Sobota 29. února 2020, svátek má Horymír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 29. února 2020 Horymír

A vítězem se stává ...? (volně navazuje na Nelítostný souboj).

24. 01. 2020 7:53:50
„Ty ji znáš?“ „Trochu, venčíme psy ve stejným parku.“ „Ty máš psa?“ žasl jsem. „Samozřejmě že ne, koupil jsem si jenom vodítko a lítal s ním po parku a toho imaginárního čokla hledal,“ odbyl mě a i nadále ji hypnotizoval pohledem.

A VÍTĚZEM SE STÁVÁ ...?

„No, to mě poser na holý záda,“ ozvalo se za mými zády.

Stál jsem ve frontě na pivo a vzhledem k tomu, že ta „výzva“ byla zvolána víc než nahlas, nebyl jsem jediný, kdo se v tu chvíli otočil. Ale i kdybych se neotočil, věděl bych naprosto přesně, kdo je majitelem onoho barytonu. Patrik Krása. Kdysi můj nejlepší kamarád a zpěvák naší kapely SektorKá. On tedy mezi námi zpíval mizerně, ale o co hůř zpíval, o to líp vypadal. Takže si náctileté fanynky tak jako tak trhaly rodidla.

„Patriku,“ napřáhl jsem k němu pravici, „tebe jsem neviděl ...?“ marně jsem lovil v paměti, kdy to bylo naposledy. Když jsem po základce zamířil na učňák a on na gympl, stále jsme ještě byli v každodenním kontaktu. Ale jakmile zmizel na vejšku do Prahy a později do zahraničí, vazby a kontakty se zpřetrhaly a vytratily.

„Maty, ty stará Modrá knížko,“ drtil mi záprstní kůstky, „ty ještě žiješ?“ Ta otázka byla, předpokládám, pouze řečnická, vzhledem k tomu, že viděl, že žiju (naštěstí neviděl jak) a tak jsem reagoval až na následující postřeh.

„Ale spravil ses,“ poplácal mě bodře po břiše, „a pěkně jsi zešedivěl.“

„To mi jen faldí triko a zraju jak Richard Gere,“ odbyl jsem ho tradiční replikou. O svůj zevnějšek jsem přestal dbát už před lety. Ostatně nebyl důvod.

„To víš, po dvou dětech,“ dodal jsem přeci jen na vysvětlenou, když jsem si uvědomil, že Patrik naopak vypadá snad ještě lépe než zamlada. Kontrast nás dvou snad nemohl být větší. Já jsem před chvílí vypadnul z fabriky a na náměstí dorazil ve starých tříčtvrtečních kraťasech a ještě starším sepraném tričku. Patrik měl značkové džíny, hodinky, na čele sluneční brýle, které teď dvě hodiny před půlnocí nebyly ničím jiným než módním doplňkem a hlavně upnuté triko, pod kterým se rýsovaly svaly nahoněné v posilovně. Bylo to jak soutěž, najdi pět rozdílů bratru za 50 tisíc.

A fanynky si zase trhaj rodidla,“ pomyslel jsem si hořce.

„Tak ty máš sviště?“ žasnul, „a která je ta nešťastná?“

„To snad každý v našem věku, ne?“ namítl jsem a ihned mi došlo, že Patrik zřejmě nebude každý. Nezdálo se však, že by se ho ta poznámka nějak dotkla.

„Tak co?“ připomněl mi, že mu dlužím odpověď.

„Dvě holky, devět a dvanáct. Anča přece.“

„Počkej Anča, ta Anča, co ti ho dlachnila už na základce?“ opět se rozkřikl, co mu plíce stačily.

„To byla Markéta,“ opravil jsem ho, „Annu jsem poznal až potom, vždyť jsem ti ji minimálně třikrát představoval,“ připomněl jsem mu, že vždycky předstíral, že zapomněl, o koho jde, jen aby ji mohl při dalším seznámení políbit.

„Sorráč, zapomínám,“ namířil rozevřené dlaně směrem vzhůru, „ty sis vzal Anču a máš s ní sviště?“ pokyvoval nevěřícně hlavou, „to mě poser.“ Co furt má s tím sraním? Přemítal jsem, zda ho náhodou nerajcují nějaké fekální praktiky. Pokud ano, mohl by mi třeba pomoct vykydat hnůj.

„Už budeš na řadě,“ upozornil mě, že se během naší rozpravy fronta hnula.

