Zbytky tváře 2

5. 01. 2019 23:07:30
Jak se z Karla stal Čárlí, proč mu nezavolal David Koller a tajemství rukopisu Sněhurky v hadřících od Karla Kryla. Plus slzy & popel při rozloučení s Amerikou.

ČÁST PRVNÍ

BŮH SESTOUPIL Z NEBE

Přestože hodnota mého sebevědomí by se dala nejlépe vyjádřit libovolnou číslicí, které by předcházelo znaménko mínus, na posměšné narážky mých nejbližších stran mého talentu jsem obvykle reagoval prohlášením, „počkejte, vy pitomci, až budu slavnej ... vaše děti se o mně budou učit ve škole!“ (To už jsem pravda trochu přehnal).

(listopad 96 – na té samé silnici)

1 ) Spěchali jsme se Stanckem na nádr. „V kolik jede ten vlak?“ ptal se už po třetí a já potřetí odpovídal, „za dvacet minut, v sedm.“ Druhá část odpovědi byla prakticky pořad stejná, zato ta první se bohužel měnila. Nemohl jsem mu však vyčítat, že si i přes zjevnou inteligenci nepamatuje tak zásadní údaj. Podstatnou část jeho šedé kůry mozkové totiž stále zaměstnávaly události včerejšího večera.

( RETRO )

Bylo nebylo ... za hlubokého totáče, léta páně 1976, se na jednom z mnoha panelových sídlišť,které zde v té době rostly jak houby po dešti, seznámilo nemluvně s batoletem. Ani nemluvně, ani batole si dnes zcela přesně nedokáže vybavit, zda si tenkrát padla či nepadla do oka, ale vzhledem k tomu, že se jejich rodiče navštěvovali ještě dalších zhruba dvanáct let, měla dostatek času a příležitostí, aby se navzájem oťukala (pomocí dudlíků a chrastítek) a nějaký ten názor si vytvořila. A později ho samozřejmě ještě několikrát výrazně poopravila.

A jak tak rostla (batole i sílilo) a brala rozum, pozvolna se formovaly jejich „osobnosti“ a byly stále patrnější fyzické i povahové rozdíly. Ze staršího Standy vyzařovala sebejistota, dobře se učil, vynikal ve všech možných sportech (talent – ačkoli je ateista – přímo od Boha), byl společenský a oblíbený.Se stejnou lehkostí později, od puberty výš, navazoval i známosti s opačným pohlavím. Mladší Karel byl jeho přesný opak. Samotář, introvert, knihomol a tichošlápek. Jeho intelekt se zabrzdil někde na půl cesty mezi tupcem a premiantem. Už v první třídě, kdy se na vysvědčení dávala jen jedna známka, vyfasoval trojku. Později oblíbené trojky, v již hustší koncentraci, nosil domu půlrok co půlrok. Co se týče děvčat (o trojkách si zatím mohli nechat jen zdát), nedá se říct, že by se mu nelíbily, ale bohužel se jich tak trochu bál. Snad proto mu spolužáci předhazovali ty největší obludy.

Navzdory několika hádkám (např. ta o ukradená céčka) a nedorozuměním (krádež ukradených céček), jim přátelství vydrželo až do postpubertálního věku.

2 ) Uplynulo zhruba dvacet hodin od chvíle, co dostal tenhle lamač ženských srdcí poprvé v životě kopačky a o celé záležitosti se nezmínil ani jediným slovem. Čekal jsem citové výlevy a on na místo toho vyhlásil informační embargo. Jinak řečeno, dusil to v sobě. Jenže já mu viděl až do žaludku. Když někoho znáte tak dlouho a dobře jako já jeho, dokážete se vcítit do jeho myšlení a uvažování.Tahle empatie byla oboustranná. Takže věděl, že mu tu jeho předstíranou vyrovnanost nežeru.

