Hokejový táta 11 – ortéza a fofr klacky od Ježíška.

9. 11. 2019 9:51:59
Před štědrovečerní večeří si Majky prosadil, že pronese přípitek. Souhlasili jsme a obřadně pozvedli skleničky s colou a vínem. „A co bys nám chtěl popřát?“ „Tak ať je příští rok mamka zdravá ... a taťka ještě živej.“

Hokejový táta 11 – ortéza a fofr klacky od Ježíška.

Majkyho výkony v posledních týdnech a měsících mu krom dalšího přáteláku s 2010 v Litomyšli, přinesli i pozvánku na „výběrový“ vánoční turnaj do Skutče. Rovněž se staršími spoluhráči. Výběrový byl v tom smyslu, že byl mimo kalendář svazových akcí a tudíž si trenér vybral jen ty hráče, kteří to měli takříkajíc za odměnu. Na startovné jsme se skládali a dopravu si zajišťoval každý sám. Tak úplně jsem se s tímhle systémem neztotožňoval, ale na druhou stranu bylo třeba říct, že někteří kluci tomu vážně dávali víc než jiní.

Náš mladej dřel a dostával příležitosti, takže jsem si těžko mohl stěžovat. Zároveň jsem si však nedělal iluze. Pokud přijde někdo lepší, ocitne se mezi těmi bez odměny i on.

Svého „poprvé“ se před koncem roku dočkal i Dáda. Byť šlo o improvizaci na poslední chvíli. Šéftrenér uznal, že už bruslí celkem obstojně a tak jsem ho po hráčském tréninku rychle oblékl do vypůjčené gólmanské výstroje a pokračoval společně s Majkym se staršími. Jelikož to byla výstroj 2011 všechno, včetně betonů mu bylo malé. Bohužel ta v odpovídající velikosti byla zavřená ve skladu a správce mi ji bez souhlasu trenéra gólmanů půjčit nemohl. Bruslení v brankářské výstroji je samozřejmě mnohem těžší a tak se po ledě a v bráně pohyboval s neúměrně menší elegancí než mladší bratr. Ale když došlo na dva krátké zápasy na půlku hřiště, inkasoval pouze jednou, zatímco Majky dvakrát. Jeho technika byla ovšem otřesná, lapačku v nepadnoucí vestě nedokázal pořádně zvednout a hokejku (která byla Majkymu velká) měl 5 cm nad ledem. Ale měl překvapivě rychlé nohy, když došlo na střely k tyči. Šéftrenér ho sice opakovaně chválil, ale i já coby laik jsem poznal, že pokud tohle je cesta, kterou se chce ubírat, nebude to právě krátká štreka. A čeká ho na ni hodně překážek.

Večerní přátelák s Litomyšlí na jejich ledě, který připadl na středu 19.12. (5 dní po premiéře u 2009) byl posledním setkáním hráčů před vánoční pauzou. Zatímco já počítal minuty do konce šichty a razil rovnou ze Svitav, Majkyho nabral na zimáku jeden z trenérů. Sešli jsme se až v šatně, abych mu pomohl do výstroje a betonů. Samotný zápas byla přestřelka a do stavu 8:8 se skóre se přelévalo tu na jednu či druhou stranu. Dva z těch osmi gólů dostal po samostatných nájezdech, ale zase neinkasoval, když snad minutu chytal bez hokejky. Čepel se mu při zákroku zasekla na vnější straně branky pod konstrukci a neměl sílu a hlavně ani čas ji vytáhnout. Střely vyrážel a trpělivě čekal, až se hra přesune na soupeřovu půlku. Zvláštní bylo jak se v závěru doposud dramatické a vyrovnané utkání zlomilo. Poté co jsme my srovnali na 8:8, už padali góly jen to litomyšlské brány. Kluci jich přidali ještě dalších sedm. Po zápase ještě následovali penalty všech hráčů. První vychytal, ale trenérovi 2011, který byl s námi na tribuně jako divák, se nelíbilo, že nevyjel z brány. Majkymu proto na dálku radil, co má dělat. Vyjet, zaujmout postoj a pak couvat stejně rychle, jako jede útočící hráč. Majky to zkusil, ale hráč mu udělal kličku a zavěsil do prázdné, jelikož dostatečně rychle nezacouval zpět. Při druhém pokusu to samé, jen na druhou stranu.

