Hovory s t. g. m. (tápajícím genetickým materiálem) 4

„Tenhle králík spí,“ ukázal Majky na mrňouse ležícího na boku. Oči vypoulené a na něm hejno much. „Víš Majky, ten králíček neusnul, on je mrtvej.“ „Není mrtvej, má tam chleba,“ odvětil s neoblomnou dětskou logikou.

Hovory s t. g. m. (tápajícím genetickým materiálem)  4

Vánoce léta Páně 2013 jsme měli trávit v novém domě. Ale jak je u nás už dobrým zvykem, vše se zadrhlo. Prodali jsme byt, abychom měli finance na dokončení domu, a novým majitelům slíbili, že se do konce listopadu vystěhujeme. Bohužel až při malování jsme zjistili, že stavební firma udělala křivé stropy. Nebyla to jediná závada, která „vyplavala na povrch“, ale rozhodně ta největší. Pro nás to znamenalo další přechodný podnájem. Když jsme se v únoru do nezkolaudovaného domu nastěhovali, ležel jsem tu první noc na zemi, koukal do stropu a nemohl uvěřit tomu, že konečně bydlíme. Navíc jsem pořád ještě věřil, že si za to martyrium zasloužím to slíbené třetí bejby. Do třetice holčičku. Čekám na ni dodnes. Nejspíš se jí dočkám až s druhou ženou?   

Hned na jaře jsem se pustil do stavby garáže. Jelikož jsme stále každou korunu třikrát obraceli, objednával jsem materiál po částech. A v létě jsem se zasekl na tom, že mi další tvárnice ve stanoveném termínu nedodali. Na místo abych využil volný víkend k zevlování, započal jsem další stavbu, tentokrát dětského domečku. Což se zase nelíbilo mému otci, který mi vyčítal, že nezdím. Skutečnost, že nemám cihly, mě v jeho očích nikterak neomlouvala.

„Děláš tady pitomej domeček, místo abys dodělal garáž,“ opakoval pořád dokola.

Když mi o týden později konečně dovezli cihly a já se znovu pustil do zdění, slyšel jsem pro změnu „a kdy doděláš ten domeček?“

Náš dům (i domeček před ním) leží na strategicky významném místě. Je od něj stejně blízko do krematoria i domova důchodců. Cca 200 metrů vzdušnou čarou. Takže když jsme na zahradě stloukali palety a prkýnka, zaujal Dádu kouř valící se z krematoria. Já si ho v zápalu práce vůbec nevšimnul. I proto, že jsem stále po očku pozoroval Majkyho, u kterého jsem pojal podezření, že je snad synem samotného Thora. Neustále lítal po pozemku s jedním či dvěma kladivy. Na kladivech tou dobou dost ulítával a mnoho jich poztrácel či zničil.

Dáda stále fascinovaně zíral na dým valící se z komína, „ty jsou ale hloupý.“                                Přerušil jsem práci na domečku, „kdo je hloupej?“ nechápal jsem.                                              

„No tamhle,“ ukázal směrem ke krematoriu, „vedro jak blázen a oni pořád topí, “ kroutil hlavou, „čím budou topit v zimě? Horko těžko jsem zadržoval smích.                               

„Z toho bych rozhodně strach neměl,“ uklidnil jsem ho, „něco se najde,“ a dál to nerozpitvával.

Problematiku smrti jsem protentokrát se syny probírat nemusel. Na tu došlo až za dva roky. Naši odjeli na dovolenou a tak jsme se museli se sestrou postarat o chatu a hlavně králíky. Zatímco jsem do vrchních kotců rozděloval seno, zrní a řepu, tříletý Majky si zkoumavě prohlížel jeden z těch spodních.

„Tenhle králík spí,“ zatahal mě za triko jednou rukou a druhou mi ukázal, kterého má konkrétně na mysli. Byl to takovej mrňous, ledva opustivší kojící matku králíkovou.  Ležel na boku, oči vypoulené a na něm hejno much.                                                                                         

„Víš Majky …“ otcovsky jsem ho poučoval, „ten králíček neusnul, on je mrtvej.“                           

„Není mrtvej, má tam chleba,“ odvětil s neoblomnou dětskou logikou.                                          

„Chleba tam sice má,“ dal jsem mu za pravdu, „ale ani se ho nedotkl, protože ... je mrtvej.“         Majkymu ta informace šrotovala v hlavě, ale neříkal nic. 

„Co s ním budeme dělat?“ připomněl mi Dáda, že jakožto nejstarší bych měl převzít iniciativu.                                

„Zavoláme přítele na telefonu,“ přenesl jsem zodpovědnost o generaci dál, „děda nám řekne, kam ho pohřbít.“                              

Řekl. Nahoře na stráni u plotu. Že králík nejspíš pojde, už věděl z předešlého dne od ségry. Už byl načnutý, proto ho přemístila na samotku, izolovala od bratrů a sester. Rýčem jsem vykopal díru, králíka do ní šoupl na lopatě a zaházel ho hlínou. Dáda mezitím udělal malý dřevěný křížek a zapíchl ho vedle hrobu. Majky přešlapoval opodál a sledoval naše počínání.                 

„Víš Dádo, když králík ... nebo člověk umře ...“ jal jsem se vysvětlovat bez toho, že bych měl promyšleno zakončení.                                                                                                                 

„Já vím, tati,“ přerušil mě, „mamka už mi to dávno vysvětlila.“ 

S Majkym zřejmě stejnou řeč nevedla, protože mu přišlo, že  jsme ho zasadili, jak na jaře brambory. „Až ten králík vyroste, tak ho zase vykopeme?“ neváhal se s námi podělit o své myšlenky.