Otočil jsem se směrem k výčepnímu okénku a pak zpět na Patrika, „na co tě můžu pozvat?“ vytasil jsem se s předposledním papírovým kilem.

„Tak třeba pivo,“ pokrčil rameny, „pro začátek.“

„Prosím tři desítky,“ nahlásil jsem mladé dívce za pultem objednávku.

Počkej, neblbni,“ vložil se do toho Patrik, „řekli jsme pivo, tak když už tak už, slečno, dejte nám tři Plzně.“

„Proč vlastně tři?“ obrátil se s otázkou na mě, přičemž i nadále dívku svlékal očima.

„Jedno je pro šváru, řekl jsem mu, že hned přijdu.“

„Sto třicet pět korun,“

„Dvě stě, holčičko,“ vytáhl Patrik hbitě z nadité peněženky tisícovku.

„Menší nemáš, chlapečku?“ odpálkovala ho. Jeho šarm na ni zjevně neplatil.

Jenom větší,“ vytáhl pětitisícovku a pak si neodpustil další dvojsmysl, „já mám totiž všechno větší.“

„Hlavně ego,“ odsekla mu a tisícovku nepřijala.

Abych zabránil dalším slovním výpadům, vytáhl jsem z kapsy poslední zmuchlané kilo a obě bankovky jí podal. Drobných zpět jsem se samo sebou nedočkal, vzhledem k Patrikově štědrosti. Tomu se říká návrat do dětství. Stejně jako před dvaceti, třiceti lety, Patrik dělá machra a já to odskáču. Jen s tím rozdílem, že tenkrát to byly rvačky a dvojky z chování.

O pár desítek minut a několik piv a panáků později, jsme se přesunuli do místního klubu. Zatímco já zde byl poprvé a předpokládám, že i naposledy, Patrik zde měl nejspíš trvalé bydliště. Znali ho tu snad všichni. Barmankami počínaje, hosty všech věkových kategorií konče. Než jsme se prodrali k boxu, kde měl rezervaci, políbil na tvář snad tucet holek a se zhruba stejným počtem kluků se pozdravil napřaženou pěstí a gestem, které jsem jaktěživ neviděl. Zřejmě jinej gang.

„Evička, John,“ představil mi své o polovinu mladší přátele, „to je ... Vembloud,“ luskl radostně prsty „Nemohl jsem si vzpomenout, jak jsme ti říkali,“ rozplýval se Krasoň.

„Krasoni,“ vrátil jsem mu laskavost, „jméno mojí ženy si nepamatuješ, ale Vemblouda si vybavíš?“

„Proč Vembloud?“ zajímalo Evičku. Proč Krasoň bylo zřejmě evidentní.

„Táta byl vtipálek a nakecal mi, že vembloud je vzácný druh tříhrbého velblouda a já se o to podělil se třídou při hodině přírodopisu.“

„Jo, jo, jo,“ zajíkal se smíchy Patrik, „dvousedačkový vembloud.“

„A odkud se vy dva znáte?“ chtěl vědět John, což byl zřejmě Honza a ptal se nejspíš jenom proto, že nechápal, co může mít jejich stylový in kámoš společného se mnou.

„Chodili jsme spolu do školy,“ předběhl mě Patrik.

„Do třídy,“ upřesnil jsem, nejspíš proto, aby si uvědomili jak je starej. Já sám jsem si tady připadal jak pedagogickej dozor. Vždyť Eva byla pravděpodobně jen od pár let starší než naše Hanka.

Eva si nás střídavě prohlížela a bylo zřejmé, že ji to nejde na rozum. Byla však natolik ohleduplná, že si to nechala pro sebe a snažila se se mnou konverzovat, zatímco Patrik s Johnem řešili, na jaký festival vyrazí příští víkend. Ptala se, odkud pocházím, a když jsem jí odpověděl, že jsem místní rodák, jen bydlím ve vedlejší vesnici, žasla, že mě nikdy neviděla.

„To bude asi tím, že když my jsme chodili pařit, ty jsi ještě tahala kačera.“

„Máš zajímavý přátele,“ prohodil jsem, aby řeč nestála poté, co se s námi rozloučili s tím, že už je na ně pozdě.Napadlo mě, že až tihle dva dospějí, bude se zde bavit další generace a mezi nimi bude stále křepčit Patrik.