Prošli jsme pod viaduktem a já zahnul doprava, směrem k nádraží. Stancek mě však nenásledoval. Zastavil se a nerozhodně přešlapoval na místě.„Zapomněl jsem na Jarouše, určitě pojede s náma.“

Neochotně jsem se otočil a vrátil. „Na koho?“ dožadoval jsem se vysvětlení.

„Na Jarouše, měl jsem se pro něj stavit, sedí na Travasu.“

„A je to nutný?“ snažil jsem se zabránit nejhoršímu, „neobejdeme se bez něj ... pro tentokrát?“

Každé setkání s cizí osobou je pro mě zdrojem frustrace, provázené neschopností jakékoli verbální komunikace. U Stanckových kamarádů to platí dvojnásob.

„Karle ...“ vrhl na mě prosebný pohled à la nezapomeň, že jsem včera dostal kopy.

„Ale no tak jo,“ nedokázal jsem říci ne, v tu chvíli bych kývl i na hromadnou sebevraždu, „co mám s tebou dělat, ale fofrem nebo nám to ujede, víš přece, jak mi na tom záleží?“ Stancek souhlasně přikývl. A to i přesto, že si myslel, že jsem magor.

Dali jsme se do běhu. Teda abych byl úplně přesnej, Stancek se dal do běhu. Já ho tak nanejvýš neuměle parodoval, neboť tento druh sportovní činnosti mým plicím nikdy nijak zvlášť k srdci nepřirostl.

(o dvě minuty později v důvěrně známé hospě)

3 ) Ten Jarmil (Jarouš) seděl ještě s dalšími čtyřmi judisty u jediného kulatého stolu hned za dveřmi. Při pohledu na ty nabouchaný týpky jsem si vybavil svá studentská léta a zkušenosti s podobnými exoty, kteří se vyžívali v terorizovaní spolužáků s nepříliš vyvinutou muskulaturou. Okamžitě jsem si je zaškatulkoval a zaujal k nim negativní stanovisko! Stancek se s nimi pozdravil, já jsem si nedělal násilí, a vyzval Jarouše, aby ho následoval za dveře. Na chodbě je prý vetší klid. V podstatě nešlo ani tak o hluk, jakož spíš o to, že se chtěl vyhnout zvídavým dotazům. Třebovské tamtamy jsou rychlejší než morová epidemie!

„Jedem na ten fesťák,“ osvětlil mu důvod naší návštěvy. ,,Tak rychle zaplať, ať stihneme vlak.“

„Teď mi donesli pivo,“ namítl týpek. Jen stěží jsem skrýval radost.

Přestože jsme byli v časové tísni, což je pro mě typické, pozorně jsem si toho judistu omrknul. Děsnej zjev! Vypadal tak trochu jako černoch. Teda až na to, že byl bílej. Široký ramena, velkej nos, výrazný rty a hnědý do půli zad sahající vlasy. Takovej kříženec mezi gorilou a masovým vrahem.

Napůl vyčítavě, napůl prosebně jsem pohlédl na Stancka a významně poklepal na hodinky.

„Tak jak, my musíme jet!“ naléhal Stancek.

„Dopiju a přijedu za váma dalším vlakem,“ ujistil nás opičák.

Moje radost neznala mezí. Už jsem se měl k odchodu, jenže Stancek mě zarazil.

„Tohle je Karel,“ ukázal na moji maličkost a pak na gorilu, „Jarda.“

Podali jsme si ruce. Něco jsem zamumlal. Co? To už vážně netuším. To nepodstatné okamžitě mažu z paměti. Podstatné bylo, co řekla gorila.

„Karel ... to jako Čárlí, jo?“ poznamenal tónem, který se mi vůbec, ale vůbec nelíbil.

Stejně jako následující postřeh. „Ty ale nevypadáš zrovna jako ... rocker,“ zašklebil se.

Za to ty vypadáš jako děsnej vůl, pomyslel jsem si a jeho úsměv opětoval.

Stancek mu mezitím něco pošeptal do ucha. „To si děláš kozy?“ vyprskl znovu nevěřícně opičák.

