Z baseballové praxe. Zbytky tváře 8

„Bavíš se o tom s Jardou?“ „O čem?“ „O tom,“ naznačila soulož pomocí prstů. „Jo, o tom,“ mohl jsem si hlavu ukroutit, „absolutně ne!“ „Ale já vás slyšela!“ „To není možný, my se bavíme o muzice nebo o sportu, hlavně o baseballu."

Z  BASEBALLOVÉ PRAXE

Už předem se omlouvám laskavému čtenáři, budu víc než kdy dřív otevřenější.

( září 97 )

1 )   „Ty vole, cihly!“ zvolal Jarouš obdivně, jen co jsme opustili Staďák. A skutečně, před rozestavěným domem ležela na chodníku paleta cihel. Jak málo stačí k dětské radosti? pomyslel jsem si, očekávajíc další šílený nápad.

„Mám nápad, buďme spontánní!“ zubil se spiklenecky. To mě rozhodně nepřekvapilo.

„Ber jednu!“ vyzval mě a sám mi šel příkladem. Vytáhl cihlu zpod igelitu a zálibně si ji prohlížel.

„A to jako proč?“ žádal jsem vysvětlení.

„Postavíme barák,“ vysvětlil. O stavebnictví mám sice jen kusé poznatky, ale barák ze dvou cihel?  No, nevím, nevím! Takže pro tentokrát jsem se nenechal strhnout na šikmou plochu. Před viaduktem, tam, kde se naše kroky rozchází, prásknul s chudákem cihlou o patník a půlku mi obřadně podal, „na.“

„A co s ní ?“ přijal jsem ji se zlou předtuchou, že zas budem cosi rozbíjet.

„Vem ji zejtra na Budislav,“ instruoval mě, „a když ne, tak platíš pivo!“ Tak jsme mlčky (cihla a já) vyrazili k domovu. Před domem jsem ji chtěl vyhodit, ale bylo mi líto toho piva. U výtahu jsem se srazil se sousedkou. Koukala dost nevěřícně. Na Budislav jsem ji ale nedovezl, vyhodil jsem ji v půlce cesty, když se Jarouš přiznal, že tu svoji postrádá. Ušetřil jsem mu tak nechtěně pivo.   

Čtrnáct dní na to Jaroušova máma prováděla úklid chodby a našla v botníku ten nikdy nepoužitý kousek zdiva. Na zvídavý dotaz, „nevíš o tom něco?“ odpověděl její nezdárný syn šeptem, „asi sousedi.“

2 )   (první týden)    Iveta mi dala jasně na vědomí, co očekává! „Víš, já bych chtěla hezkýho, chytrýho, hodnýho, svalnatýho chlapa,“ řekla mi naprosto vážně po dvou dnech chození. „A hlavně musí bejt bohatej, abych nemusela pracovat,“ neváhala mě ještě dorazit.

Proč s ní vlastně chodím, vždyť já jsem nanejvejš hodnej? konstatoval jsem v duchu. A to se ještě musíš dobře vyspat! podotklo mé horší já. Materialistický kecy mě vždycky vytáčely k nepříčetnosti, proto jsem se vymanil z jejího sevření a než jsem nastoupil do autobusu, zpražil jsem ji s dobře viditelnou známkou nasranosti, „v tom případě nevím, jestli s tebou mám ztrácet čas!“ A bylo vyděláno! Víckrát už se o tom nezmínila.

3 )   „Čárls, ta je na šukačku jak dělaná!“ prohlásil Jarouš na adresu chaty, kterou jsem na víkend pro tyto účely zajistil. Ležela na samém okraji rekreačního areálu, který byl v tomto podzimním termínu takřka prázdný. Zaregistroval jsem zde pouze partičku silně podnapilých mlaďáků a dva postarší, zřejmě manželské, páry.

„A jak si to rozdělíme?“ zajímalo mě.

„Pokud by ti to nevadilo, tak já bych rád spal s Pájou?“ překvapil mě.