„Líp chytá, když je v bráně,“ poznamenal jsem.

„Míšo!“ zařval na něj znovu trenér před nájezdem na branku soupeře, „musíš couvat stejně rychle jako ten hráč!“

Majky opět přikývnul, že chápe a provedl přesně to, co po něm trenér chtěl. Nevím, zda to nebyla jen shoda náhod, ale dalších 6 hráčů mu gól nedalo. A tak jsme vyhráli i nájezdy v poměru 5:2. Což bylo překvapení, jelikož naši kluci s hokejkou a pukem sice čarují, ale často ty svoje parádičky překombinují.

23.12. jsem si po třicetileté pauze nazul na nohy brusle. Dlouho jsem nechával prosby synů, ať s nimi jdu na led, nevyslyšené. Několik dní předtím jsem měl opět problémy s prokrvením mozku, což v mém případě znamená brutální bolesti hlavy, vertigo a rozostřené vidění. Cpal jsem do sebe horem dolem prášky, abych v rachotě přežil, ale to ráno mi bylo najednou dobře jak už dlouho ne. Takže když se k Dádovi a Majkymu přidal i švagr, s tím, že mi půjčí brusle, po dvou ne dost důrazných ne jsem kapituloval. Jen chvíli potom co jsem slezl z cyklistického trenažéru, už jsem mířil na zimák. Veřejné bruslení trvá hodinu a čtvrt a já už toho měl dost po dvaceti minutách kroužení. Nakonec jsem se ale kousnul a díky tomu, že jsem se při jízdě, zakecal s tátou Davidova kamaráda, jsem na bolest zapomněl. Jeho syn Honza byl jediný ze třídy, kdo ho v září následoval k zápisu do školičky bruslení. Pět minut před koncem se ke mně s úsměvem od ucha k uchu a rozpaženýma rukama rozjel Majky (takovou mě radost, že konečně bruslím) a nehledě na mé varování do mě v plné rychlosti napálil. Na to abych se mu vyhnul, bylo pozdě a tak jsem se ho snažil chytit, ale náraz byl tak prudký, že jsem ztratil balanc a hodil záda. Dvakrát operované levé koleno jsem si přitom vytočil do naprosto nepřirozeného úhlu. I přes nadávku, „Majky, já tě zabiju!“ jsem zřetelně slyšel křupnutí.

Z ledu mě odnesli a putoval jsem rovnou do špitálu. Tam mi z kolene vytáhli (nikoli poslední) stříkačku krve a po rentgenu mi s diagnózou prasklého kloubu, koleno oholili s tím, že ho budou muset při operaci sešroubovat. Samozřejmě jsem byl štěstím bez sebe. Už takhle mi v něm chyběla část chrupavky a měl jsem natržený křížový vaz. Takže vyhlídka na další několikaměsíční pobyt doma, kdy ještě víc narostou naše dluhy, mě nenaplňovala právě optimismem. Mladý doktor mě naštěstí po konzultaci s kolegou ještě poslal na magnetickou rezonanci a ta prvotní diagnózu vyvrátila. To co považoval za prasklinu, byl nejspíš jen stín.

Odnesly to pouze vazy, ale jak moc měl určit až ortoped. Vyfasoval jsem ortézu, francouzské hole a vánoční svátky jsem strávil vsedě a vleže. Neschopenku jsem s díky odmítl, s tím, že to rozchodím.

Následující večer jsme zasedli ke štědrovečerní večeři a L. rozlila po připravených skleniček colu a víno.

