Podzimní balada

Vdávala jsem se mladá, protože jsem musela. Byla jsem v očekávání, což doma nikdo nečekal. Rodiče se domnívali, že jsem slušná katolická dívka. Přišla jsem o věneček na vesnické tancovačce a pak plačce svěřila se sestře Kačce. 

PODZIMNÍ BALADA

Brouzdala jsem po internetu a narazila na titulek: S manželkou se nehádejte v kuchyni. Vím, o čem mluvím, říká o vraždách Josef Mareš. Byl 22. říjen roku 2022 a já si vybavila, že o kriminalistovi Marešovi mluvil můj druh Oskar. Napsal nějakou kriminálku, kterou Oskar sledoval v televizi. Já o kriminálkách nevím nic, ale o hádkách v kuchyni vím leccos. Proto jsem na článek zkusmo kliknula. Bohužel zde byl jen úvod, první otázka, odpověď a zbytek byl pro předplatitele na I dnes Premium. Předplatitel nejsem, takže mám smůlu. Ale Vám můžu, zcela zdarma, převyprávět svůj příběh. Příběh o tom, jak jsem měla před třiceti lety velké štěstí. Štěstí v neštěstí.

Vdávala jsem se mladá, v osmnácti, protože jsem musela. Byla jsem v očekávání, což doma nikdo nečekal, neboť rodiče se domnívali, že jsem slušná katolická dívka. Přišla jsem o věneček na vesnické tancovačce a pak plačce svěřila se starší sestře Kačce. Ta pak uklidňovala rozzuřeného otce, předsedu místního mysliveckého spolku, který si to s kulovnicí šel s traktoristou Romanem vyříkat. A domluvila i Romanovi, aby se pochlapil. Takže byla malá svatba pro šedesát nejbližších příbuzných. Žel bohu jsem přišla o miminko a záhy i o novomanžela, protože mě po samovolném potratu poslal k vodě. S odůvodněním, že jsme na něj s mojí famílií ušili habaďuru.

Druhé manželství bylo mnohem delší a narodily se nám dvě krásné, zdravé děti. Matyáš a Lucinka. Tak jako mají některé ženy slabost pro uniformy, já mám zřejmě slabost pro muže za volantem. Po traktoristovi Romanovi a před řidičem sanitky Oskarem, který mě zachránil, to byl osm let otec mých ratolestí Zdeněk, řidič kamionu.

Zdeněk byl typický šovinista, pan všeho tvorstva a mně se to zpočátku líbilo. Jak je mužný, rázný, jak se mě chtivě zmocňoval a bral si mě vleže, vestoje i v kleče, kdykoli a kdekoli si umanul. Jenže po narození děti mi přibily starosti a povinnosti a jeho přístup se nikterak nezměnil. Nákupy, vaření, úklid, výchova i drobné domácí opravy, všechno bylo na mých bedrech. Zdendu zajímalo jen, jestli má vychlazené pivo a jak hraje Sparta. A kdy a kde mě ohne, poté co zaparkuje svůj kamion. I milostná hantýrka se nesla v motoristickém duchu. Když jsem měla svoje dny, navrhoval, že se mi koukne pod kapotu a vymění olejové těsnění nebo O-kroužek. Když jsme při procházce s kočárkem potkali na ulici mladou slečnu, co neměla poporodní kila, křečové žíly a jizvy po císařském řezu, rozplýval se nahlas, že tahle Kundislava ještě nemá přetočený tachometr jako já.

Čím víc mě jeho výroky zraňovaly, tím víc jsem se upínala na děti. Zdeněk je přehlížel, jak politik voliče po volbách a víc ho zajímalo skóre zápasu, než to, že jeho dcera udělala první nejisté krůčky či zažvatlala první slovo. Mladšího Matyáše vzal na milost, až když už byl dost velký na to, aby si ho mohl posadit na klín a ukázat mu, jak se točí volantem. I tohle souznění se synem mělo jepičí život. Jednoho dne u nás zazvonil soused, že Zdeňkovo auto blokuje hlavní silnici. Ukázalo se, že si Maty tajně vzal tátovy klíče a hrál si na něj v zaparkovaném Fordu Mondeo. A jelikož se naše vedlejší ulice mírně svažuje do té hlavní a jemu se podařilo uvolnit ruční brzdu, neštěstí bylo na místě. Matyho nenapadlo nic lepšího, než z pomalu couvajícího auta vystoupit, klíče pověsit zpátky nad botník a doma dělat mrtvého brouka. Zdeněk mu za to samozřejmě pěkně zmaloval krovky.     

