... a co když to vzdám? (Bez dcerky neodejdu)

Mým prosbám, abychom navštívili poradnu či psychologa, se Tonda vždy vysmál s tím, že jediný blázen, co potřebuje lékařskou péči, jsem tu já. A zmínka o rozvodu ho v tu ránu rozpálila do běla a mně zčervenaly tváře. Nikoli studem.

… A CO KDYŽ TO VZDÁM?  (BEZ DCERKY NEODEJDU)

Rozhlédla jsem se po kuchyni a obýváku a v duchu konstatovala, že dnes mi snad nemůže nic vyčíst. Tonda, můj manžel a známý realitní makléř, si potrpěl na pořádek. Teda on sám doma dělal čurbes, ale po druhých pořádek vyžadoval. I svou sekretářku vyhodil za to, že si omylem zapomněla svoje černé krajkové kalhotky v kapse jeho saka.

Seznámili jsme se, když jsem se snoubencem Jirkou sháněla pozemek na stavbu domku. Když mu Jirka hrdě předvedl plány našeho hnízdečka lásky, podíval se na půdorys domu a čtvereční metry a zcela vážně a pohrdavě se zeptal, „co je to za králíkárnu?“

Jirka následně odjel do Anglie vydělat libry na trochu větší králíkárnu a mne Tonda vytrvale zval na prohlídky dostupných pozemků. Nejvíc se mi líbil ten, co byl v těsném sousedství lesa a slunce ho obíhalo od východu k západu. Tonda nelenil a pozemek mi koupil. Samozřejmě jsem ten danajský dar odmítla. Jenže když se to dozvěděl Jirka, dal si jedna plus dva tisíce čtverečních metrů dohromady a usoudil, že s realiťákem udržuji reálný poměr a platím mu v naturáliích. A dal mi kopačky.

Byla jsem mladá a naivní a vůbec mi nedocházely souvislosti. Tonda se svým otcem, který měl stavební firmu, totiž skoupili většinu zdejších pozemků, které byly vedeny jako zemědělské. Neměli ovšem v úmyslu zasít a sklízet. Ale jenom sklízet. Se starostou byli jedna ruka, a protože se za rok změnil územní plán, díky své „prozíravosti“ byly vlastníky žádaných stavebních pozemků. A na tom „mém“ pak vyrostl snový dům za astronomickou částku. Z prosklené ložnice se dalo vyjít na prostornou terasu a odtud byl nádherný výhled na nebe plné hvězd. O pár let později, vždy když nějaká „padala“, jsem si přála vzít své tehdejší neuvážené rozhodnutí zpět. Smět se tak vrátit v čase.

Tondova pravá tvář se odhalila až po svatbě a narození Mariky. Zjistila jsem, že jsem jen ozdobná květina zasazená do luxusu. Pracovat jsem nemusela, přesto jsem si na Tondovi vydupala alespoň poloviční úvazek a mohla jsem se za kapesné věnovat péči o seniory, když byla Marika ve školce a později ve škole. Byl to pro mě únik z reality. Něco smysluplného. Smysluplná by samozřejmě byla i péče o milovanou dceru, kdyby ji Tonda pořád nebojkotoval. Od rána do večera byl v práci nebo na obchodních jednáních (což v překladu znamenalo u milenek) a Marice obvykle věnoval tak hodinku času denně. Jenže to byla hodina naplněná blbnutím a mazlením, při které nechtěl nic řešit. Kdežto já s ní strávila daleko větší porci času, kdy jsem se jí snažila vychovávat. A Marika k mé nezměrné lítosti tíhla víc k tomu rodiči, který si její náklonnost kupoval drahými dárky. Od Bárbín, plyšáků přes poníky a lego až po foťák, tablet nebo mobil. Dostala všechno, na co si jen pomyslela, a to i přesto, že jsem byla proti. Tonda Mariku připravil o ten pocit, který jsem v dětství zažívala já. Rodiče měli hluboko do kapsy, a tak jsem se na každou hračku, každý výlet těšila a vážila jsem si toho, že jsem obdarovaná. Cítila jsem radost a vděk. Pro ni to byla samozřejmost.