Když jsem se ho před hospou zeptal, co že to bylo za čertovské sdělení, připustil, že mu řekl pravdu. Tu poznámku o volovi jsem tentokrát, už hezky nahlas, adresoval Stanckovi.

( RETRO )

Ve čtvrtek 28.května 1994 Karel celkem úspěšně odmaturoval na SOUP. V pátek přijel ještě v mírně podroušeném stavu domů a týden s nikým nemluvil. Byl v jakémsi transu. Skončilo jedno nenáviděníhodné období a další, nejspíš ještě horší, započalo.Děsila ho ta vidina zhruba pětačtyřicetiletého předstírání určité pracovní dovednosti. V jeho případě tiskařiny. Všichni mu chtěli poblahopřát, on ale ty stisky rukou a poplácávání po rameni takřka nevnímal. Skoro by se dalo říct, že ho to obtěžovalo.

Snad proto, aby to měl co nejdříve za sebou, nastoupil hned následující pondělí do rachoty. Stejně jako v předchozích dvou letech prázdniny ignoroval. I přesto si léto (Indurain počtvrté nenašel přemožitele na Staré dámě ...) celkem vzato užil (... zatímco Karel prvně trpěl na maratonu v Beskydech). Jeho podstatnou část totiž strávil na koupališti v Sebranicích u Poličky, kde Stancek s Michalem (imitace hrdinů Pobřežní hlídky), dohlíželi na pořádek a především na krásné i méně krásné, slunící se dívky. Chlapců si všimli pouze, když jim lezli do zelí. Zato dětem věnovali zvýšenou pozornost! S tímto místem, před okolním světem skrytým řadou vzrostlých stromů, je spjata spousta zážitků a vzpomínek. Noční tahy u ohně, falešný zpěv a ještě falešnější hra na kytaru, Stanckův putovní balící svetr, opětovaná i neopětovaná milostná vzplanutí, drobné zlomyslnosti jakožto i Karlův půlnoční pád do potoka kde si chladil lahváče. Při pádu si narazil levé koleno a při cestě z ošetřovny, zapřen o zdravotnici Janu, si na schodech ještě přivodil výron pravého kotníků.

Božský hit znovu vzkříšené skupiny Lucie AMERIKA zazníval u ohně nejčastěji. Ať už v originále nebo v Karlově (Karle, Ameriku! prosily holky) ještě originálnějším provedení. Michal, znaje všeho všudy 3 akordy, k tomu mydlil do kejtry a Stancek obstaral vokály v refrénu. Text pá pa pá pá se naučil za dva dny. Jejich vystoupení mělo velký ohlas. Dokonce museli několikrát přidávat. Aby se holkám hned tak neoposlouchali, každá jejich další verze byla lepší a lepší a výrazně se lišila od té předešlé. Originálu se samo sebou víc a víc vzdalovali.

A pak ..... jednoho krásného dne, z ničeho nic se to stalo! Ani přesně nevím, kdo měl ten výron do mozku? Možná sluníčko pražilo víc než kdy jindy, možná to způsobily zasněné pohledy dívek, každopádně ono památné odpoledne někoho napadlo, což takhle založit kapelu, koupit nástroje, naučit se na ně hrát, psát písničky ... vyprodat Lucernu a tak dále. Ten nápad samozřejmě nikdy nerealizovali. Jak rychle přišel, tak rychle vyšuměl. Jediným svědectvím o neexistenci této nejmenované (a nepojmenované) skupiny jsou první dva v pravdě hrůzné texty, které za necelou hodinu, z pověření ostatních, spáchal Karel. Aniž by si je pořádně přečetli, smetli je z imaginárního stolu. Což byl, přiznejme si to, začátek jeho konce. Zalíbilo se mu v pozici zneuznaného umělce.