„No, co se dá dělat,“ přistoupil jsem na jeho styl hry, „alespoň jsem to zkusil, ale teď vážně, kdo si zabere přízemí a kdo půdu?“

„My si vezmeme spodek,“ navrhl Jarouš a rozvalil se na velkém ze dvou postelí složeném letišti, „a vy vršek, pokud ti to nevadí?  Nechce se mi lézt po schodech,“ zdůvodnil svůj požadavek. 

„Preferuješ spodek, jó?“ rejpal jsem.

„No, když už si musím vybrat,“ kontroval Jarouš a na důkaz uzavření dohody vytáhl flašku slivky, „uznej, že má své nesporné výhody ... především nemluví.“ Na to, že podle kalendáře bylo stále ještě babí léto, byla venku i v chatě nezvyklá zima, a tak pořádný doušek zahřál. Samozřejmě nezůstalo u jednoho. Než správcová ukázala holkám, kde najdou vše potřebné, byli jsme už řádně roztopení. Nejen ze slivovice, ale i ze stěhování.  Půdní prostor byl oproti chatě mých rodičů nesrovnatelně větší, jenže všechny postele byly pro naše úmysly nevhodně (sólo) rozmístěné. Proto jsme tři ze sedmi postelí přemístili a srazili tak, aby vzniklo jedno velké lože k lásce zvoucí. S pocitem dobře vykonané práce jsem na něj hned skočil a provedl pár kontrolních, polohových cviků. Zachumlaný andělíček, Zařící Jalovec, Pavouk, Skákající žábu, Na hraně nebes, Skloněný tygr. Při tréninku Napjatého luku jsem zjistil, že jsme se dřeli zbytečně. Nejsem voyeur! Z naší postele byl skrz průlez v podlaze skvělý výhled na postel v přízemí. Tak jsme začali budovat lože potem zalité na druhé straně. Každý přenesený kus nábytku jsme zalili řádným douškem. Žádnej div, že jsme byli víc rozhicovaný než kamna, která po letním odpočinku jen těžko nabírala dech. Večerní zábavu jsme s ohledem na účel naší cesty nijak zvlášť neprotahovali. Na Jaroušoj i Páje bylo vidět, jak jsou unavení a těší se do postele. Iveta taky párkrát významně zívla. Nu což, podřídil jsem se většině!

4 )   (druhý týden)   Iveta mi dala sílu a chuť do života. Onemocněl jsem. Ledviny mě opět vypekly, ani nevím s kolikátou kolikou. Týden před posledním, pro mě nejdůležitějším, závodem sezóny se vidina možného vítězství rozplynula. Těžko jsem se smiřoval s tím, že bilanci: tři starty – 2 bronzy, 1 stříbro, nevylepším. Po propadáku v časovce do vrchu jsem opět sáhl po prášcích proti bolesti. Před tréninkem jsem polykal už 6 ibuprofenů. Tajně! Uznávám, že v době všech těch velkých dopingových skandálu z mistrovství světa či Olympiády může působit takové doznání poněkud bizarně, ale já z toho vážně neměl dobrej pocit. Rozhodující v tu chvíli ale bylo, že bolesti trochu ustoupily a můj čas se neustále lepšil. Jirka my tím, že se rozhodl startovat na jiných závodech, poskytl jedinečnou příležitost a motivaci. Ta ledvinová kolika mi sice udělala škrt přes rozpočet, ale na druhou stranu musím připustit, že jsem si žádný pobyt na lůžku tak neužil jako právě tenhle. Ivetiny časté návštěvy stály za trochu toho utrpení. Padesát hodin před startem jsem tajným dopoledním tréninkem zasadil těžkou ránu pod pás své psychice. Lepší čas by zajel i děda s nůší sena na zádech! Přes veškerá varování (Jirky s Tomášem) a zákazy (životadárců) jsem přeci jen závodil. Ženy mají rády vítěze, ne poražené, opakoval jsem si při pohledu na Ivetu, která mi v prostoru startu a cíle držela palce. Zajel jsem zcela nepochopitelně dodnes nepřekonaný osobák a skončil překvapivě druhý. Její přítomnost byla účinnější než efedrin či EPO!

