Univerzální překladač ženských myšlenkových pochodů

Karolína vyvinula přístroj, který měl na základě vložených algoritmů, překládat komplikovanou mluvu žen do prostšího jazyka mužů. Už žádné jinotaje a náznaky. Problém byl, že u nás šlo o výzkum neschválený a nelegální.

UNIVERZÁLNÍ PŘEKLADAČ ŽENSKÝCH MYŠLENLOVÝCH POCHODŮ

„Ten terapeut se jmenuje Kolečko?“ zarazil jsem se před vchodovými dveřmi do čekárny.

„Vždyť jsem ti to říkala,“ vyšilovala Eva, „Zase jsi mě neposlouchal,“ dodala nejspíš, ale jistý si tím nejsem, protože jsem zase neposlouchal a navíc mě napadla vtipná spojitost našich jmen.

„To bychom si mohli zahrát piškvorky … Křížek, Kolečko, Křížek, Kolečko.“

„Opovaž se tam dělat opičárny!“ osočila se na mě Eva.

Jakmile jsme se vzájemně představili, magistr Kolečko se začal smát, „Křížek, Kolečko, můžeme si zahrát piškvorky.“

Zatímco Eva vyvrátila oči v sloup, mně byl terapeut hned od počátku sympatický.

„Se jménem Láďa Křížek jste si musel užít svoje, co?“ mrknul na mě spiklenecky, když nám nabídl křesílka na sezení

„No … pokřikovali na mě Vitacit, Citron, zlatej chlapec, to tedy ty nejsi. A nebo: o kříž se teď neopírej, kotva a kříž tu budou stát,“ vyjmenoval jsem jen zlomek poťouchlostí na mou adresu.

„Vy si musíte užívat teď, ne? Ty kauzy v bulváru, Vignerová nebo Nesvačilová, kterou byste si vybral, vy?“ vzpomenul jsem aktuální mediální humbuk.

Po jeho, „která by na mě po tom druhým Kolečkovi zbyla,“ nám Eva důrazným zakašláním připomenula, že čas jsou peníze. Přesněji řečeno naše peníze.    

K terapeutovi mě žena zatáhla, protože usoudila, že náš vztah je v krizi. A já ji musel dát za pravdu, protože sex jsme už vážně neměli tak často jako dřív. Což bylo zřejmě dané tím, co se stalo před třemi měsíci.

„Vy si myslíte to samé, Ladislave?“ obrátil se mě Jindřich Kolečko.

Neměl jsem nejmenší tušení, o čem je řeč, neboť jsem si prohlížel fotky Jindřichovy dcery. Nebyla to nejspíš ani modelka ani herečka, ale krasavice interkontinentální. Protože na jedné z fotek přebírala vysokoškolský diplom na zahraniční univerzitě.

„Víceméně ano,“ plácl jsem nazdařbůh.

„Tak to jste mě zaskočil,“ přiznal Jindra, „a dovolím si nesouhlasit, protože v žádném případě nemůžete oba shodně tvrdit, že chyba je jen a pouze na Ladislavově straně.“

Ty vole, co jsem to zase odkejval! zděsil jsem se.

„On se odstěhoval z ložnice a odmítá se do ní vrátit,“ argumentovala Eva.

Tak o tohle jde, svitlo mi a už jsem byl doma. Obrazně řečeno, protože z domu jsem před čtvrt rokem utekl.

Terapeut nám vysvětlil, že každý z nás to vnímá ze svého úhlu pohledu, a kdyby v tom našem sporu byly další osoby i ony by měly jiný pohled na věc. Odlišný od toho našeho.

Poté, co mě vyzval, ať mu nastíním své stanovisko, jsem mu vysvětlil, že žena jezdí co tři týdny na školení a já se od čtvrtka do neděle starám o děti, nakupuji, vařím, peru a vozím Adélku na plavecké závody.“

„A?“ pátral po příčině sporu.

„Eva se v neděli večer vrátí a začne mě tepat, co jsem všechno udělal špatně …“

„Protože to děláš špatně …“ opět mi žena připomněla, jak jsem neschopný.

„Jindřichu, schválně se jí zeptejte, proč jsem se před čtvrt rokem odstěhoval do zahradního domku?“

Jindřich se zeptat nestačil, ale i přesto mu Eva odpověděla. „Protože na místo tekutého pracího prášku použil drahou aviváž. Když jsem ho … mírně zepsula, tak se urazil a beze slova se odstěhoval.   

