruku?“ lámala jeho ostych.                                                                                     

Majky vytáhl pravačku z kapsy, žmoulajíc v ní kapesník, do levačky sevřel před chvíli odloženou kšiltovku a zamumlal, „nemůžu, mám plný ruce.“

Zpravidla to bývá kluk, kdo projevuje svou latentní náklonnost k opačnému pohlaví tím, že objekt svého zájmů otravuje a zesměšňuje. Typickým příkladem je tahání za copy. Když holčička pochopila, že šanci za pačesy nechytla a Majky na ni nadále dlabe, přikradla se k němu, když seděl s kamarády na zemi a kopla ho vší silou do ledvin. Jo … láska holt bolí.

Na tu první nezapomenutelnou si tak musel ještě dva roky počkat. Dědeček s babičkou vzali tenkrát všechny čtyři vnoučata na poznávací výlet do Prachovských skal. A spolu s nimi jeli i staří rodinní známí s jedinou vnučkou. Majkymu bylo čerstvě pět a jeho vyvolené o tři víc. Všechny další zúčastněné osoby se nezávisle na sobě shodly, že to byla láska na první pohled. Po celou dobu se vodili za ručičku, pusinkovali a tak dále. Dospělí z toho měli samozřejmě bžundu, ale nikdo neví, jaký zmatek to zanechá v dětské mysli. Uklidním Vás,  v Majkyho mysli žádný. V okamžiku jejich návratu jsem byl u kamarádky If., takže to znám pouze zprostředkovaně z vyprávění. Když Majky zazvonil a L. mu otevřela, ihned jí bez obalu zcela vážně sdělil, „mami, já jsem se zamiloval.“                                                                                   

Po návratu od If. jsem za ním zašel k trampolíně, kde právě prováděl salta vpřed, ačkoli to měl od L. výslovně zakázané. Já měl od ní výslovně zakázané si z něj utahovat.

„Zdar Majkl son, tak se mi doneslo, že ses prý zamiloval?“ započal jsem výslech poté, co mi skočil do náruče.

„No ...“ rozhovořil se.                                                                                                                                 

„A máte se rádi,“ vyzvídal jsem dál.                                                                                                           

„No, máme.“ Slovním průjmem tedy rozhodně netrpěl.                                                                    

„A budete se brát?“ trápil jsem ho i nadále.                                                                                               

„To se uvidí, možná,“ kličkoval jak zajíc před myslivci na honu.                                                                 

„A kolik budete mít děti? střílel jsem nazdařbůh.                                                                                       

„Jak to mám vědět?“ nechápalo prostřední z mých dvou dětí. Uznal jsem, že má na trochu toho rozhořčení nárok.                                                                                                                                       

„A jak se vlastně jmenuje ta tvá vyvolená?“ došlo mi, že tu nejdůležitější otázku jsem mu nepoložil.     

„To už jsem zapomněl,“ pokrčil rameny a skočil zpět na trampolínu.

Přestože měli domluvené další rande na oslavě babiččiných šedesátin, Majky holčičku ignoroval a dělal mrtvého brouka. Nic z toho, co jsme mu připomínali, se prý nestalo.                                        

Takže zatímco já si své dětské lásky nevybavím po 35 letech, on tu první zazdil po měsíci.

Předchozí díly najdete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123518