Amatérská ornitoložka před rozvodovým stáním II. (dokončení)

„Co tady děláš, chlape?!" zařval naštvaně přítel Zuzky. Stál jsem nahý uprostřed jejich chodby, jen s ručníkem omotaným kolem beder a vysavačem v ruce. „Vysávám," odpověděl jsem po pravdě. „A kdo ti dovolil, sahat na můj vysavač!“

AMATERSKÁ ORNITOLOŽKA PŘED ROZVODOVÝM STÁNÍM II.

„Mám tě seřvat hned nebo si o tom v klidu promluvíme?“ dal jsem dceři jako obvykle na vybranou.

„B je správně,“ sklopila uši Šárka.

„Co tě to napadlo?“ chtěl jsem vědět, proč starému, vetchému sousedovi Horáčkovi řekla, „nejste náhodou úkol z matematiky?“

Když po pravdě odpověděl, „nejsem, proč se ptáš,“ rozčísla ho pointou, „že bych se na vás vysrala!“

„Ta stará struktura zase prudila, ať neběháme po schodech, ale jezdíme výtahem. A ty jsi nám nařídil v rámci tréninku běhat,“ hájila se.

„Jak jsi přišla na starou strukturu?“ pozastavil jsem se nad jejím slovníkem. Obvykle jsem většinu moderních in výrazů nepobíral a holky vyvracely oči v sloup s konstatováním, že jsem úplně marnej. Jenže tenhle výraz mi k pubertální teenagerce moc nepasoval.

„Martina říkala, že byl náčelníkem komančů,“ přiznala spoluúčast své babičky (tohle oslovení nemusela) a mé tchýně (a toto nesnášela).

Na další mentorování už nedošlo, neboť se o slovo přihlásil zvonek u dveří.

Když jsem otevřel, tak mi do náručí vpadla lehce ovíněná Daniela v ultra krátké sukni a halence s výstřihem.  

Emotikon ptáčka zřejmě zafungoval, neboť mi sdělila, „doufám, že ten tvůj pták je větší a míň modrej?!“ 

Až pak si všimnula dcery, která nás napjatě sledovala.

„Tati, promluvíme si o tom, co se tady děje?“ zareagovala Šárka pohotově.

„To je moje dcera Šárka a to je kamarádka z práce, Daniela“ představil jsem poměrně konsternované Daniele polovinu dívčího ansáblu.

„A já jsem zde proč?“ nevycházela z údivu Daniela.

„Hádám proto, že ségra dostala měsíčky, zamknula se v koupelně a táta neví, jak se k tomu postavit. Víte, máma nám umřela a babička Martina je na dovolené.“ Šárka nikdy netrpěla přílišným ostychem a jako starší z dvojčat obvykle zastávala roli tiskového mluvčího.   

„To … je mi … moc líto,“ snažila se rozdýchat prvotní šok Daniela.

„To nemusí,“ uklidňovala ji Šárka. „Je tam hezky a pravidelně volá.“

„Teda jako Martina,“ dodala po chvíli trapného ticha.

Daniela nakonec Lauře i Šárce (kterou o osm minut mladší ségra s první menstruací předběhla) v této důležité a citlivé chvíli praktickými radami pomohla.

„Máš úžasné dcery,“ pochválila ty dvě puberťačky následující den ráno Daniela.

„Akorát z nich šedivím,“ přiznal jsem, že ne vždy to zvládám.

„Náhodou ti to sluší.“ Daniela mi, snad aby svým slovům dodala na důvěryhodnosti, prsty zajela do těch zmiňovaných šedin. V tom doteku bylo tolik emocí a něhy, že jsem zůstal stát jak opařený.

„Co tady blbnete, vy dva?“ zaskočila nás navrátivší se Zuzka, „člověk na chvíli vytáhne paty z práce …“

„Ptal jsem se Daniely, jestli se mám nechat ostříhat?“ plácnul jsem nazdařbůh, byť jsem si své polodlouhé vlasy hýčkal.