Chtěl jsem Jindrovi říct, ať se Evy zeptá, jestli ví, co je sebereflexe (našel jsem si to ve slovníku), ale on mě předběhl a začal nám vyprávět něco o zástupném problému. Že ta aviváž a všechny ty drobné půtky pouze zastírají náš skutečný problém. Když nás vyzval, ať vyprávíme o našem seznámení a co nás na druhém před lety přitahovalo, Eva se najednou znatelně proměnila. Bylo příjemné slyšet, že jsem byl jiný než všichni ostatní nápadnici. A že ona vlastně sbalila mě, protože ji štvalo, že ji ignoruji. Moje verze je taková, že jsem nevěděl, co říkat a tak jsem ze sebe dělal lehce tajemného.

„Láďo, a co vás přitahovalo na Evě?“

„Zadek, prsa, nohy, vlasy,“ vychrlil jsem překotně seznam předností. Ačkoli ve skutečnosti to byly její velké oříškové oči a plné vykrojené rty, které byly neustále v pohybu, neboť ráda mluvila. Obstarávala tak osmdesát procent naší konverzace a ještě byla nadšená, jak se se mnou hezky povídá.

„To je přesně ono, jde mu jen o to jedno,“ pravila dotčeně Eva. Ačkoli to byla ona, kdo za mnou chodil do zahradního domku pro dotyky vedoucí ke styku. A po posledním průniku a následném výstřiku žádala, ať se vrátím domů, do ložnice. Vždy jsem s díky odmítl, šel se ošpíchnout zahradní hadicí a spát. Pořád jsem čekal na její omluvu. Doma jsem přespával, pouze když odjela na kurz. Ale samozřejmě jsem si uvědomoval, že takhle nemůžeme žít věčně. Že je třeba s tím něco dělat. Protože zimu zde v žádném případě ve zdraví nepřežiju. A tak jsem souhlasil s návštěvou terapeuta.

Ten nám na závěr sezení sdělil, ať se momentálně zaměříme sami na sebe, řešíme si své vlastní problémy a partnerovi ponecháme volnost. Příště nám prý vysvětlí, jak budeme hledat cestu jeden k druhému. Před odchodem nám ještě povzbudivě sdělil, že se nemáme ničeho obávat, jelikož naše komunikační problémy nejsou nijak výjimečné. „Po dvacetiletém soužití na ně máte nárok,“ ujistil nás. 

„Takže jsme nepřišli s křížkem po funuse a dáme si ještě jedno dvacetileté kolečko?“ přijal jsem nahrávku na smeč.

V čekárně jsme se srazili s terapeutovou dcerou a já si nemohl nevšimnout, že na mě mohla oči nechat. Sice mi to hlava nebrala, ale i tak mě to potěšilo. Ale pro jistotu jsem si zkontroloval poklopec. Zda není rozepnutý.

„Všimnul sis, jak si tě prohlížela?“ zaútočila na mě Eva na ulici.

„Kdo?“ dělal jsem tradičně blbýho.

„Ta holka v čekárně přece,“ chtěla zažehnout při Eva.

„Vůbec, možná má šedej zákal a blbě vidí,“ bagatelizoval jsem její obvinění a tetelil se blahem. Jednak, že ještě nějaké mladé slečně stojím za pohled a jednak, že Eva žárlí.

Že nešlo jen o mylnou domněnku, jsem zjistil následující týden, když jsem přijal místní telefonní hovor.

„Dobrý den, pane Křížku, Karolína Kolečková, dcera vašeho terapeuta, byl byste ochoten se se mnou sejít? Diskrétně.“

„Dobrý den, Karolíno, samozřejmě, kdy a kde?“ odhodil jsem veškeré zábrany.

K mému překvapení navrhla středeční večer a místní čajovnu, což mi úplně diskrétní nepřišlo a tak mi nabídla, že můžeme přeskočit úvodní zdvořilosti a jít rovnou na věc. Ve sklepě tatínkovy vily po dvaadvacáté hodině.  

Tentokrát jsem se neopláchl hadicí na zahradě, ale využil jsem Eviny nepřítomnosti a použil koupelnu a taky deodorant a vodu po holení.

Karolína mě přivítala v těsně padnoucím bílém plášti, ale hra na doktorku a pacienta se nekonala. Respektive konala, ale úplně jiná, než na kterou jsem byl připraven. Kondomy jsem mohl nechat klidně doma, respektive v chatce. Sexy slečna Karolína vystudovala na Trinity College v Dublinu biomedicínské inženýrství a toužila po mně jako po pokusném králíkovi. Vyvinula totiž přístroj, který měl na základě vložených algoritmů, překládat komplikovanou mluvu žen do prostšího jazyka mužů. Už žádné jinotaje a náznaky. Problém byl, že u nás šlo o výzkum neschválený a nelegální, neboť v Irsku na universitě došlo k incidentu, který její práci poslal do kopru.

