Nečekané sblížení (volně navazuje na A vítězem se stává?)

„Sex je prostě zábava nás chudých,“ argumentoval jsem, že dřív jsme se milovali všude. Ve sprše, venku na trávníku, v zámecké zahradě, na autobusové zastávce, na dámském záchodě při oslavě tchýniných padesátin.Tam jsme počali Áďu.

NEČEKANÉ SBLÍŽENÍ

Vybavuji si to zcela jasně. Byl jsem ten panáček z oněch prvních „primitivních“ počítačových her, které nás okouzlovaly zhruba v polovině osmdesátých let minulého století. Měl jsem ručičky, nožičky, hlavičku a pohyboval jsem se po obrazovce nahoru, dolů a do stran. Jak se postupně zaplňoval monitor tmavými body, zmenšoval se i můj životní prostor. Když už nebylo úniku a já zůstal uvězněn v pravém dolním rohu, polekaně jsem sebou škubnul a vzbudil se.

Chvilkovou dezorientaci vystřídalo zděšení a úlek. Ležel jsem na gauči na pravém boku čelem k televizi a na mě zezadu těsně přitisknutý Roman měl ovinutou svoji svalnatou tlapu kolem mého ramene a hrudníku. A to ještě zdaleka nebylo to nejhorší. Matně jsem si vybavoval, jak jsme mu s Arnoštem nad ránem svlékli poblité kalhoty a uložili ho čelem ke zdi, hlavou k mým nohám.

Víte, na co jsem v ten okamžik po probuzení myslel? Co mě děsilo a dohánělo k šílenství? Ani v nejmenším mě netrápilo, jak na úzkém gauči provedl tu obrátku. Zrovna tak mi nevadilo, že mi chrápe do ucha a slintá do vlasů. Rovněž jsem si nelámal hlavu s interpretací toho snu. Nepotřeboval jsem snář. Bylo to jasné jak facka. Ten pocit ohrožení, stísněný prostor, omezená možnost pohybu, to vše mělo přímou spojitost s mým reálným životem. A to už se dostávám k jádru problému. Jak je možný, že mám jeho ztopořený penis mezi půlkama?

Předešlý den jsme vyrazili do Romanova rodného města na chatu k Floriánovi oslavit jeho čtyřicátiny. Na rozdíl od předchozí decentní rodinné oslavy, tohle byl mejdan jak za starých časů. Jeho kamarády z dětství a ze školy jsem sice neznal, ale po pár pivech a panácích už mi přišlo, že jsem vyrůstal a studoval s nimi. Jelikož byl lékař, hláška: alkohol jen z rukou lékaře, tu zazněla nesčetněkrát.

Jakmile jsem ale pocítil, že opička ke mně vztahuje své chlupaté dlouhé ruce, začal jsem pivo prokládat minerálkou a panáky nepil do dna. Nepotřeboval jsem si nutně vylejt hlavu, restartovat hard disk. Restartoval jsem ho totiž před 14 dny s Krasoňem a porucha nezmizela. Už šest týdnů spím v pracovně na zemi. Bylo to moje rozhodnutí, má reakce na to, že mi Anna řekla, že ji seru. Dvakrát. Druhý víkend v řadě odjela s kámoškou Lenkou na nějaký wellness s jógou, zatímco já doma uklízel, vařil, pral a dělal s holkama úkoly. A když se vrátila, očekával jsem, že bude psychicky vyrovnaná, odpočatá, nadržená, ale byla jenom nasraná, že jsem namísto tekutého pracího prášku omylem použil drahou aviváž. Prásknul jsem dveřma od koupelny a odstěhoval si matraci z ložnice. Té aviváže jsem sice vyplácal docela dost, ale byla to poslední kapka. Už nemíním poslouchat, jak jsem neschopnej, sobeckej a navíc věčně nadrženej. Jak mi může vyčítat, že ji i po 16 letech manželství pořád chci? A když říkám pořád, tak samozřejmě nemyslím sedm dní v týdnu. Ve středu večer máme fotbálek.