Michal si jako jediný ze Sebranic domů, kromě špinavých fuseklí a spoďárů, odvezl i dívku svého srdce. Pročež na několik let odsunul kamarády na vedlejší kolej. Byl to právě on, kdo Karlovi po jednom srdečním krachu, na schodech koupaliště řekl, „takovejch ještě bude.“

Tu větu si pak Karel vybavil při každým rozchodu. Ani jeden z nich nemohl tušit, nakolik je prorocká!

Byla jich pěkná

ř.............................á.................................d..................................k..........................a.

O inspiraci měl tak postaráno na několik let dopředu.

4 ) V ústeckém kulturáku nebyla, až na pár pořadatelů, ani noha.

„Jsme tady moc brzo,“ konstatoval věcně Stanek.

„Omyl, kamaráde, přesně včas,“ vytáhl jsem z kapsy obálku a v tu chvíli přebytečnou bundu hodil na koženkou potažený stůl. Po šatnářce samozřejmě ani vidu, ani slechu.

Rozhlédl jsem se kolem. „Jdu najít Kollera!“ prohlásil jsem rozhodně a zamířil ke dveřím do sálu.

V půlce cesty jsem poněkud znejistěl. Jsem šílenej či co? Chci oslovit jednu z největších rockových hvězd téhle země a ještě ke všemu ji požádat, aby si přečetl výplody mé choré mozkovny. To jako texty. Ta nejistota se rychle přenesla z bazální ganglie do obou nohou (jako z Pb) a můj krok se stal loudavým. Přesto jsem se dík setrvačnosti došoural až do sálu.

„Kurva drát,“ zaklel jsem polohlasně, „dneska při mně stojej všichni svatí.“

V pravém konci rozlehlé místnosti bylo vyvýšené pódium a na něm ON. Klečel mezi hromadou aparatury a manipuloval s krabicí mně neznámého původu i účelu. Frontman skupiny Lucie, zpěvák, bubeník, textař, producent, všestranný muzikant a kdoví co ještě, který zde ovšem dnes účinkuje se svým vedlejším projektem Pusa. Bylo mi jasný, že teď nemůžu mistra rušit v jeho počínání. Musím počkat na vhodnou příležitost. Jenže co mu vlastně řeknu? Jak začínal ten týden připravovaný proslov? začal jsem vyšilovat. Na pódiu se vzápětí objevily i další postavičky známé z bukletu jejich prvního CD. Neuvěřitelně hubený basák Marta Minárik a zpěvačka Lenka Dusilová. Stancek na ní mohl při koncertě uši nechat : chtíč je hříšnej ... rozkoší chtěl by umět vládnout – obzvláště její krátká sukýnka a černý děravý silonky mu nedaly spát. Bohužel ten správnej okamžik jsem prošvihnul. Než jsem se nadál, Koller zmizel v zákulisí.Na můj zoufalý, těžko se z hrdla deroucí hlas nereagoval. Poprosil jsem o pomoc jejich saxofonistu. Odmítl.

Zdá se, že se ten zatím skvělej tejden (pominu-li Stanckův rozchod, ... vyšlo nový CD Lucie a já velmi pracně ukecal novou kost – tím pádem vyhrál sázku) poněkud sere. Mým andělem strážným byl v tu chvíli o pár let později z Lucie vyhoštěný, basák Marta. Nejen že mě vyslechl, ale navíc odmítl Davidovi texty předat s tím, že mi ho přihraje k osobnímu jednání. Zlatej chlapec.

5 ) Za chvíli se opravdu na pódium vrátil. Nakrátko střižený blonďák s třídenním strništěm. Napadlo mě, proč dívky ječí a omdlévají (to omdlívání vlastně chápu) na koncertu Michaela Jacksona. Nechci samozřejmě ty dva srovnávat, Koller je bezpochyby lepší, jen chci zdůraznit, že to byl člověk z masa a kostí. A že jsem neječel. Já jsem úplně normálně koktal.

„Říkal mi Marta, že máš pro mě nějáký texty?“ začal.