„Když se ženy zeptáte, co ji trápí, když vidíte, že je rozčílená, co vám odpoví?“ tázala se Karolína, zatímco mi na polstrovaném křesle přikládala elektrody na srdce a mozek.  

„Nic … teda, že jí nic není,“ odpověděl jsem po pravdě.

„A co uděláte?“ hořela zvědavostí.

„Co bych dělal, když jí nic není,“ argumentoval jsem logicky.

„Jenže ona chce, abyste šel za ní, objal ji, pohladil a zeptal se ještě jednou, co ji trápí?“

„Aha … takže ji mám vyslechnout a poradit?“ pomalu mi svítalo.

„Vy ten přístroj potřebujete jak sůl,“ vyváděla mě Karolína z omylu. Dokonce mi nabídla, že můžu být první, kdo vyzkouší KoKu (název přístroje) nové generace. „Máte ji pouze vyslechnout a podpořit, v žádném případě ji neraďte! KoKa two by měla za určitých okolností umět číst i myšlenky, ale je to zatím jenom prototyp.“

Po mém souhlasu mi Karolína kladla větší množství otázek, zaznamenávala do počítače odpovědi a reakce mé šedé kůry mozkové. Nakonec vytáhla rudé, sametové pouzdro na šperky a dala mi na výběr, zda chci ženě darovat řetízek s přívěškem nebo náušnice.

„To jsou ňáký nový praktiky šmejdů?“ domýšlel jsem si, „jen na místo hrnců, nožů a masážních přístrojů v hotelu nabízíte šperky v soukromí?“ děsil jsem se, co mě to bude stát.

„Ale jděte,“ zasmála se Karolína, a když jsem ji chtěl vzít za slovo, tak mě zarazila, neboť bych se odpojil od elektrod. „V tom šperku je čip, který přijímá myšlenky vaší ženy a posílá vám je do tohohle miniaturního přijímače. Tím pádem můžete adekvátně reagovat a zaručí vám to spokojené manželství. Už žádné hádky a nedorozumění. A máte ho samozřejmě gratis, když mě budete informovat jak KoKa two funguje.“

Aby svým slovům dodala dostatečnou váhu, připnula si řetízek na krk a pohlédla mi vyzývavě do očí.

Ty jsi krásnej chlap, promítlo se mi do mozku a na monitoru počítače se zobrazila aktivita. Bohužel její myšlenky „promlouvaly“ mým hlasem. Na což jsem si musel chvíli zvykat.

„Vnímal jste to?“

„Nejsem si úplně jistý,“ měl jsem mírné pochybnosti a chtěl jsem „slyšet“ víc.

Chtěla bych tě líbat, hladit, vzít do ruky tvůj penis, pomyslila si Karolína a mě prozradila nejen aktivita mozku na monitoru, ale i výše zmíněný orgán slasti neboť Karolína probudila Krakena.

„No … vidíte to, že je funkční,“ byla evidentně potěšena.

Potěšena byla i Eva, když jsem jí přívěšek daroval. Nebo jsem si to alespoň myslel, než jsem jí ho na krku zapnul. 

Tak a teď se mi přizná k nevěře, nebo že něco provedl, honilo se jí hlavou. Nebo se chce rozvést?

Spolkl jsem odpověď na její domněnky a zmohl se jen na „líbí?“

„Líbí a ještě kytka k tomu …“ nevycházela z údivu. V životě mi kytku nekoupil … panebože, že on umírá?!

„Kolečko říkal, že na tom vztahu máme pracovat, tak se snažím,“ poznamenal jsem mimoděk a chystal jsem se zpět to chatky.

Kam si myslí, že jde? „Láďo …“ zvolala Eva, když jsem jí ukázal záda, „nechceš zůstat?“

„Jako na večeři?“ předstíral jsem, že nechápu, kam míří. I když ty chleby s paštikou či točeným salámem už se mi vážně zajídaly.

„Jako na večeři a na noc,“ poznamenala mnohoslibně. Jak to, že vždycky když skončí měsíční zúčtování a přepnu z červeného kódu do normálu, mám hroznou chuť na sex? dumala Eva sebemrskačsky.

Rudá armáda odtáhla, tetelil jsem se v duchu a nahlas dvojznačně souhlasil, „když jinak nedáš.“

Má přítomnost u večeře potěšila Adélku, která ve svých patnácti letech bezpochyby tušila, proč se dlouhodobě zdržuji mimo domov. Naopak osmiletý junior Láďa vytušil, že jeho noci v ložnici po boku mamky jsou sečteny. Jemu mou nepřítomnost na manželském loži Eva vysvětlila tehdy tak, že chrápu.