„Tak já tě ostříhám!“ vyjekla nadšením Zuzka a já věděl, že je zle. Když si Zuzka něco vzala do hlavy, nebylo před ní úniku. Odolával jsem ještě několik dní, ale v pátek jsem se podvolil. Měl jsem však jednu podmínku. Sešli jsme se všichni tři u Zuzky v bytě, a zatímco Daniela popíjela víno, bradýřka Zuzka mě usadila na stoličku v chodbě a zakousla se do mých šedin. Když jsem v trenýrkách odpochodoval do koupelny, vystřídala mě na stoličce pro hosty Daniela. Ta se bránila ještě víc než já, že má svou kadeřnici, ale nedali jsme ji šanci. Ještě než jsem zaplul do sprchy, zahlédl jsem škvírou mezi dveřmi a zárubní, jak se svléká do spodního prádla. Trenýrky jsem měl v tu ránu napnuté k prasknutí, zvlášť když jsem si vzpomněl, že ji rajcují masturbující muži ve sprše.

Mé rozrušení značně opadlo v momentě, kdy jí Zuzka zapínala kadeřnický plášť kolem krku a Daniela se jí svěřila, že ji stále obtěžuje můj podřízený Oskar.

„… a už to ani není originální. Nastříkám ti do vlasů šampón z mého ocasu. Máš pysky jak dva řízky. Samozřejmě jsem si ho zablokovala.“

„Dobře děláš, ale měla jsi to udělat už dávno,“ schválila jí postup omezující mu přístup.

Ten parchant si nedal říct, zuřil jsem v duchu. Když jsem se prvně dozvěděl, co Daniele posílá, neváhal jsem si ho na údržbě mezi čtyřma očima podat. Neřekl jsem mu, že si stěžovala, ale že jsme si omylem vyměnili služební mobily a já si zprávy přečetl náhodou. Byl vyklepanej jak ratlík a dušoval se, že to bylo poprvé a naposledy.

„Holky!“ ozval jsem se z koupelny přes zavřené dveře.

„Co je chlapče?“ odpověděly unisono se smíchem.

„Já jsem si zapomněl čisté spodní prádlo v tašce na botníku.“

„Tak si pro něj pojď, my tě neukousneme,“ lákaly mě jak bludičky do močálu.

Bože, co tady dělám, já starej fotr, ve dvaačtyřiceti letech, káral jsem se sebemrskačsky. Byť jsem měl po dlouhé době pocit, že zase funguji jako muž. A ne jen jako otec.     

Ručník špinavý od vlasů jsem hodil přes sušák a s ručníkem, který byl určený pro Danielu omotaným kolem beder, jsem vyšel zpátky na chodbu. Moje taška však na botníku nebyla.

Zuzka mi vrazila do ruky vysavač a s podmínkou: dostaneš ji, až vysaješ, poslala do koupelny Danielu. 

„Lásko, jsem doma,“ ozvalo se od vchodových dveří uprostřed úklidu.

Vypnul jsem vysavač, abychom na sebe nemuseli řvát. „Dobrý den,“ snažil jsem se zachovat dekorum tváři v tvář evidentně konsternovanému a naštvanému jedinci.

„Co tady děláš, chlape?“ přešel burácivě na tykání.

„Vysávám,“ odpověděl jsem po pravdě, „ale není to tak jak to vypadá …“

Naše slovní přestřelka přivolala Zuzku, v které by se v tu chvíli krve nedořezali. Nevěděl jsem, že má partnera a ona zase nevěděla, že se vrátí o den dřív ze služební cesty.

„Jak jsi mohla?!“ dal ji najevo, jak moc se v ní zklamal.

„Roberte, oni spolu nic neměli, Zuzka nás stříhala!“ připojila se do diskuze přes dveře Daniela. „A ty mi koukej vrátit ručník!“ instruovala mě.

„To je mi jedno … i kdyby měli,“ vyváděl nás z omylu Robert, „kdo mu dal právo, sahat na můj vysavač!“

Ukázalo se, Robert trpí obsedantně kompulzivní poruchou a krom toho, že si neustále myje a dezinfikuje ruce, několikrát se vrací, aby zkontroloval, zda zamknul byt či auto, také k smrti rád uklízí. Tedy nevím, jestli rád, ale měl nutkavou potřebu, aby se vše lesklo jak psí kulky. Takže nás poslal do hospody s tím, že za námi dorazí, až umyje nádobí, vytře a vypere ty špinavé ručníky.

Holky ten incident rychle hodily za hlavu a od vína přešly na Frisco a panáky. A byly jak utržené z řetězu. Já se skromně držel piva a v duchu počítal, jaký budu mít energetický příjem a kolik musím zítra uběhnout kilometrů, abych ho spálil.   

„Danielo, vím, že mi do toho nic není, ale nepřeháníš to s tím pitím?“ projevil jsem starost.