Stejný přístup Tonda praktikoval i pokud šlo o stravování a školu. Já se snažila vařit zdravě a pro Mariku byl největší pochoutkou Happy Meal z řetězce McDonald's. A Tonda byl pro ni „MasterChef“, když jí dal do trouby pizzu nebo kuřecí nugety z mrazáku. Občasné nutriční prohřešky na ní naštěstí nezanechaly žádné stopy, neboť byla odmalička hyperaktivní. Často jsem si říkala, kde má to dítě baterky, protože byla jak králíček Duracell. Zatímco já ležela večer vyřízená na gauči, dvouletá Marika běhala po obýváku kolem dokola, a to i přes to, že odpoledne nezamhouřila oči.

Kvůli problémům se soustředěním Marika zaostávala ve školní výuce, a tak jsem se s ní snažila dohánět resty během odpoledních hodin. Jenže byla natolik roztěkaná, že mi několikrát ujely nervy, když na mě byla drzá.

Tondova reakce: „neřvi na to dítě, násobilku umět nemusí, když ovládá kalkulačku!“

Nic nebolí víc než věta, „mami, jdi pryč, nech nás na pokoji, chci být s tátou!"

I když … bolely mě samozřejmě i facky a kopance, co mi Tonda uštědřil. Mělo to samozřejmě logické vysvětlení.

Do opuchající tváře mi vmetl, „i svatý obrázek se musí čas od času oprášit.“

A když jednou takovou „výměnu názorů“ viděla na vlastní oči i Marika, Tonda jí ochotně vysvětlil, že maminka byla moc a moc zlobivá.

V posledních zhruba dvou letech neminul den, kdy bych nepřemýšlela, jak z toho manželství ven. Tonda opakovaně podrýval mou autoritu u dcery, systematicky mě přesvědčoval, že jsem neschopná a snažil se mnou manipulovat.

Když ptáčka (nebo spíš holubičku) lapají … Mezi mé největší vášně vždy patřilo focení a psaní. A Tonda, když se mi chtěl dostat pod sukni, tvrdil, že mám úžasný talent. Když jsem teď dala na Facebook fotku s básničkou, vpálil mi do ksichtu, „jestli na to už nejsem stará.“

Jak říkal jeho bratr a nově můj nejlepší kamarád, gay David: Každý chlap je nejvíc galantní, pozorný, okouzlující, invenční, když tě chce poprvé ošukat. A platí to prý bez rozdílu pohlaví, které chce penetrovat.  

Rovněž tvrdil, že smíšená manželství nedělají dobrotu a že se k sobě podle astrologie nehodíme.

„Jak nehodíme?“

„Ty jsi narozená 14.7. jako Karel Gott, takže Rak a Tonda je ču … rák.“

„Jaká škoda, že nejsi na holky!“ posteskla jsem si nejednou, když mě utěšoval.

„Nebo že ty nemáš ptáka,“ oplatil mi vyznání.

David byl černá ovce rodiny. Nejen proto, že byl gay, ale hlavně proto, že byl slušný, zdvořilý a na rozdíl od otce a bratra nikdy nikoho neojebal. Myšleno v té byznysové hantýrce. Vyučil se kuchařem a postupně se přes vaření pro jiné, pojízdný stánek s občerstvením a bistro dopracoval k vlastní malé restauraci. To už ho vzal na milost i starší Tonda, který ho celá léta šikanoval a zesměšňoval. Chodil k němu na obědy a večeře a nespočetněkrát sebou bral i některou ze svých obchodních partnerek, kolegyň, prostě milenek.

Mým prosbám, abychom navštívili manželskou poradnu nebo psychologa, se Tonda vždy vysmál s tím, že jediný blázen, co potřebuje lékařskou péči, jsem tu já. A jakákoli zmínka o rozvodu ho v tu ránu rozpálila do běla a mně zčervenaly tváře. Nikoli studem. Ujistil mě, že jestli něco zkusím, jeho právníci se postarají, že Mariku už nikdy neuvidím a ze života budu mít peklo. Permanentní obavy, stres a nespavost jsem „řešila“ pomocí antidepresiv, prášků na spaní a sklenky vína. A hned jsem měla na talíři, že jsem feťák a alkoholik.   

Pomocnou ruku mi podal ten, od koho bych to vůbec nečekala. Do mého života opět vstoupil Jirka a překvapivě mu mé utrpení nepřineslo pocit zadostiučinění. Nevpálil mi do ksichtu: dobře ti tak. Dospěl, zmoudřel a na rozdíl ode mě se v životě posunul. Doporučil mi psycholožku a taky dětskou pro Mariku. Byla jsem mu vděčná a svůj vděk dala až příliš najevo … nechala se unést. A on mě jemně a při tom bez pochybností odmítl.