„Sex je prostě zábava nás chudých,“ argumentoval jsem a neodpustil si poznámku, že dřív byla spontánní, milovali jsme se všude, kde jsme na to zrovna dostali chuť. Ve sprše, venku na trávníku, v zámecké zahradě, na autobusové zastávce, ve starém plesnivém sklepě, na dámském záchodě při oslavě tchýniných padesátin.

„Vždyť tam jsme nejspíš počali Adélku,“ připomněl jsem jí, že měsíc poté zjistila, že je těhotná.

„Jenže ty už se se mnou nemiluješ, není v tom něha ani romantika,“ vmetla mi do tváře.    

„A kdo mi vždycky říká, spěchej?“ připomněl jsem ji.

„Jenže spěchat můžeš i pomalu,“ protiřečila si, „vždyť my už spolu vlastně ani nežijeme.“

„Protože žijeme vedle sebe,“ dal jsem jí za pravdu.

To bylo jediné, na čem jsme se za posledních pár týdnů shodli.

„Nad čím dumáš, Maty?“ poplácal mě švára po rameni a postavil přede mě další pivo. Nic nedbal na to, že to předešlé jsem ještě nevypil. Seděl jsem sám venku na lavičce a tupě zíral do kraje.

„Asi se rozvedu,“ přiznal jsem, co zaměstnává mou šedou kůru mozkovou.

„Vždyť vy se rozvádíte co čtrnáct dní,“ připomněl mi, že tohle není první krize.

„Tohle je jiný, už to trvá dlouho a mám pocit, že někoho má.“

„Anna by Ti nikdy nezahnula,“ namítl Roman.

„Já jsem jí řekl, ať si někoho najde,“ objasnil jsem mu, „protože taky někoho mám.“

„To ti nevěřím, ty že klátíš nějakou jinou?“

„Zatím ne, jenom si píšeme a mailujeme.“

„Doufám, že ty zprávy hned mažeš?“ byla první Romanova starost.

„Proč?“ nechápal jsem, „mě ty zprávy nabíjí, chápeš, pětadvacetiletá holka si myslí, že jsem vtipnej a zajímavej.“

„Ty vole, ty nejseš ani vtipnej, ani zajímavej,“ vyvedl mě z omylu, „ale nejseš ani hezkej, natož pak bohatej.“ Nešlo mu to na rozum. „Jsi si jistej, že není vymyšlená?“ pochyboval o mé příčetnosti.

„Hele, nikoho to nešokuje víc než mě, ale myslí si to všichni.“

„Kdo všichni?“

„Všichni u nás v práci, chodí za mnou na stroj a pořád má takový dvojsmyslný narážky.“

„A je pěkná?“ hořel zvědavostí.

„Vysoká brunetka, dlouhý vlnitý vlasy, velký hnědý oči,“ zasnil jsem se.

„A ty druhý oči?“ zajímá ho. V našem názvosloví myslí samozřejmě ten pár níže položených očí.

„Já nevím, tak akorát, má na sobě pracovní triko, ještě nebyla příležitost, příští tejden spolu jdeme na kafe.“

„A co Anna?“ vzpomene si, na nakousnuté téma, „říkal jsi, že taky někoho má?“

„Vozí ji teď domů autem kolega z práce,“ svěřil jsem se mu se svým podezřením, „dřív jezdila autobusem.“

„To nic neznamená, třeba jen chce, abys žárlil,“ ujišťoval mě, „a sex máte?“

„Člověče, kupodivu častěji než dřív,“ uvědomil jsem si, „jen si řekneme, jestli u mě v pracovně nebo u ní v ložnici. Ale je to takovej anonymní sex jak ve filmu Poslední tango v Paříži.“ Snažím se mu přiblížit, že spolu de facto jen kopulujeme.“

„A došlo i na máslo?“ nahodil narážku na jednu z nejskandálnějších scén v dějinách filmografie.

Pro mě tím rozhovor skončil. Zbytek zvětralého piva jsem vylil do křoví.