5 )   Druhý den ráno jsme se s Jaroušem nabídli, že zajdem na nákup. Ušli jsme sotva pár kroků a ohlídli se. Nikde nikdo. „Tak co, Čárlí, která meta?“ spustil.

„Třetí,“ odpověděl jsem po pravdě. Abych Jarouše trochu popíchnul, ihned jsem změnil téma, „to jsem ti chtěl říct,“ rozhazoval jsem rukama, „ve středu jsem viděl úžasně inspirativní film ...“

„Běž do prdele!“ přerušil mě Jarouš.

„No ne vážně, Jerry Maguire od Camerona Crowea.“

„Čárlí!“ zasyčel.

„No tak jó, která meta?“ nemohl jsem se nezeptat. A to i přesto, že už jsem tušil, jaká bude jeho odpověď. Byli jsme jak starý pavlačový drbny.

„Čtvrtá, neboli čistej homerun,“ oznámil mi pyšně.

„Tak to gratuluju, panáčku,“ stiskl jsem mu pravici.

„A jaký to bylo?“ chtěl jsem slyšet podrobnosti.

„Dobrý, čéče, vona dávala, já jsem bral ...“

„A přidala pár nemocí, abys na ni vzpomínal,“ neodpustil jsem si neocitovat starej dobrej Kabát.

„Prdlačky, Čárlí, to byla soulož století, jsme vyladění na stejnou vlnovou délku,“ chvástal se, „a co ty?“

„Hezky jsme si ... popovídali.“

„Nedělej krávu, ty vole, víš, co myslím?“

„Jasně, že vím, co myslíš, nejsem blbej!“ bránil jsem se, „jen nevím, co na to říct, Iveta je dost zimomřivá a pod peřinou to jaksi není ono, navíc ze začátku dělala dost drahoty, jestli prej tohle zkouším na každou a tak.“

„Takže ses nechal odbýt!“ žasnul Jarouš. 

„To ne!“ namítl jsem, „řekl jsem jí, že věřím v pravou lásku na celej život a když už jsem na ní čekal takovejch let, tak ještě pár nocí čekat vydržím.“

„Co to je za blbost?“ nevěřil vlastním uším.

„To není blbost!“ argumentoval jsem, „divil by ses, jak to na některý holky zabírá, úplně potom roztajou.“

„Na tuhle to asi moc nezabralo, když si neodpálil homeruna!“ zašklebil se a naznačil odpal.

„Mysleli jsme s Pájou, že máš vítěznou sérii,“ provokoval škodolibě, „podle toho rámusu a vzdychání.“ „Teda to si myslela spíš Pája, já jí říkal, že ty seš cíťa a tudíž si dáš na čas.“

„Ale já mohl,“ oznámil jsem mu se zadostiučiněním.

„Jak mohl, co mohl?“ nechápal Jarouš.

„Zasunout přece!“

„Tak proč si kurva nezasunul?“ vyjel na mě.

„Já nevím, prostě jsem změnil názor, najednou jsem nechtěl.“

„Se ti nepostavil, viď?“ zazubil se.

„Ale ne, pěkně jsem ji rozdráždil, a když jsem zvednul hlavu z jejího klína, řekla mi: chceš?“

Udělal jsem dramatickou pauzu, „a já řekl: ne.“

„Ty seš ale debil!“ zhodnotil mou pokrokovou (nebo spíš zpátečnickou) metodu a symbolicky se praštil do čela.

„Ale proč, víš, jak byla zaskočená, myslím, že to na ni udělalo dojem!“

„Udělalo, neudělalo,“ mudroval Jarouš, „ty ses neudělal!“

„To chce čas,“ hájil jsem se, „víš, kolikrát jsme to posrali jen díky tomu chtíči, takhle pochopí, že mi jde o víc.“

„Houby s octem, ta holka na to čekala, máš si užívat, využít každou příležitost!“

Ještě následující čtyři hodiny jsem si myslel, že nemá pravdu. Pro zbytek života si budu pamatovat, že pravdu měl.