„Promiň, ale tyhle dveře už jsou zavřené.“

Zároveň mě ale ujistil, že i když nechce, abych mu podržela, on mě jako přítel podrží. A že s papírem od psycholožky bych mohla získat tajnou zbraň před případným rozvodem.  

Marika k psycholožce samozřejmě nechtěla a já návštěvu před Tondou musela tajit.  

„O nic nejde, broučku. Ta paní ti jen pomůže s učením a pro tatínka to bude překvapení, až začneš domů nosit jedničky.“

Při prvním sezení si psycholožka s Marikou povídala, zatímco já jsem vyplňovala několikastránkový dotazník. Na závěr si dcerka kreslila a psycholožka pro změnu zpovídala mě. Když jsme došly k její hyperaktivitě, posteskla jsem si, že už jako malou jsem ji musela lákat večer domů, protože chtěla pořád lítat po venku.

„Říkala jsem jí malý, bílý cikán,“ poprvé jsem se během sezení lehce usmála.    

Po čtyřech sezeních mi psycholožka vystavila přísně důvěrné Komplexní klinické pedopsychologické vyšetření pro Pedagogicko-psychologickou poradnu. A já při pročítání zprávy nevěřila vlastním očím.

Vyjádření psycholožky: Dle matky je dcera od narození hyperaktivní, neposedí. Proto jí nadávala do malých, bílých cikánů. Dcera autoritu matky nerespektuje.

Rodinné prostředí úplné, časté konflikty, matka častěji křičí ohledně povinností a učiva do školy.

Vyjádření dcery: Myslím, že tatínek je většinou hodnější než máma. Rodiče se často hádají, protože máma zlobí a pije alkohol. Pije každý den a tatínkovi se to nelíbí.

Když jsem zprávu četla, vzpomněla jsem si, co říkala moje milovaná teta Eva ze Zlína: Tak to jsem v prdeli jak Baťa s dřevákama. Použít tuhle zprávu u soudu by bylo jako spáchat harakiri. 

Bylo mi jasné, že z rozvodu bych vyšla pošpiněná a bez dcery. Žádný soud nesvěří dítě věčně opilé choleričce.

Nezbývalo mi nic jiného, než s Tondou vydržet, jak jsem mu slíbila ve svatební den.

Slibuji Ti věrnost v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Chci tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí.

„Milovat ho už nikdy nebudu, časy to budou spíše zlé a hojnost je mi k prdu, když mám nedostatek lásky vlastní dcery,“ svěřila jsem se nad sklenkou vína Davidovi.

„Neboj, na každou svini se vaří voda,“ utěšoval mě kuchař.

Samozřejmě jsem mu nevěřila, ale ukázalo se, že je i jiné řešení než rozvod. Tonda na podzim náhle zemřel a já se s Marikou během následujících let sblížila natolik, že z rozmazlené princezničky, co měla, na co si vzpomněla (krom dobrých známek), vyrostla hodná a milá slečna, která začala studovat zdravotnickou školu. A v budoucnu se chtěla, stejně jako já, starat o seniory.

„Budeš úžasná sestřička,“ chválil ji David, toho času pacient, když mu vylíčila, co nového se učí ve škole.

„Škoda, že já už se toho nedožiju,“ posteskl si poté, co mu Marika šla koupit minerální vodu.

„Musíme bojovat, naděje umírá poslední,“ vzala jsem jeho dlaň do své. Byl extrémně pohublý a bylo vidět, že i přes hromadu opiátů, co mu koluje v krvi, má bolesti.   

Po mém vyznání, že je má životní láska, spřízněná duše a ujištění, že on a Marika jsou to jediné dobré, co mi život s Tondou přinesl, David na okamžik odvrátil zrak.

„Tonda … hrozně dlouho otravoval lidem život …“

„Ale nemohl si tě vynachválit jako kuchaře,“ vzpomněla jsem si na jedno z mála pozitiv.

„To je dobře, … protože jinak nevím, … jak by to s vámi … dopadlo.“ David mluvil s čím dál většími obtížemi a já měla pocit, že snad mluví z cesty. Blouzní. Jenže opak byl pravdou. To on dal mému životu nový směr. A právě teď chtěl ulevit svému svědomí.

„Tonda se přejídal a často … mu bylo zle … od žaludku,“ šel na to David od lesa. „A muchomůrka zelená … usušená … podávaná v malém množství … několik dní po sobě … je nezjistitelná v krvi."

Mé předchozí Všehochuť povídky: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558