Stále jsem měl na paměti, že se nesmím moc zřídit, protože druhý den vezu Haničku na kytarovou soutěž. Na což jsem nemyslel před 14 dny, když jsem dorazil nadraný nad ránem. Zamlada jsem pil hodně a neviděl jsem v tom problém. Bohužel všichni v mém okolí měli problém s mým pitím. A taky jsem byl dost na ženský. Ne, že bych byl nějak zvlášť úspěšný, ale snadno jsem vzplanul a vyváděl kvůli nim neskutečné blbosti. A to i v časech, kdy už jsem chodil s Annou. Není ale pravda, že bych se otočil za každou sukní. Pro mě za mě mohly mít třeba i kalhoty, legíny či šortky. To byl nejspíš jeden z důvodů, proč třikrát odmítla mou žádost o ruku. Uspěl jsem až napočtvrté a musel jí slíbit, že to s odříkáním myslím upřímně a budu jí věrným a střízlivým manželem. To druhé předsevzetí jsem porušil hned o svatební noci, na to první se teprve chystám.

Ono s tím alkoholem je to těžké. Když pije žena, hodnotím to podle té své a jejích kamarádek, pokud to moc to nepřežene, tak po dvou třech skleničkách je většinou roztomilá. A navíc má chutě. Když říkám chutě, tak nemyslím chuť na sladké. Kdežto když pijeme my muži, tak málokdy pijeme s Mírou (jednotka trapnosti.) A tím jak se zvedá počet prázdných půllitrů a panáků, se zvedá i naše mínění o sobě samých. Najednou nás nic nebolí, jsme okouzlující a vtipní. Což v polovině případů bohužel v překladu znamená odpudivý a trapný. Ovšem ruku na srdce a druhou na poklopec, pořád je lepší opilý chlap, než na kaši zmatlaná osoba opačného pohlaví.

A tím se dostávám k Romanovi. Musím uznat, že se činil. Nežít v Čechách, řekl bych, že pil jako Dán. Takže jsme ho museli kolem druhé hodiny ranní s jeho kolegou Arnoštem odvléct do domu jeho mámy, kde jsme měli domluvený nocleh.

„Já jsem kurva dobrej fachman,“ vykřikoval pořád dokola, „a ty seš taky kurva dobrej fachman Arni,“ ocenil i Arnošta.

Jelikož nebyl úplně muší váha, zhruba v půlce cesty jsme si udělali pauzu, položili ho do trávy a rozhlíželi se kudy se z té změti ulic vymotat. Ani jeden z nás se tu neorientoval.

Když jsme se vrátili na místo jeho posledního odpočinku, našli jsme pouze zválenou a pozvracenou trávu. Výstražný štěkot z vedlejší ulice nám ihned napověděl, kam směřovat své kroky. Obzvlášť když se k tomu zvířecímu štěkotu přidal i štěkot lidský. Nutno podotknout, že Roman nikterak nezaostával za svým čtyřnohým protějškem.Než jsme doběhli k vysokému dřevěnému plotu, skrze který na sebe doráželi, už se ze dvora blížily dva stíny. První z nich se sehnul a zvedl za země zhruba metr a půl dlouhý klacek.

„Klid Torane, k noze, co tady chcete, koukejte odsud vypadnout, já ti dám dráždit nám psa!“

Až podle navzájem se překřikujících hlasů jsem poznal, že to jsou ženy. Mladší v čele posilněna dopadem verbálního zastrašovaní, si dodala odvahy a výhružně mydlila klackem do plotu. Takže vlčák Toran, místo aby se uklidnil, se ještě víc rozvášnil.

S Romanem to ani nehnulo, „jak dráždit psa?“ vyštěkl dotčeně, „von na mě štěkat může a já na něj štěkat nesmím?“ dožadoval se spravedlnosti. Snažili jsme se ho odtáhnout, leč marně. Se znovu nabitou energií hodlal hájit svá občanská práva.

„Mami, volej policii,“ instruovala první žena druhou.

„Správně, policii, to se musí vyšetřit!“ vítal její iniciativu. My jsme z toho nápadu zrovna odvázaný nebyli.

„Ty se nech vyšetřit, ty debile!“ ozvalo se z okna ve vedlejším domě. Kdyby jen věděli, že mluví s renomovaným lékařem, který možná vyšetřoval je, anebo jejich blízké.

Až když se postupně rozsvítily další a další okna v ulici a v nich se objevily siluety právě se probudivších obyvatel, uznal Roman, že je na čase jít o dům dál. Tedy být poponesen.