„Jo jsou cajk, s Johnym hraju tenis a Evička je fakt dobrá v posteli.“

„Cože, ty jsi s ní spal?“ vyprskl jsem panáka Metaxy.

„Ještě před tím, než se dali dohromady a John to samozřejmě neví, vždyť jsem je seznámil,“ hájil se „No možná i párkrát potom, když měli krizi,“ dodal po chvíli ticha, „ale teď jsou zas jak dvě hrdličky.“

„Vždyť by to mohla bejt tvoje dcera,“ namítl jsem mravokárně.

„Přece nebudu spát s nějakýma okoralýma čtyřicítkama.“

„Na třídním srazu bys s touhle poznámkou určitě zabodoval,“ rýpl jsem si.

„Sorráč, neber si to osobně, Anča určitě pořád ještě slušně vyšívá ...“

„Cože dělá,“ skočil jsem mu do řeči.

„Vyšívá,“ párkrát poskočil na sedačce s rádoby roztouženým výrazem v obličeji.

Chtěl jsem ho seřvat, ale zarazil se a přestal vyšívat sám od sebe. Na místo toho vrhnul roztoužený pohled směrem ke dveřím, „tak přece přišla.“

S otázkou, „kdo?“ na rtech jsem se vyklonil z boxu a nevěřil vlastním očím. U dveří stála Patricie a s ní dva mladíci coby doprovod.

„Ty ji znáš?“ obrátil jsem se zpátky na Patrika.

„Trochu, venčíme psy ve stejným parku,“ odpověděl, aniž by ji pustil z očí.

„Ty máš psa?“ žasnul jsem. Co jsem si pamatoval, tak zvířata odjakživa nesnášel.

„Samozřejmě že ne, koupil jsem si jenom vodítko a lítal s ním po parku a toho imaginárního čokla hledal,“ odbyl mě a i nadále ji hypnotizoval pohledem. I ona se svými společníky rozhlížela, ale spíš než Patrika hledala volný stůl. „Pomáhala mi Pajdu hledat. A o pár dní později jsme společně vylepovali letáky s jeho fotkou a u toho jsem si ji proklepl,“ osvětlil mi svou strategii, „rozvedená, nezadaná, jeden svišť.“

„To si přeci můžeš zjistit i bez koupě vodítka.“

„No to nevím, nemá Facebook, Viber ani Twitter.“

„A co takhle se ji zeptat?“ navrhl jsem staromódní metodu našich otců a maminek.

Patrik mě ignoroval, neboť Patricie mířila naším směrem. Zalezl jsem zpět do rohu a dal se na modlení. Dík vysokému opěradlu boxu jsem byl stále ještě v anonymitě.

„Patrik a Patricie,“ zašeptal roztouženě, nedbale zvedl sklenici s Metaxou k ústům a pak ji se slovy, „to je mi ale náhoda,“ bez toho, že by se napil, opět položil.

Její překvapení naproti tomu nebylo vůbec hrané, „ahoj Patriku, co ty tady, neříkal jsi, že pořádáš ten charitativní koncert?“

„Patrik se na zlomek sekundy zarazil, ale neztratil glanc, „to je až zítra a jsem jen sponzor. Odpoledne jsem to byl zkontrolovat a pak jsem jel zpátky, protože jsem doma zapomněl smlouvy, prostě zmatek. A taky ... potkal jsem starýho kamaráda,“ ukázal na mě.

„Dobrý den, Patricie,“ pozdravil jsem jakožto slušně vychovaný muž středních let.

„Maty, vy jste mi nezavolal, jak jste slíbil,“ vyčetla mi s lehkým náznakem koketérie. Zřejmě už byla lehce ovíněná.

I to málo stačilo, aby mě Patrik „odměnil“ tázavým pohledem. Pochopil to tak, že ona flirtuje se mnou? Rázem jsem byl na koni.

„Chtěla jsem s vámi probrat to pojištění,“ dodala bohužel a já se ze hřbetu statného oře poroučel na zem.

„Jeho pojistit je riziko,“ přitakal pobaveně Patrik a přihodil odkaz na Seagala, „je to muž s cejchou smrti.“

Patricie byla má bankovní poradkyně a hlavně maminka Adélčiny kamarádky Mariky. Před týdnem mi nabízela pojištění a nějaké investice a mě bylo trapné ji hned odmítnout a tak jsem slíbil, že si to rozmyslím a zavolám. Přitom kdyby si pořádně prohlédla stav našeho konta, došlo by jí, že se mnou marní čas.