„Děti jsou u Milana, respektive u jeho mámy, protože on by se o ně nepostaral, tak snad se můžu trochu odreagovat, ne?“ bagatelizovala moje obavy a sáhla mi na vnitřní stranu stehna.“

„Říkala jsi, že je alkoholik, tak přece nechceš dopadnout stejně?“ vedl jsem si svou.

„I můj táta byl příležitostný alkoholik, než nás opustil …“ lehce změnila téma.

„A pak s tím přestal?“

„Ne, pak už byl notorický,“ smutně se usmála. „Neboj se nic, já piju jenom příležitostně. Jen ve dnech začínajících na P.“  

„Takže pondělí a pátek?“

„Přesně … a taky pozítří a popozítří, příště, ve ptředu a ve ptvrtek,“ lámala si jazyk.

Temná strana síly je mocnější než světlá a podlehnou jí i ti, kdo v ní hledají řešení svých problémů, jako to předvedl Anakin Skywalker. Na Star Wars jsem si vzpomněl, protože i Daniela se s každým dalším Friscem a panákem měnila v někoho, koho jsem nepoznával. Nebylo žádným tajemstvím, že její budoucí bývalý byl nespolehlivý imbecil a jak se musela v předchozích letech ohánět. Že si přivydělávala na černo na mateřské, aby zvládala umořovat jeho dluhy z automatů a zároveň uživila dvě děti. Na jedné straně úžasná matka, na straně druhé zraněná žena, která ve vypjatých chvílích také začala hledat útěchu na dně lahve.

Nechtěl jsem jen tak nečině přihlížet, ale zároveň jsem věděl, že nemůžu pomoc někomu, kdo o pomoc nestojí. Druhý den ráno jsem vezl holky autem na běžecké závody a čtyři piva byly můj strop. Rozloučil jsem se s kolegyněmi a ač mi věnovaly několik uštěpačných komentářů, vydal jsem se před půlnocí domů. V pondělí v práci jsem se samozřejmě dozvěděl, že toho vypily tolik, že by to sotva přeplavaly. A že ne všechno z oné noci si pamatují. O dva týdny později, když Milanova matka opět hlídala Terezku, se Danielina situace opakovala. Jen bez mé účasti. V následujících dnech pak chodila Daniela do práce společensky unavená i ve všední dny. A nezřídka přišla pozdě nebo nedorazila vůbec. To už o ní začínala mít obavy i Zuzka.

„Já s ní včera nebyla,“ dušovala se, když jsme si zase jednou prohlíželi prázdnou židli před psacím stolem.     

„Neměl bys s tím něco dělat?“ ponoukala mě.

„Já, ty jsi její nejlepší kamarádka,“ namítl jsem.

„Ale do tebe je zami …“ zarazila se a po mém tázavém pohledu pouze souhlasně přikývla. „Bojí se, že pro tebe není dost dobrá,“ dodala po chvíli rozpačitého ticha.

Na tohle jsem stále ještě nebyl připravený. Všichni včetně Laury a Šárky žili v domnění, že léta truchlím pro zemřelou ženu. Jen její máma Martina věděla, že mi před odletem do New Yorku oznámila, že mě opouští kvůli jinému muži. Kolegovi z práce, s kterým na tu služební cestu letěla. To on byl s ní, když daleko od svých dcer i od domova umírala. Titul zasloužilý vdovec zní každopádně lépe než podváděný manžel.

„Ta se toho nebojí,“ zakřičel mi do ucha kamarád Pavel, když jsme jednoho pátečního večera po basketbalu zašli na dvě k Mrtvole. Otočil jsem se, abych zjistil, koho má na mysli.

U Mrtvoly to žilo, neboť tam roztáčela hvězdná kola Daniela. Seděla v čele dlouhého stolu a bavila celou společnost. Mimo jiné tím, že točila nad hlavou svlečeným tričkem a u toho do sebe obracela panáky.

„Zapíjí nově nabitou svobodu,“ vysvětlil jsem mu. „Dneska se rozváděla.“

„Ty ji znáš?“ žasnul a hned se chopil příležitosti, „představíš nás?“

„Jenom od vidění a navíc mě nesnáší,“ ujišťoval jsem ho. Chtěl jsem se jejich seznámení za každou cenu vyhnout, protože Pavel byl notorický obšourník a vyznával zásadu, že ojede všechno, co má díru a dejchá.

