Kamarádi na život i na smrt 1/3

KAMARÁDI NA ŽIVOT I NA SMRT 1/3

Filip neochotně následoval Milana na parkoviště a nasedl do jeho nablýskaného Volva. Bezpečnostní pás měl zapnutý dřív, než byste řekli crash. Milan byl spolužák ze studií a náhodou na sebe narazili na semináři Pojistný matematik v praxi.

„Snad se nebojíš?“ dobíral si Filipa s neskrývaným pobavením.

„Znáš statistiku nehodovosti?“

„No, to teda neznám,“ kroutil pobaveně hlavou Milan. Už ve škole nad Filipem držel ochrannou ruku, protože byl bázlivý přizdisráč.

„Ani statistiku nehodovosti pod vlivem alkoholu?“ dál si vedl svou Filip.

„Byly to dvě piva a navíc už dávno vyprchaly,“ oponoval Milan.

„Dopil jsi před hodinou a půl a jedno desetistupňové pivo se odbourává zhruba 135 minut,“ zahájil přednášku Filip. „Jenže … ty jsi měl dvě dvanáctky, a to je cca pět a půl hodiny.“

„Nuda,“ zívl teatrálně Milan a byl rád, že Filip neviděl toho panáka na baru, co si dal s lektorkou Skleničkovou.

Milan na seminář v podstatě jezdil jen kvůli ní. Bylo mu celkem vzato putna, co přednáší přes den, zajímalo ho hlavně, jak chutná a co předvede večer v jeho hotelovém apartmá. Druhý den semináře už lektorka Skleničková mluvila méně, neboť Milan ji v noci nedopřál pokoje.

Jakmile se auto dalo do pohybu, Milan přes handsfree vytáčel manželku.

„Nebojíš se, že ji vzbudíš?“ namítl Filip, když to nezvedala.

„Copak je slepice? Je devět hodin,“ poučoval přítele. „Jediný, čeho se bojím, je, abych doma v ložnici neměl mužskou návštěvu. Proto vždycky volám předem, že se vracím, aby ho stihla vypakovat.“

Na Milanovo doporučení, že by měl učinit to samé, Filip nedbal. Sice Kláře předem hlásil, že přijede až druhý den vlakem, ale takhle by si snad mohla myslet, že ji nevěří.

Jeho úvahy přerušilo ostré brzdění a Milanovo doporučení, ať si přesedne dozadu. Na kraji silnice stála mladinká, zrzavá nymfa s batohem a palcem vztyčeným vzhůru. Stopařka se jmenovala Táňa, bylo ji sedmnáct a před hodinou se rozešla se svým klukem. Milan tu zjitřenou duši začal ihned zpracovávat. Že ne všichni chlapi jsou stejní a kdesi cosi. Filip naopak starostlivě otcovsky poukazoval na fakt, že stopuje sama, takřka v noci a co by na to asi řekli její rodiče. Jelikož byl pojišťovací specialista, ve všech činnostech spatřoval potenciální rizika.

Ti dva pětatřicátníci snad ani nemohou být rozdílnější, přemítala v duchu Táňa.

Když se jí Filip zeptal, jestli stopuje často a jestli jí pokaždé někdo zastaví, bez dlouhého přemýšlení vypálila, „on se ňákej blbec vždycky najde.“

Po tomto výroku se v autě rozhostilo trapné ticho.

Milanova manželka zavolala zpátky, až když stopařce ukázali záda. Nebo spíš kufr a výfuk. Milan si i přes uraženou ješitnost udělal zajížďku a hodil ji až před dům rodičů.

„Ahoj miláčku, kde vězíš?“ přijal hovor Milan.

„Byla jsem běhat,“ odvětil zadýchaný miláček.

„Jenom hlásím, že přijedu na noc domů, ještě po cestě vyhodím Filipa.“

„Toho suchoprda?“ ujišťovala se manželka. 

Milan na vteřinu ztuhnul a pak se snažil trapas zažehnat. „Ne Filipa od nás z práce, ale kamaráda Filipa …“

„Vždyť tom mluvím … o Mrtvým,“ nenechala se zviklat.

„O Mrtvých jen dobře, já vás zdravím, paní Němcová,“ připojil se Filip, který byl na podobné invektivy zvyklý a už si je ani nebral osobně. Když je ve škole učitelka kárala, obvykle to vyvolalo salvu smíchu. „V tom má zase prsty známá dvojka Mrtvý, Němec.“ Filip v tom byl většinou nevinně, ale pokaždé mlčel jak partyzán a přítele Němce nikdy nepráskl.

„Já vás taky,“ přemohla se Naďa, ač v duchu muži spílala, že ji nevaroval. „Hlavně v pořádku dojeďte.“

„Běhat takhle večer, není to nebezpečné?“ neopomněl Filip připomenout možná rizika, „to se nebojíš, že ji někdo přepadne nebo znásilní?“

„Taková tma nikdy nebude,“ ujišťoval Filipa Milan.