„Nechcete si přisednout?“ nabídl jí Patrik a nečekajíc na odpověď se posunul do rohu, aby jí udělal místo. Pohlédla na své společníky, ti nic nenamítali.

„Co Pajda, už se našel?“ dotkla se starostlivě Patrikova bicepsu.

Patrik smutně popotáhl a teatrálně sklopil zrak k desce stolu, „bohužel, žádné zprávy.“

„V podstatě by to byl zázrak, kdyby se objevil, viď,“ rýpl jsem si, za což mě Patricie počastovala káravým pohledem a ještě víc začala Patrika chlácholit.

„Fotbálek?“ nadhodil po chvíli trapného ticha jeden z jejích společníků.

Následující hodinu jsme ve vedlejší místnosti hráli stolní fotbal a já přihlížel tomu, jak Patricii všichni tři balí, skládají jí komplimenty a zkoušejí na ní nejrůznější milostné fígle. Já svou pozornost zaměřil na pivo a Metaxu, kterou mě ochotně zásoboval Patrik a pozvolna jsem propadal trudomyslnosti. Nešlo o to, že bych po ní taky toužil, ale i kdyby ano, neměl bych u té o deset let mladší šťabajzny nejmenší šanci. Táhne mi na čtyřicet a připadám si vyhořelej, odkecanej. Patrik samozřejmě exceloval i v tom stolním fotbale. Stejně jako před pětadvaceti lety, vítězil na plné čáře. A pokud už nějaký mač prohrál, tak jen když byl se mnou ve dvojici. To mi připomnělo, proč jsem při hodinách tělocviku radši hrál proti němu než s ním. Jakmile mu to někdo kazil, vždycky ho seřval.

„Konečně sami,“ vydechla tajnosnubně Patricie, když jsme se nějakým nedopatřením ocitli zpátky v boxu sami dva.

„Tak kdy na to vlítneme?“ podnítila mé fantasie. Myslí na to, na co já se ani neodvážím pomyslet?

„Nemusíš se bát,“ přešla na tykání, „já jsem dobrá čubka, nezklamu tě.“

„To bych ... teda ... prostě nečekal,“ šlapal jsem si na jazyk. Vývoj událostí nabral nečekaný směr. „Nikdy bych o vás ... takhle nemluvil,“ ujišťoval jsem ji, že budu diskrétní.

„Jak nemluvil?“ evidentně nechápala.

„No, že jste čubka,“ připomněl jsem jí její lascivní výzvu.

„Cože?“ vykulila oči jak přišlápnutá žába, „říkala jsem, že jsem čobka.“

„Co to je?“ Byl jsem si jistý, že takový výraz neexistuje. A že takhle rychle ještě nikdy nevystřízlivěla.

„Tak si říkáme my holky z ČSOB ... Čobky,“ poskytla mi vysvětlení, při kterém se lehce ošila. Předpokládám, že odporem.

„Tak co mládeži, bavíte se?“ vrátil se ze záchodu Patrik.

„Výborně,“ přikývl jsem, „právě jsem pojistil celou naší rodinu.“

Patricie nabyla ztracenou rovnováhu a s profesionálním úsměvem odpověděla, „uvidíme se v pondělí, v patnáct hodin na pobočce.“

„Vembloude, ty máš rande!“ zasadil mi posměšnou herdu mezi hrby Krasoň.

Domů jsem se dopotácel kymácivou, vembloudí chůzí těsně před úsvitem. Až tam jsem si vzpomněl, že jsem švárovi to pivo, pro které jsem vyrazil před sedmi hodinami, vůbec nedonesl. Opilý, potupen a navíc ještě s příslibem dalšího trvalého příkazu, který naše už tak těžce zkoušené konto ještě víc ožebračí. V návalu sebelítosti jsem otevřel dveře do pokojíčku a pohlédl na spící Haničku a Adélku. Tohle je přece víc než luxusní auta, značkové hodinky a dvacetiletý pipky. Tohle je má nejlepší investice.

„Pche ...“ ulítlo mi spolu se slinami opovržlivě směrem k mému bývalému nejlepšímu kamarádovi.

Prvně za noc jsem pocítil převahu. To já jsem vítěz, pomyslel jsem si, když jsem za sebou tiše zavřel. Zamířil jsem k ložnici a pak uhnul do pracovny, kde poslední měsíc spím na zemi na matračce.