6 )   TEORIE  METY

Meta číslo jedna: líbání. Přesnější specifikace – FRANCOUZÁK. Tam se zpravidla dostane každý. I nezkušený nováček.

Meta číslo dvě: ňadra (prsa, kozičky, dudy, nalejváky ... nebo jak chcete). Cituji odbornou literaturu: vyskytují se zpravidla v páru, jejich něžné laskání přenáší vzrušivé impulzy do mozku. A poté, co ho najdou, i do klitorisu.

A to už se pomalu dostáváme do středu hracího pole. Takže pozor! Až doposud to byla sranda. Jenže nyní zabředneme do celé problematiky hlouběji.

K dobytí mety číslo tři: používáme zpravidla ukazováček a prostředníček (v mém případě pravé ruky –a to jsem, považte, levák), dopomoci si můžete i hbitým jazýčkem. Je to celkem makačka, ale stojí to za to.

Meta číslo čtyři (Homerun) : to už chce profesionální přístup, dobré sportovní náčiní, pravidelný trénink, popřípadě ochranné prostředky k zabránění nežádoucího výronu. Zranění tohoto druhu se často „podepíší“ na kariéře hráče, na jeho nové smlouvě i na finančním zabezpečení. Nezřídka je pak vídán na lavičce náhradníků.

7 )   Náš původně plánovaný časný návrat, v náruč a klín milovaných žen, silně narušila, dosud nevysvětlená přítomnost lahváčů na dně nákupního košíku. Oproti pátku vystoupala rtuť teploměru o pár stupňů výš a tak jsme si sedli na chodník a začali konzumovat zásoby pitiva. Holt není nad to, když si můžeme pochlapsku poklábosit!

„Je ti jasný, že holky budou pěkně nasraný?“ nadhodil jsem, když jsme se podruhé otočili do obchodu,„jelikož si moc nepokecaj ...“

„To je snad jejich problém, že si nerozuměj, ne?“ neztotožňoval se s mými obavami Jarouš.

„Nerozuměj, jo?“ papouškoval jsem, „já bych spíš řekl, že se nesnášej,“ opravil jsem ho. A to i přesto, že je pojila společná minulost. Stejnej bejvalej. Pája mě před Ivetou dokonce (přátelsky) varovala. Stejně tak i Jarouš s Jandysem.

O tři hodiny později jsme sto metrů před chatou zahodili posledního pivsona do křoví, nacpali si do pusy každý pět žvýkaček a navzájem na sebe dýchli.

„Jo, dobrý, nic necejtím, to projde,“ zhodnotil můj dech Jarouš.

Holky nebyly téhož názoru. „Kde jste byli tak dlouho?“

„Čekali jsme na čerstvý rohlíky a pekaři nejeli a nejeli,“ spustili jsme dvojhlasně předem připravenou odpověď.

Nenechaly se opít rohlíkem. „Vy jste zase pili!“

„To jako my, jo?“ shodli jsme se bez přípravy.

„Přiznejte barvu, jinak večer spíte spolu!“ pokračovaly v naléhání.

„Jedno jsme si dali,“ připustil Jarouš.

„Napůl samozřejmě,“ doplnil jsem ho rychle.

„Nerada čekám kovboji, to si budeš muset odpracovat,“ bafla Pája Jarouše a odtáhla ho ven. To nebyl trest, to byla odměna!

„Jsem ochoten si to taky odpracovat,“ nadhodil jsem, když se za nimi zaklaply dveře.

Iveta mě objala kolem ramen, a co nejlíbezněji řekla, „my miláčku... my si musíme především promluvit.“ Měl jsem takový nejasný pocit, že se nad mou hlavou stahují černá mračna. A taky že jo ! Nejprve mi vytkla, že jsem ji nechal samotnou, a pak přišel na přetřes můj úhybný manévr z předešlé noci. Já (do ní) blázen očekával, že ocení to gesto, kterým jsem jí chtěl dát najevo, jak moc mi na ní záleží. OMYL! Čím víc její hlas nabýval na intenzitě, tím rychleji jsem ztrácel půdu pod nohama.