„A .....a no, tady,“ podal jsem mu obálku, „víte, ... já už ppp ... pár let píšu ..... a dal jsem to pár lidem přečíst ... a líbilo se jim to, ... teda alespoň to tvrdili, ale stejně bych radši slyšel názor někoho povolanějšího.“

„Tak fajn,“ přikývl, „ já si to přečtu.“

Tak fajn – nic víc ?! Cítil jsem, že bych měl nějak zdůraznit tu závažnost okamžiku, ,,víte, rád bych věděl ( těžko jsem hledal slova a začínal jsem se opakovat ) jestli to, co píšu, dává smysl, jestli je to alespoň trochu dobrý a má cenu v tom pokračovat.“ Koukal na mě a já si říkal, co se mu asi honí hlavou? Neotravuju ho náhodou úplně zbytečně? Co tady vlastně dělám? O co se to snažím? Co když se mu to nebude líbit? Co když to ztratí? Nebo to v šatně hodí do koše?

„Nechceš třeba podpis?“ zeptal se, když viděl, že tam stojím jak tvrdý Y.

„Jasně,“ přikývl jsem a začal hledat po kapsách nějaký cár papíru, ,,mimochodem, to poslední cédéčko Lucie je skvělý!“ neodpustil jsem si lichotku, i když jsem trochu lhal. Nebylo vůbec špatný, ale to předešlý Černý kočky mokrý žáby bylo prostě jedinečný. Dle mého laického názoru nic lepšího předtím ani potom už nenatočili. Podškrtl mi vstupenku a já s blaženým úsměvem znovu vyšel na chodbu.

„Tak jak?“ vyzvídal Stancek, když jsem se znovu objevil v jeho zorném úhlu.

Byl opřený o stůl šatny a bezpochyby nečekal moji reakci.

Skočil jsem na něj jako smyslu zbavenej a zařval, „Bůh sestoupil z nebe, ty vole!“

V zápětí mi došlo, že Stancek, na rozdíl ode mě, nemá důvod jásat a že chodba se během mé nebeské pouti poněkud zalidnila.

6) Ta rock párty se vcelku zdařila a ten gorila možná nebude tak krizovej. Když jsme se o přestávce bavili o muzice, vypadlo z něj, že zrovna poslouchá Karla Kryla. Dokonce uměl zahrát na kytaru některé jeho písně. Já mu pro změnu vylíčil mé osobní setkání s tímto, bohužel již zesnulým, písničkářem.To, že jsem koktal, když se představil a nabídl mi pravici, snad netřeba ani zdůrazňovat.V tiskárně, kam jsem chodil na praxi, Karel Kryl v roce 1992 připravoval do tisku knížku Sněhurka v hadřících, napsanou v Mnichově 1986. Vydával ji sám, v omezeném nákladu, přičemž prvních 99 výtisků bylo zhotoveno na ruční papír z Losin. Mí budoucí kolegové s ním dokonce několikrát popili ve sklepní místnosti, která sloužila jako příležitostný bar a vyprávěli, že když byl v náladě, kreslil na stůl, kde byli místo ubrusu archy papíru. Pokaždé když odešel na záchod, pokreslený arch vyměnili za čistý a postupně tak byli všichni obdarováni. I já jsem se dočkal, ale až dva roky po jeho smrti. Po personálních změnách došlo k vyklízení kanceláří a já našel na hromadě odpadu, část rukopisu zmíněné Sněhurky v hadřících, s obrázky autora na pauzovacím papíře. Takže díky Karlu Krylovi jsme s Jarinem překonali vzájemnou počáteční averzi. Přezdívka Čárlí už mi ale zůstala a postupně vytlačila mé pravé jméno.

Koller se samozřejmě nikdy neozval a ze mě si doma ještě dlouho utahovali. Přišel jsem z rachoty a živitel mi ironicky oznámil, „zase tě tady sháněl ten ... ( dělá, že přemýšlí ) ... Koller, že prej nutně potřebuje další tvoje texty, nemá co hrát.“ Nu což, na poprvé jsem zamířil trošku vysoko! Natolik to se mnou otřáslo, že jsem následující dva roky nenapsal žádnej rockovej text!