Když Filip vystoupil před panelákem, překvapilo ho, že Klára v ložnici ještě svítí. Naproti tomu u nich na patře světlo zase nesvítilo. Tiše odemkl dveře od bytu, a když vešel do předsíně, světlo v ložnici zhaslo a nastal tam šramot. Uvědomil si, že udělal chybu, když Kláru předem na svůj dřívější příjezd nepřipravil. Bylo mu nad slunce jasné, co se v potemnělé ložnici odehrává. Chudinka Klára se nejspíš domnívala, že do bytu vnikl zloděj.

„Kláro, miláčku, to jsem já, přijel jsem dřív,“ mírně zvýšil hlas.

Chvíli se nic nedělo a pak se ve dveřích ložnice objevila bledá, vyplašená Klára a urovnávala si na těle noční košilku. Filipa nepřestávala fascinovat její krása. Tmavé vlnité vlasy, plné rty a postava přesýpacích hodin.

„Filipe, co tady děláš?“ přeskakoval Kláře nervózně hlas.

Filip ji začal líčit celou story a následoval Kláru do kuchyně, kde tišila žízeň kohoutkovou vodou.

„Slyšela jsi to?“ přerušil své vyprávění.

„Nic jsem neslyšela,“ vyhrkla Klára.

„Něco jako výkřik a rána,“ trval na svém Filip, ale Klára ho vehementně ujišťovala, že ho šálí sluch.

Když se Filip osprchoval a šel si pro pyžamo do skříně, vzpomněl si na Milanovo doporučení ohledně možných milenců. Ještě aby tak byl nějaký ve skříni, napadlo ho a viditelně se mu ulevilo, když v ní našel jen obleky, kravaty, košile, svetry a trička srovnané do úhledných komínků.   

Druhý den ráno Filipa a Kláru probudil neodbytný zvonek u dveří. Na rohožce přede dveřmi postávali dva policisté a po úvodních zdvořilostech chtěli vědět, co dělali mezi první a druhou hodinou ranní.

Jako první se vzpamatoval Filip. „Kolem půl druhé jsem přijel ze služební cesty a k smrti vyděsil manželku.“

„Myslela jsem, že to je zloděj,“ vzpomněla si Klára. „Byl tady v domě zloděj?“ napadlo ji.

„Jak dobře jste znali Ondřeje Kašpárka?“

Manželé Mrtví odpověděli současně. Filipa zajímalo „kdo to je?“, zatímco Kláru, „on je ten okradený?“

„Nikdo tu není okradený.“ uváděl Klářiny domněnky na pravou míru starší z policistů. „Pan Kašpárek v noci zemřel!“

Klára byla v šoku, naproti tomu Filip pořád netušil, o kom je řeč.

„Pan Kašpárek byl váš soused, bydlel o dvě patra výš, obcházíme všechny byty,“ vysvětloval mu policista. 

„Ale pořád nechápu, co s tím máme společného my?“ dožadoval se vysvětlení Filip.

„Vypadá to, že vypadl z balkonu a jen chceme vyloučit cizí zavinění,“ vysvětlil jim mladší z policistů.

„Z lodžie,“ opravoval mladšího starší, zkušenější (a ženatý) kolega. Nedávno se doma o těch termínech přeli a on prohrál.

„To je snad jedno, ne?“ nechápal, kam tím míří. „Důležité je, že umřel.“

„Já jsem slyšel něco jako výkřik, ale žena tvrdila, že se mi to zdá,“ vybavil si noční rozpravu v kuchyni Filip. 

„Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, o koho jde?“ obrátil se Filip na Kláru, když se s policisty rozloučili.

„Byl to náš soused, moc hodný kluk, pomáhal mi přivrtat police, když jsi byl v zimě v nemocnici,“ připomínala mu naprosto zbytečně Klára. „Byl to herec z místního divadla,“ dodala, než ji přemohly slzy.

Filip jen pokrčil rameny a pomyslel si, zda měl nebožtík životní pojištění.

Druhý den ráno byla neděle a Klára odjela ke kamarádce Zdeňce. Filip chtěl využít slunného počasí a v klidu si s hrnkem kávy a knihou odpočinout v křesle na lodžii. Venku před domem na hřišti výskaly děti, a tak se chtěl vrátit do ložnice pro špunty do uší. Když jeho zrak spočinul na hřišti, došlo mu, že děti nekřičí jen tak pro nic za nic. Kousek od nich stál nahý chlap.

„Hej vy, vypadněte nebo zavolám policii,“ zahřímal ze čtvrtého patra a děti i chlap se podívali jeho směrem.

„Z balkonu o dvě patra níž se vyklonila jejich matka a Filipa zpucovala, „aby ses neposral! Jsou to děti!“

„Pardon, paní Zemanová, to nebylo na vaše děti, ale na toho chlapa!“ snažil se jí to vysvětlit.

„Na jakýho zase chlapa?“ nechápala běsná maminka. „Terko, Matěji, vy jste někoho viděli?“

„Ne, mami!“ odpověděli unisono potomci.