„Nejsem pro tebe dost dobrá?“ vypálila od boku.

„Proč ... proč se ptáš?“

„Líbím se ti vůbec, nemám malý prsa, velkej zadek nebo snad chceš spát s nějakou jinou?“

„Jo,“ odpověděl jsem, aniž bych řádně uvážil na co.

„Cože!“ vykřikla.

„Teda ne!“ snažil jsem se o nemožné, „seš úplně v pořádku, Ivetko, krásná a přitažlivá, já nevím, co po mně vlastně chceš?“

„Tak proč ses teda se mnou včera nevyspal?“

„No, protože si myslím, že na to máme oba dost času, ... nechci to zase podělat jako s těma předchozíma ... ten sex to vždycky tak nějak ... prostě jsem ti chtěl dokázat, že pro mě jseš nebo vlastně nejseš ...

„Co?“ přerušila mě nedočkavě, „tak už se sakra vymáčkni!“

„Zbytečnej kus masa kolem píči!“ vzpomněl jsem si, jak ji charakterizoval přítel Jandys.

(poznámka)   To je můj věčnej problém! Nikdy neodhadnu správnej rychlostní stupeň. Jsem nesmělej a zdrženlivej, když holka očekává přímej útok. A naopak HRR (ruka šmátralka, junior neposeda) když si chce jen povídat. Mluvím samozřejmě o dvou různých obětech (touhy).

Brada jí spadla málem až na podlahu. Kupodivu se nezmohla ani na slovo.

„To jsi to tak chtěla?“ vrtalo mi hlavou.

„Nechtěla!“ vyštěkla popuzeně.

„Tak proč si teda potom říkala ...?“

„Jen jsem tě zkoušela!“ skočila mi do řeči dřív, než jsem ji stačil rozebrat. Nesnáším hádky (toleruji pouze ty, co skončí usmiřovacím sexem) a proto mi tahle malicherná diskuse zkazila náladu. A to ještě nebyl konec.

„Bavíš se o tom s Jardou?“

„O čem?“ dělal jsem blbýho, což v mém případě nevyžaduje větší hereckou průpravu.

„O tom,“ naznačila pomocí prstů.

„Jo, o tom,“ mohl jsem si hlavu ukroutit, „absolutně ne!“

„Ale já vás slyšela!“

„To není možný!“ lhal jsem, jak když tiskne, „my se bavíme o muzice nebo o sportu ... hlavně o baseballu,“ dodal jsem na vysvětlenou.

„Určitě? Mně se nelíbí, když se kluci hned běžej pochlubit kamarádům.“ Uznejte, že se vlastně nebylo s čím se chlubit!

„Určitě!“ ujišťoval jsem ji, „hlavně o baseballu.“                                        

 8 )   „Čárls, vem si je na starost, ty jsi odborník,“ přenechal mi večer Jarouš dvě studená, syrová kuřata a běžel si otevřít lahváče a naladit kytaru. Žádnej odborník sice nejsem (znalosti chabé, praxe minimální), ale neřekl jsem na to ani popel. Kuře já rád! Za tři hodiny jsem servíroval na stůl.

„Ty kuřata jsou ňáký pohublý,“ upozornila Pája a rýpla do nich vidličkou. 

„A nemaj skoro žádnou kůži,“ přidala se Iveta.

Jarouš, který mi pomáhal ochutnávat, mě samo sebou zradil, „co nám k tomu řekneš, Čárlí?“

„To je naprosto běžný jev, že maso při tepelné úpravě ztrácí na váze,“ poučoval jsem je.

„Ale ne tři kila,“ oponovala Pája.