Poté, co jsme Romana uložili, Arnošt nasedl do objednaného taxíku a já vzal zavděk druhou půlkou gauče. Toliko k událostem včerejšího odpoledne a noci.    

„Hej, Romane!“ škubal jsem sebou, ve snaze vymanit se z jeho objetí. Byl jak v křeči. Ne a ne se pustit. Mých 78 kilo oproti jeho 110 představovalo značný hendikep. Štěstí, že jsem mohl alespoň pánev odtáhnout o pár cenných centimetrů z dosahu jeho ztopoření. V blízké budoucnosti, na lehátku u psychiatra, se budu moci utěšovat tím, že nedošlo k přímému kontaktu. Pořád mezi námi byla dvojí látka spoďárů!

„Že to na tebe řeknu Janě!“ zkoušel jsem na toho necitu i citové vydírání. A on pořád nic.

Jako by byl ke mně přisátý. „To je za všechno, co jsem pro tebe dneska v noci udělal?“ hořekoval jsem.

Za dveřmi na chodbě jsem uslyšel kroky. Romanova máma se právě vzbudila. V obavě, že by v ní můj vyděšený hlas mohl podnítit zvědavost a načapala by nás „in flagranti“, jsem se vší silou ohnal a praštil šváru do žeber. Zaskučel, povolil a odvalil se na stranu. Vyčítavě jsem na něj pohlédl. Ačkoli stále tvrdě spal, měl otevřené oči a na tváři blažený úsměv. Bodejť by ne!

Už jsem měl v sobě snídani a kakao, když se vypotácel z obýváku. Přiopile se rozhlížel po kuchyni.

„Kde je máti?“ nemohl ji nikde na těch osmi metrech čtverečních najít.

„Šla nakrmit králíky,“ zamumlal jsem a znechuceně si ho prohlížel.

„Co je vole, tváříš se, jak kdyby tě někdo vojel,“ vmetl mi do tváře a usadil se ke stolu.

Zatímco si na rohlíky natíral máslo, já se zaobíral myšlenkou, jestli o tom všem náhodou neví víc, než bych předpokládal. Případně, nešlo-li o úmysl. S Janou už je taky hezkých pár let a pak … vždycky přece tvrdil, že je potřeba vyzkoušet všechno. Roman žvýkal celozrnný rohlík a zkoumavě si mě prohlížel.

„Tak co je, někdo umřel?“ tápal.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nanejvýš já umřu hanbou,“ povzdechnul jsem si.

„Něco jsi provedl?“ vzbudil jsem opět jeho zájem.

„Samá voda,“ rozhodl jsem se, že se zúčastním hry na pravdu.

„Tak já sem něco provedl?“

„Přihořívá …,“ šlehl jsem po něm jedovatou slinu.

„Tak do prdele, řekneš mi, co se stalo?“ nechal se poddat.

Začal jsem mu vyprávět příběh včerejší noci. U štěkání a rušení nočního klidu se ještě bavil, ale čím víc jsme se blížili k ránu a k vyvrcholení jeho pijácké avantýry, tím víc byl zaraženější a šokovanější. Když jsem skončil, chytil se nevěřícně za hlavu. Než si to v ní všechno srovnal, ticho narostlo do naprosto nesnesitelných rozměrů. Měl jsem za to, že propadl splínu, hanbě, trápí ho výčitky svědomí.  Po celou dobu nehnul ani brvou. Jen se mračil a civěl na desku stolu. Netrpělivě jsem pohlédl na hodinky.

Z Romanovy tváře pozvolna vyprchala strnulost a vystřídal ji divoký škleb. Vyskočil od stolu a chlácholivě mě poplácal po rameni, „no co, švagře, ... tak jsme se zase o trochu víc sblížili!“ A tím to pro něj haslo. Mě trvalo měsíc, než jsem se přes to jakžtakž přenesl.

Navíc mě ještě rozsekala jeho máti. Vešla zpátky do kuchyně, oprašujíc si ruce a když viděla svého jediného syna, vesele pravila, „ahoj Románku, tak co …  užili jste si to včera?“

Dal jí pusu, chytil ji kolem ramen a akci vyhodnotil kladně, „máti, nevím jak Maty, ale já si užil.“ 

Pokračování příště: Otevřené manželství