„A k čemu je to dobrý?“ divil se Majky.

„Děláme to přece každý rok,“ vysvětlila mu L., „někdo z nás ostatním něco pěkného popřeje a pak si přiťukneme.“

„Aha ... a můžu letos já?“

„Beze všeho,“ souhlasil jsem, zvědavý co se v té jeho makovici zase urodilo, „a co bys nám chtěl popřát?“

Majky obřadně pozvedl skleničku s colou a my jeho příkladu následovali, „tak ať je příští rok mamka zdravá ... a taťka ještě živej.“

Autor: David Snítilý | sobota 9.11.2019 9:51 | karma článku: 8.95 | přečteno: 217x

Další články blogera

David Snítilý

Malá říjnová revoLucie

Jen noc má tu moc, že ač nežádáš o pomoc, narazíš na člověka. Co se k tobě - neotočí zády, příjme tě, se zápory i klady, pravdy se nepoleká.

30.10.2019 v 10:17 | Karma článku: 8.21 | Přečteno: 154 | Diskuse

David Snítilý

Hokejový táta 10 – a kolik je Ti let, chlapče?

Před vchodem do šatny ho zastavil jeden z tatínků, „copak tady hledáš, chlapečku?“ „Já jsem gólman a jdu chytat.“ „A kolik je Ti let?“ „Jedenáct!“ řekl důrazně. „Jedenáct?" „Ty seš ročník 2011, je Ti sedm let,“ vysvětlila mu babička.

9.10.2019 v 9:49 | Karma článku: 12.10 | Přečteno: 392 | Diskuse

David Snítilý

O(d)puštění

Vzdala jsi se svého práva. Po další nocí probdělý. Kdo víc bere, kdo víc dává? Kdo se nikdy nedělí? Není smrti bez života, života bez smrti. Láska hlavu Ti zamotá, odchod ten tě zdrtí.

27.9.2019 v 11:11 | Karma článku: 9.04 | Přečteno: 237 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Daniel Tomáš

Vzhůru k výškám

Snad za to může mé dobrácké vzezření, či okouzlující charisma, že mě moji přátele považují za takového zpovědníka, u kterého hledají radu a psychickou podporu. A navíc mám poměrně kvalitní zásobu alkoholických nápojů.

11.11.2019 v 13:09 | Karma článku: 14.50 | Přečteno: 254 | Diskuse

Milan Kalous

STOPAŘ - listopad 1989

Nejlepší časy na stop byly, když pukaly ledy. To vám stavěli ještě než jste přišli na stanoviště. Bohatší, chudší, vzdělaní i hloupí. Všichni. Stačilo mít pod paží pár smotaných plakátů a na silnici se o vás poprali.

10.11.2019 v 6:07 | Karma článku: 11.15 | Přečteno: 270 | Diskuse

Jan Šik

Muž, co vzal stopaře, který mu zasvinil luxusní auto

Je skvělé, když se překvapivě objeví člověk, který chce nadšeně pomáhat druhému v nouzi. Zvláště když, bez ohledu na následky, dá k dispozici svůj nejlepší majetek.

9.11.2019 v 18:00 | Karma článku: 21.38 | Přečteno: 912 | Diskuse

Milan Kalous

STOPAŘ - funebrák

Je dobře, že dnes už tolik stopařů na cestách není. Je dobře, že to studenti nemají zapotřebí a jezdí téměř zadarmo. Je ale škoda, že přijdou o ty zážitky, co jsme na stopu zažívali my. Tak třeba tenhle.

9.11.2019 v 6:22 | Karma článku: 15.30 | Přečteno: 347 | Diskuse
Počet článků 41 Celková karma 9.58 Průměrná čtenost 342

Magnet na průsery, trapasy a zranění. Opačným pólem svojí osobnosti odpuzuji prachy a úspěch. Píšu prózu, texty a básně.

Najdete na iDNES.cz