Příjemně zmožen dobrou pečení a kapkou alkoholu jsem se odebral do prvního patra a spočinul na posteli. Iveta mě začala nedočkavě svlékat. Už jsem skoro zapomněl na její neustálé výčitky i na větu, kterou jsem slyšel snad desetkrát „pivu neodoláš a mně jo!“ Nebo ještě jinak, „pivo tě přitahuje víc než moje tělo!“ Což samozřejmě nebyla pravda. Obojí je lákavé.

„Miláčku, chci to teď a hned,“ pošeptala mi do ouška.

Odpověděl jsem jí francouzsky. V rychlokurzu, který mi Pája poskytla, jsem se stačil naučit jednu jedinou krátkou větičku. Tvrdila, že s ní zaboduji. Že je to romantické vyznání.

„Chceš ho vykouřit?“ přeložila mi to romantické vyznání do češtiny Iveta. Ve francouzštině to vážně znělo líp.

„Pájo, ty seš ale mrcha!“ zařval jsem směrem do stropu.

Zezdola se ozval smích. „A co? Zabralo to?“

Vzepřel jsem se na loktech, Iveta mi právě ohrnula předkožku a strčila si můj žalud do úst. „To si piš, že jo!“

9 )   (třetí týden)   Iveta mi dala. Nebo já jí? Namísto předehry jsem jí zazpíval Sarajevo Jaromíra Nohavici a pak začal pustošit dobyté území. Čistě proto, abych předešel dalším hádkám a konfliktům, jsem odpálil homerun, oběhl všechny mety a získal pro svůj tým bod. Jarouš měl pravdu, ta holka na to čekala!  

Tlumené výkřiky a sténání ze zdola, byly jasným dokladem toho, že Pája s Jaroušem přistupovali k akci ŠV (šukací víkend) opravdu zodpovědně. Junior se, ovlivněn zvukovými i hmatovými smysly, opět hlásil o slovo, jenže narazil na Ivetin pojednou nepřívětivý klín.

„Co je?“ domáhal jsem se vysvětlení.

„Já teď nemůžu,“ vysvětlila.                                                                                   

„Proč, vždyť před chvílí si mohla?“ naléhal jsem.

„Protože to bolí, mám malou dírku!“

Dostal jsem záchvat smíchu.

„No fakt ji mám malou,“ ujišťovala mě, přičemž mi rukou zakrývala ústa, „každej to o ní říká ... a navíc potřebuju čůrat!“

Když jsme se bez varování objevili na schodech, Jarouš s Pájou na chvíli strnuli. Po krátkém zaváhání, se ale peřina opět rozvlnila. Zapluli jsme do dámské umývárny a roztočili kohoutky. Proud horké vody byl nedocenitelným pomocníkem, nejen v oblasti hygienické, ale také v té milostné. Probudil opět k životu její libido. Přitáhla si mě k sobě. Nemusela nic říkat. Nadzvedl jsem ji, nohama obepnula má bedra a já do ní pronikl. Nic netušící Pája vešla, právě když jsme byli v nejlepším.

Druhý den ráno jsem pro změnu já, na stejném místě, ovšem v pánské části (kvůli páře zamlžující mé brýle), přehlédl dvojici ze sousední chatky. Zatímco jsem si klidně čistil zuby a bublavě prozpěvoval, „... aby každý viděl, že jsem tě měl rád, postavím ho pevný, na věky bude stát ...“ kluk slezl z holky a znechuceně odešel. Pozvedl jsem dioptrie na čelo a vyslal směrem k dívce omluvný škleb. Ten víkend prostě nebyla nikomu dopřána ani trocha soukromí.

Během nuceného úklidu a bourání lože k lásce zneužité, jsme s Jarinem sesmolili básničku o tom, že zbouchl Páju ( ... neměli jsme gumu, kámo – a tak už mám zaděláno. Tak si Stancku dávej bacha – když ulítneš, je to řacha ...) Později se stala součástí dopisu, jehož adresátem nebyl nikdo jiný než emigrant Stancek. Ten blbej fórek s fingovaným těhotenstvím se za pár měsíců Jarinovi vrátil jako bumerang.