Jako řidič kamionu si Zdeněk vydělal dost a ještě víc si ulil stranou díky „ušetřené“ naftě a různým kšeftům.O těchto penězích jsem ale vědět neměla, stejně jako jsem neměla vědět o jeho milenkách, ať už v Německu či ve Francii. Jenže pořád se u nás najde dost „slušných lidí“ co vám zašlou „přátelské“ anonymní upozornění. Nikdy bych potom nepátrala, ani to neřešila, kdyby mi jedna z těch jeho rozhoďnožek nedoručila skrz jeho ptáka chlamydiovou infekci. Zdeněk samozřejmě všechno popřel a naopak se na mě osočil, že já jsem nakazila jeho.                                                                            

„Kdo ví, kde sis to uhnala, ty kurvo!“ Tím na delší dobu skončil náš sexuální život a on si našel další dvě milenky. Jednu v sousedním městě a druhou kousek od hraničního přechodu Rozvadov.

Domů už jezdil, jen když potřeboval čisté prádlo a teplé jídlo. A během těch volných dnů, kdy netočil volantem, ani se nepelešil s nějakou rajdou, se naléval točeným pivem v nálevně Na růžku, která byla v rozporu s názvem uprostřed nejdelší místní ulice.

Ten čtvrteční říjnový večer Matyáš s Lucinkou usnuli u televize a tak jsem oba uzlíčky štěstí v náručí postupně přenesla do pokojíčku. Lucinka se krátce probrala a dožadovala se panenky Julínky, bez které normálně neusnula. Matyáš měl to samé s plyšovým medvídkem. Rozhlížela jsem se po setmělém pokojíčku a obě hračky uviděla sedět za stolečkem na židličkách u plastové kuchyňky. Jenže dát je do postýlek mým dvěma miláčkům už jsem nestihla, protože se z hospody předčasně dovalil nacamraný Zdeněk. A v předsíni začal zvracet.  

Odtáhnout do postele Zdeňka bylo fyzicky mnohem náročnější a nebylo v tom něhy, ani co by se za nehet vešlo.  Než jsem vytřela tu spoušť a umyla se, bylo kolem desáté a já mrtvá padnula do postele. Někde uprostřed stavu mezi bděním a spánkem jsem si uvědomila, že jsem Matyášovi nedala do postýlky medvídka a Lucince Julínku. Jenže únava byla tentokrát silnější než veškerá mateřská láska.

Vzbudila mě tíseň. Nevím, jak dlouho jsem spala, jestli se mi něco zdálo, ale probudila jsem se do reality, která byla horší, než ten nejhorší sen. Zdenda ležel nalepený na mně, dlaní mi přejížděl po vnější straně stehen a snažil se mi vyhrnout noční košili. Skelným pohledem sledoval, zda jsem se již opustila útlumově relaxační fázi spánku. Dezorientaci a zmatek vystřídal úlek a já od Zdeňka odvrátila tvář, neboť jsem cítila štiplavý odér směsice alkoholu a zvratků.

„Terko, Terezko …“

„Zdendo, pusť mě, to bolí,“ sykla jsem, neboť jeho dlaň doputovala k mému rozkroku.

Chtěla jsem se mermomocí vymanit z jeho sevření, ale zalehl mě celou a druhou rukou sevřel pod krkem. Nerdousil mě, ale pevně a výhružně svíral.

„Nikam nepůjdeš,“ zavrčel zlověstně, „tohle je můj byt, ty jsi moje žena a musíš mi dát, na co mám nárok.“

Zdenda mi narval koleno mezi stehna a snažil se mi roztáhnout nohy.

Zdeňku, … já nechci, prosím … ne takhle. My spolu přeci … už dávno jako muž a žena … nežijeme,“ chroptěla jsem bolestivě do příšeří ložnice. „Máš jiné … a věčně nejsi doma, a když jsi, …tak jsi opilý.“

„Terko, já přestanu, slibuju.“

Při slovech o tom, že přestane pít, nepřestával s mým obnažováním. Noční košili mi vyhrnul k pasu.

„Ale já už ti nevěřím, to slibuješ pořád,“ omlacovala jsem mu výčitky o hlavu.

Opět jsem se chtěla vymanit z jeho sevření a pomocí volných rukou ho odstrčit, ale bylo to marné. Mých pětapadesát kilo proti jeho metráku nemělo šanci. Když do dlaně, kterou doposud svíral můj krk, chytil obě má zápěstí a držel mi je natažené za hlavou, pochopila jsem, že je zle.

Druhou rukou se totiž snažil zavést svůj zpola ztvrdlý penis do mé pochvy. Nebyla jsem ani trochu vzrušená a tím pádem vlhká. Spíš ochromená strachy v předtuše bolesti, kterou mi opět způsobí. Jeho erekce už dávno nebyla pevná jako dřív a on z toho obviňoval mě. Prý ho dostatečně nevzrušuji. Já viděla tu příčinu spíše v jeho sebedestruktivním životním stylu. Pití, kouření, vysoký tlak. Ale jen jednou jedinkrát jsem svou domněnku vyslovila nahlas. Poté mě znásilnil lahví od piva a foukal mi přitom kouř do tváře. A přitom mi ještě vyčítal, že s jinými je tvrdý jako kámen. Stojí mu jak telegrafní sloup.