No dobrá Krasoni, uznal jsem, tak je to remíza, bylo to poslední, co mi blesklo hlavou, než jsem odpadl.

Pokračování příště: Nečekané sblížení.

Autor: David Snítilý | pátek 24.1.2020 7:53 | karma článku: 16.17 | přečteno: 409x

Další články blogera

David Snítilý

Tamten (nejen pro Bohunku J.) z pohledu „muže“

Žádný chlap prý veřejně nepřizná, jaké to je, když jeho partnerce zavoní někdo cizí. Nuže tedy ... přijímám výzvu. A jen pro pořádek, tamten nebyl jeden, ale bylo jich rovnou pět. Najednou.

27.2.2020 v 6:47 | Karma článku: 15.45 | Přečteno: 416 | Diskuse

David Snítilý

A žili spolu šťastně ...? (volně navazuje na Otevřené manželství)

Osedlala si mě jako koníka a cválala na mně do země orgasmu zaslíbené. A když už to vypadalo, že tam i dojede, tak to na mě náhle přišlo. Škubal jsem sebou tak, že měla problém se na mně udržet. „Tak brzo?“ vydechla zklamaně.

22.2.2020 v 8:44 | Karma článku: 19.30 | Přečteno: 611 | Diskuse

David Snítilý

Otevřené manželství (volně navazuje na Nečekané sblížení)

„Matěji, vstávej,“ vložila se do toho velká megera. „Maminko, kde se tady berete?“ oslovil jsem tchyni tak, jak to nesnáší. „Jdeme s Pepou jen tak náhodou kolem." „Jo, neštěstí nikdy nechodí samo,“ mumlal jsem si pod vousy.

15.2.2020 v 8:41 | Karma článku: 15.37 | Přečteno: 532 | Diskuse

David Snítilý

Proč?

V zástupu vyvolených, těch, co dnes padnou, kráčím taky já. Mysl vyrovnanou, chladnou, tak moc, že mě napadá: válka – zločin – krveprolití, vážení mocní, je mi z vás na blití. Tělo tvý – v prach se obrátí.

8.2.2020 v 9:36 | Karma článku: 11.03 | Přečteno: 332 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Petr Švarc

Jistota

V blíže neurčené budoucnosti spálí slunce v termonukleárních reakcích většinu svého vodíku a následně dramaticky zvětší svůj objem do podoby...

28.2.2020 v 12:31 | Karma článku: 7.65 | Přečteno: 177 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

První oběť v Česku

"Nechci! Já to nechci" řval Průša, protože mu to s tím virem přerostlo přes hlavu. Kolem krku měl čtyřikrát obtočené špekáčky. Z každé kapsy mu čouhala lahev myslivce. Nad hlavou mával svazkem bankovek.

28.2.2020 v 12:06 | Karma článku: 18.50 | Přečteno: 644 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Osud přeje připraveným (Mood Indigo)

„Jsem si jist, že jsme pány svého osudu, že úkoly, které jsou před námi, nejsou nad naše síly. Dokud věříme tomu, co děláme a dokud máme nezdolnou vůli vítězit, vítězství je naše" Winston Churchill

28.2.2020 v 10:51 | Karma článku: 9.50 | Přečteno: 266 | Diskuse

Filip Vracovský

To je moc nóbl, toho se nenajím....a ty prachy bych za to taky nedal.

Malá sonda do definice snobství, pinzetového vaření a toho, jak se nechat vystřelit z trenek, i když je nenosíte.

27.2.2020 v 14:54 | Karma článku: 25.35 | Přečteno: 1425 | Diskuse

David Snítilý

Tamten (nejen pro Bohunku J.) z pohledu „muže“

Žádný chlap prý veřejně nepřizná, jaké to je, když jeho partnerce zavoní někdo cizí. Nuže tedy ... přijímám výzvu. A jen pro pořádek, tamten nebyl jeden, ale bylo jich rovnou pět. Najednou.

27.2.2020 v 6:47 | Karma článku: 15.45 | Přečteno: 416 | Diskuse
Počet článků 58 Celková karma 17.63 Průměrná čtenost 394

Magnet na průsery, trapasy a zranění. Opačným pólem svojí osobnosti odpuzuji prachy a úspěch. Píšu prózu, texty a básně.

Najdete na iDNES.cz