Leč Daniela mě již uviděla. „Jedna, dvě, Danka jde, Danka si jde pro tebe,“ zarecitovala mi potemnělým hlasem říkanku z Noční můry z Elm Street. Pak se mi se slovy, „Tomášku, můj nejdražší,“ vrhnula kolem krku a vrazila mi hubana. Čímž rozmetala na prach moji teorii o nenávisti.

„Pojď si sednout k nám, představím tě mým novým kamarádům, s kterými zapíjíme můj rozvod,“ táhla mě za ruku k jejich stolu.

„Promiň, ale ne … vidím, že se bavíš a já nechci rušit …“

„Vadí ti, že jsem opilá?“ dovtípila se Daniela.

„Ne, je to tvůj život a já nemám právo se ti do něj plést,“ vyhýbal jsem se přímé odpovědi.

Výraz její tváře se náhle změnil. „Srabe, kdybys byl alespoň upřímnej. Ke mně i k sobě. Přiznej si, že ke mně něco cítíš … stejně to cítím i já.“

„Cítit můžeš tak maximálně moje nohy,“ pokusil jsem se vše shodit sebeironií. 

„Kdybych byla opilá, tak nedokážu tohle: Žili, byli tři bratři. Jensi, Jensitransi, Jensitransitransisóne. Žily, byly tři sestry. Cipy, Cipylipy, Cipylipytranspióne. Jensi si vzal Cipy, Jensitransi Cipylipy, Jensitransitransisóne Cipylipytranspióne. Kinetická energie eroticky motivovaného bilaterálního, zpravidla heterosexuálního vztahu, může být použita k transferu vysokých geologických útvarů. Láska hory přenáší. 

Nehledě na mé protesty mě Daniela, po přesvědčivé prezentaci jazykolamů, přeci jen odtáhla ke svému stolu. Pavel nás bez protestů následoval.

„Lidi tohle je Tomáš a tohle jsou … lidi,“ vykřikla rozjařeně. Pavel se představil sám a bylo mi jasné, že mu vrtá hlavou, co mi dva máme společného. Jelikož já se moc bavit nechtěl, ihned se chopil iniciativy a netrvalo dlouho a s Danielou spolu tokali jak dvě hrdličky. A já se po italsku vypařil.

Druhý den ráno jsem byl rozladěný a nerudný, což Lauře s Šárkou nedalo spát. Tak dlouho do mě kérovali, až jsem vyložil karty na stůl a přiznal se, že Danielu mám tak trochu rád.

„Super, tati, tak bys jí to měl říct,“ podpořila mě Šárka.

„Mamka by si určitě taky někoho našla, kdybys umřel ty a ona žila,“ přidala se i Laura.

Chvíli jsem byl v pokušení jim říct, že mamka mou smrt a jejich souhlas nepotřebovala, ale nakonec jsem to spolknul.

Daniela otevřela po nekonečně dlouhém zvonění a bušení na dveře. Rozcuchaná s rozmazaným make-upem ve špinavém tričku z včerejšího večera.

Po cestě k ní jsem horečně přemýšlel, co jí řeknu. Vzpomněl jsem si, jak se mi nedávno přiznala, že před deseti lety sbírala odvahu, aby mě oslovila a byla pyšná na větu, „Vy máte ale černou duši.“ Opravoval jsem defekt a neměl nejmenší tušení, že se té mladé dračici líbím.

„Promiň, že mi to tak trvalo, jsem hrozná, mám okno jak výkladní skříň, bolehlav a vzbudila jsem se vedle záchodové mísy,“ sypala si popel na hlavu Daniela a bylo zřejmé, že jí co nevidět přemůže pláč. Zahanbeně sklonila hlavu.

„Nejsi hrozná, jsi úžasná, skvělá, jen maličko nešťastná a proto děláš, co děláš. Mělas pravdu, že jsem srab. Tys sebrala veškerou odvahu před deseti lety a já to chci udělat teď.“ Položil jsem ji prsty pod bradu a donutil ji ke mně vzhlédnout. „Teď bych chtěl opravit tvoji duši.“

Moje slova na ní nejspíš udělaly dojem, jenže opilecká odpověď, „šéfe, já už tu díru vyplnil,“ nebyla to, co jsem chtěl slyšet.

Daniela se vyplašeně otočila a já ji pohlédl přes rameno. Ve dveřích její ložnice stal na nejistých nohou, oděných do děravých ponožek, jinak zcela nahý Oskar.

První díl Ornitoložky zde: https://snitily.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=803370

Další Všehochuť povídky: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558