Co se týče Stancka, nakonec i on měl svou slabší, sdílnou chvilku a přeci jen zazpíval (Do re mi fa so la si do!) Svěřil se mi co bylo příčinou rozchodu. A já mu na oplátku slíbil, že si to tajemství sebou vezmu do hrobu. A když už je řeč o té přísné panně (Malá paní od Josefa Kainara), chtěl bych, aby mi milovanou AMERIKU zahráli na cestě poslední.

Autor: David Snítilý | sobota 5.1.2019 23:07 | karma článku: 8.75 | přečteno: 182x

Další články blogera

David Snítilý

Hokejový táta 2 - na počátku bylo YouTube.

Nebýt Majkyho tak ani nevím, že jeden z nejlepších gólmanů hokejové historie je jistý Míša Kaštánek.

22.1.2019 v 8:04 | Karma článku: 8.83 | Přečteno: 194 | Diskuse

David Snítilý

Hokejový táta (povídka)

Kouknu na led a vidím Jágra. Druhého, třetího a čtvrtého v brankářské výstroji. A proti němu s pukem na hokejce startuje Hašek. Je tu taky Plekanec, Pastrňák, Giroux, Ovechkin. A v těch dětských dresech možná budoucí hokejisté.

15.1.2019 v 19:14 | Karma článku: 11.68 | Přečteno: 248 | Diskuse

David Snítilý

Carpe diem

Skeč dvou komiků: "Ivane nechceš jít se mnou na přednášku o reinkarnaci? ptá se první. Ivan odpovídá: proč ne, zkusit se má všechno, žijeme jen jednou." Netuším zda měl či neměl Ivan pravdu, ale tím spíš platí: UŽÍVEJ DNE.

12.1.2019 v 20:41 | Karma článku: 9.33 | Přečteno: 318 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Pavel Hewlit

Podívejte se do očí - poezie (fakt, nekecám)

Áááááách. Co jen víc napsat? Ááááááááách. Musím vyplnit perex. Kecy jsou tady ale laciný. Ááááááááááááách.

23.1.2019 v 13:57 | Karma článku: 10.17 | Přečteno: 161 | Diskuse

David Snítilý

Hokejový táta 2 - na počátku bylo YouTube.

Nebýt Majkyho tak ani nevím, že jeden z nejlepších gólmanů hokejové historie je jistý Míša Kaštánek.

22.1.2019 v 8:04 | Karma článku: 8.83 | Přečteno: 194 | Diskuse

Pavla Hermannová

Z deníku učitelky základní školy 4

Výlety a jiné školní akce v terénu bývají jedinečnou adrenalinovou bombou. Často se vám i roztočí hlava a někdy se zastaví až po příjezdu. Odjíždíme...

21.1.2019 v 21:10 | Karma článku: 33.24 | Přečteno: 1694 | Diskuse

Tereza Špetlíková

Robert Bryndza: Do posledního dechu (recenze)

Profesní i osobní život Eriky Fosterové pokračují a v tomto díle (v pořadí již čtvrtém) v obou dochází k dramatickým změnám, které jsme ale všichni tak trochu čekali.

21.1.2019 v 19:06 | Karma článku: 5.49 | Přečteno: 203 | Diskuse

Šárka Medková

Malý autista, jeho rituály i nepředvídatelnost

Jo, už jsme si celkem zvykli. Už nám nepřijde divné, že v jedenáct večer skáče po sedačce a posteli a nemůže přestat. Sedačku měníme ob dva roky, déle nevydrží.

21.1.2019 v 17:22 | Karma článku: 30.45 | Přečteno: 2052 | Diskuse
Počet článků 16 Celková karma 10.48 Průměrná čtenost 316

Magnet na průsery, trapasy a zranění. Opačným pólem svojí osobnosti odpuzuji prachy a úspěch. Píšu prózu, texty a básně.

Najdete na iDNES.cz