„To musíš hodně chrápat, že ses musel odstěhovat tak daleko,“ konstatoval junior a Evu si uzurpoval pro sebe. Protože se v noci pořád bál a taky to s opačným pohlavím uměl líp než já. Mámě, babičkám, tetám i spolužačkám uměl polichotit a všechny mu to jeho roztomilé dvoření baštily. Jen Adél vůči němu byla imunní.

Následující dny byly náročnou prověrkou nejen pro překladač, ale i pro mou šedou kůru mozkovou. Migrénu jsem měl minimálně třikrát do týdne. Většina z toho, co Eva řekla, bylo totiž míněno úplně jinak, než bych to normálně (já nebo kterýkoli jiný chlap) pochopil. Naštěstí jsem ty přehršle informacemi časem uměl zpracovat a řádně jsem si ji s lehkou škodolibostí vychutnával.

Jako třeba když si pomyslela, proč jsem najednou tak výřečný, sdílný a zajímám se o to, jak se cítí.

Ty myšlenky se trošku ztratily v překladu, protože na mě jen vybafla, jestli nejsem na drogách?

„Kolečko říkal, že chyba je v komunikaci a těžko ten problém odstraníme, když spolu nebudeme mluvit,“ uzemnil jsem Evu, která mi zcela výjimečně dala za pravdu.  

Jindy se jí zase v hlavě vylíhla hypotéza, že se měním jen kvůli ní a že jde pouze o změnu dočasnou, neboť v minulosti jsem vždy postupem času polevil a sklouzl do starých vyjetých kolejí.

Tentokrát se nic v překladu neztratilo a tak jsem Evu zaskočil odpovědí, „ano měním se kvůli tobě, ale hlavně kvůli sobě. Když se rozvedeme a najdu si jinou ženu, nechci opakovat ty samé chyby.“

Nic z toho ji ovšem nešokovalo tolik, jako když mě poslala na nákup a na seznamu byly mimo jiné položky: smetana na šlehání a smetana zakysaná. Ani po dvaceti letech manželství a stovkách nákupů jsem je nedokázal odlišit a nakoupit ty správné.

Tak a teď se zase zeptá, jestli to je žlutý, zelený nebo modrý obal, kolik má která procent a zda šlehačka od Kunína je to samé, co smetana na šlehání …

Žádné doplňující dotazy jsem ale nevznesl a domů přivezl ty správné. Nutno přiznat, že s výběrem mi pomáhala ochotná pracovnice doplňující zboží.

Změna mého chování a přístupu měla za následek, že i Eva se postupem času proměnila a na místo dřívější jízlivosti se do naší komunikace vrátil humor a laskavost. 

Karolíně jsem při kontrole a vyhodnocování výsledků sdělil, že už KoKu nebudu potřebovat.

„Vydržte ještě čtrnáct dní a dostanete k řetízku i náušnice,“ zlomila můj odpor sexy vědkyně.

Kéž bych ji neposlechl.

O tři dny později, když malý Láďa usnul, mi Eva pošeptala, že má na mě chuť, ať počkám v ložnici.

Zapálil jsem svíčky, zatáhl břicho a nahý na posteli čekal na její příchod.

Přišla ve zbrusu novém kostýmu sexy školačky. Bílé podkolenky i košilka, krátká, červenočerná károvaná sukně a stejně barevná kravata. Byl jsem u vytržení a vše šlo jako po másle, dokud jsem nezachytil myšlenku následujícího znění, strávit noc s tímhle malým ocasem, to je fakt za trest!

Eva se přede mnou svůdně kroutila, ale moje nadšení bylo ta tam. A to mi vždycky tvrdila, že můj klacek to je Macek od Malacek, křičel jsem v duchu a natahujíc si za pochodu trenýrky jsem zdrhal z ložnice do koupelny.

Na chodbě jsem se srazil s Adélkou. „Tati jsi v pořádku?“ tázala se starostlivě.

„Jo, jo, jo, jo,“ ujišťoval jsem ji překotně, „a proč ty ještě nespíš?“

„Mám v posteli Láďu a hrozně sebou háže,“ vyvrátila oči v sloup.

„Tys mu dovolila, aby spal u tebe?“ žasnul jsem, neboť ho vždy z pozice starší a silnější vyhazovala.

„Máma mě uprosila, ale zadarmo to nebylo, něco mi půjčila,“ odhalila pozadí dohody a vytáhla zpoza výstřihu noční bavlněné košile důvěrně známý řetízek s přívěškem.  

Mé předchozí Všehochuť povídky: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558