Se mnou tak tvrdý tedy rozhodně nebyl, ale stejně mi vyhrkly slzy, když do mě proniknul. Věděla jsem, že nesnáší, když žena leží jako prkno a tak jsem odvrátila zrak, zatnula zuby a ani nehlesla. Můj malý vzdor. Snášela jsem jeho bezduché přírazy a myslela na děti. Nesmím křičet, abych je nevzbudila, musím být silná, protože nikoho jiného nemají. Vydržím to ponížení, tu bolest a on zase odtáhne za nějakou jinou. Zase bude chvíli klid.

Zdeňkovi se skutečně nelíbilo, že jsem jak spící panna a začal mi nadávat. Což ve mně opět vzbudilo obavy, že by ho mohly slyšet děti v pokojíku za kuchyní.

„Dělej si se mnou, co chceš, ale neřvi,“ slyšela jsem se říkat. Díky slzám jsem takřka nic viděla.

Zdeněk funěl a ulevoval si, že jsem lemra líná a že mě vomrdá tak, jak jsem to ještě nezažila.

Jenže já už jsem toho zažila hodně. Několikrát do mě narval přes můj odpor i nesouhlas celou pěst a jednou mi způsobil fisuru konečníku. Nakonec jsem vyhověla jeho přání a udělala prudký pohyb. Prudký pohyb pánví vzad. Jeho penis vyklouzl z mé vagíny, já pánev nepatrně vytočila a on se vší tou násilnickou vášnivostí přirazil a konečně narazil. Schoulil se s bolestivou grimasou do prenatální polohy a já se dala na útěk. Doběhla jsem do kuchyně a najednou nevěděla, co si dál počít. Utéct z bytu a nechat tu děti jsem nemohla. Vzbudit je a vystavit je pohledu na opilého, vzteky bez sebe běsnícího, nahého otce s obraženým penisem taky nebyl dobrý nápad.

Policie! blesklo mi hlavou, jenže než jsem na otočném ciferníku vytočila jejich číslo, přiřítil se do kuchyně Zdeněk. Z jeho pobouřeného pohledu jsem vyčetla, že tuší, že volám o pomoc a udělá všechno proto, aby policie nedopřála mým prosbám sluchu.    

Strhnul se krátký a intenzivní boj a já skončila s telefonní šňůrou omotanou kolem krku. Jaká ironie. Telekomunikační přístroj, kterým jsem si chtěla přivolat pomoc, mi přivodí smrt.

Lapala jsem po dechu, snažila se zasunout prsty pod šňůru a uvolnit trochu to sevření. Jeho stisk byl silnější a silnější. Cítila jsem, jak mě opouští síla, podlamují se mi nohy a opět se dostávám do toho mezistavu. Jen tentokrát ne mezi bděním a spánkem, ale životem a smrtí.

Najednou jsem byla zpátky v dětském pokojíku a hladila Matyho po vlasech. Nadzvedla jeho ruku a vložila pod ní plyšového medvídka. Dala mu pusu na čelo a stejně tak se rozloučila i s Lucinkou, které jsem vtiskla do náruče panenku Julínku.

Došlo mi, že vidím sebe samotnou i mé dvě nejmilovanější dušičky z nadhledu. Z ptačí perspektivy.

Stojím uprostřed pokojíku a myslím na to, jak je mi strašně líto, že je nebudu moct vychovat, že je opouštím ...

Konečky prstů jsem nahmatala něco tvrdého, plastového. Sevřela to v dlani a máchnula s tím předmětem ve směru, kde jsem tušila Zdeňkovy svalnaté paže. Na druhém konci toho předmětu byla čepel, a když Zdenda zaúpěl a pustil šňůru, konečně jsem se nadechla. Až když jsem viděla jeho krev na předloktí, došlo mi, že v ruce svírám nůž. Role lovce a oběti se na chvíli otočily a já mu zasadila několik dalších řezných ran. Nakonec jsme oba skončili zadýchaní na podlaze kuchyně.

„Ještě jednou na mě sáhneš a zabiju tě!“ vmetla mu do tváře, zkrvavený nůž umyla a dala na odkapávač. Pak jsem si šla lehnout do postele, jakoby se nic nestalo. Dodnes nevím, jestli to bylo dáno tím, že jsem pořádkumilovná, anebo jsem si byla jistá, že už na mě nic nezkusí. Na každý pád jsem Zdeňka nikdy neviděla tak vyděšeného. Zdeněk si přes pořezaná předloktí omotal kuchyňské utěrky a izolepu a též si lehnul do postele. Ale striktně se ve zbývajících hodinách, co nás dělili od rána, držel na své půlce postele a ani se neodvážil na mě pohlédnout. Boj na život i na smrt nás vyčerpal natolik, že jsme nepochopitelně oba znovu usnuli.

Když jsem se ráno probudila, už byl pryč. Nezanechal žádný vzkaz. Spolu s ním zmizely dva kufry jeho věcí a na stole ležely klíče od bytu.

Opatrně jsem otevřela dveře do pokojíku a nahlédla dovnitř. Vše se zdálo být v pořádku až na to že …Maty i Lucinka svírali v náručí medvídka a panenku.

Předchozí Všehochuť povídky: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558