Filip na to nemohl říct nic, protože ho kupodivu už taky neviděl. Co nejuctivěji se omluvil a na relax na čerstvém vzduchu raději rezignoval. Během dne ještě několikrát vykoukl z okna, ale naháč už se neobjevil.

V pondělí ho ovšem spatřil znovu. A ne jednou. Skoro to vypadalo, že ho pronásleduje. Když se kolegové a kolegyně chystali na oběd do restaurace přes ulici, postával naháč před pobočkou.

„Slyšíš, jdeš s námi?“ ptal se ho znovu už značně rozladěný nadřízený Igor.

Filip stál v proskleném vestibulu a nedokázal se pohnout. „Nevidíte venku nic divného?“

„Jasně, pršelo a teď jsou tam louže.“ dobírala si Filipa kolegyně Mirka.

Filipovi nešlo na rozum, že ostatní mladíka nevidí a v zákrytu jejich těl se snažil nepozorovaně proklouznout z pojišťovny do restaurace. Mladík se snažil upoutat Filipovu pozornost, ale ten se bál jeho směrem jen pohlédnout.  

„Nepřeháníš to už trochu? Taky tě mám ráda, ale co je moc, to je moc,“ zhodnotila Mirka skutečnost, že se na ni Filip z boku přikrčený lepí.

„Promiň, ale někdo mě pronásleduje,“ omlouval své podivínské chování Filip.

„Zhrzená milenka nebo rozzuřený manžel?“ ožila všetečná kolegyně.

„Nejspíš nějaký duch,“ připustil prvně nahlas Filip, že to, co se mu děje, není normální.

Když druhý den ráno otevřel dveře od bytu, byl zpátky. Přešlapoval na chodbě a evidentně na něj čekal.

„Zavolám na vás policii,“ zopakoval Filip předvčerejší výhružku, když se vzpamatoval z počátečního šoku. Mladík na jeho výhružku nereagoval, a tak se ho zeptal, kdo je a co tady pohledává.

„Jsem tvoje stáří!“ zahřímal mladík.

„Cože?“ zděsil se Filip.

„Dělám si prdel. Nemám nejmenší tušení, kdo jsem a co tady pohledávám,“ přiznal mladík.

„Tak to bych tu policii měl vážně zavolat,“ došlo Filipovi, když v tom se na schodech objevila seniorka Házová. Jelikož nevyjekla hrůzou, došlo mu, že nadprůměrně vybaveného nudistu přes své bifokály nevidí.

To není případ pro policii, ale pro psychiatra, přehodnotil v duchu předchozí tvrzení.

„Jste v pořádku, pane Mrtvý?“ otázala se Házová.

„Jestli jsem v pořádku? Proč se ptáte?“

„Že si povídáte sám se sebou,“ podělila se s ním o nezpochybnitelný fakt.

„No popravdě mám pocit, že na mě něco leze,“ připustil Filip.

Mladík ukázal na sebe, jako zda myslí jeho a Filip se oklepal hrůzou, „proboha jen to ne.“

Když se za paní Házovou zavřely dveře od bytu, Filip se vrátil k mladíkovu počátečnímu sdělení. „Vy vážně nevíte, kdo jste?“

„Ani ťuk, nepamatuju si vůbec nic. Probral jsem se venku před barákem na trávníku a zjistil, že mě nikdo nevidí. Tedy kromě tebe.“

„Jako … od kdy si tykáme?“ dotklo se Filipa společensky nevhodné chování. „Já jsem inteligentní, vážený občan, ne žádnej hej nebo počkej.“

„Já jsem mrtvý, ty jsi Mrtvý …,“ ignoroval předchozí výtku duch. „Mimochodem Filip Mrtvý, to je něco strašnýho. Jak ti to rodiče mohli udělat? Jak ti mohli dát jméno Filip?“ křenil se mladík.

„Říká duch s amnézií,“ kontroval Filip.

„A právě s tím bys mi měl pomoct, zjistit kdo jsem a proč jsem ještě tady, ne tam anebo tam,“ apeloval na Filipa mladý duch a ukazováčkem namířil pod sebe a pak nad sebe.

„Taky bych byl radši, kdybys byl ve třetím či v pátém patře,“ ignoroval peklo i nebe Filip. „A vůbec nevím, proč zrovna já bych ti měl pomáhat?“

„Je to tvoje občanská povinnost,“ překvapil duch. „A když to neuděláš, tak tě budu strašit!“ 

„Víš co, mladej? Promluvíme si o tom při cestě do práce,“ částečně rezignoval a přešel též na tykání, Filip.

„Nemůžeš si vzít alespoň kalhoty?“ otočil se venku na ulici na své mrtvého společníka. Ač se Filip snažil hledět mu především do očí, vědomí, že vedle něj kráčí svalnatý a dobře vybavený mladý muž, ho znervózňovalo.

„Bohužel, ale doufám, že to vyřešíme, než přijdou přízemní mrazíky,“ poskočil radostně duch, čímž Filipovi připomněl mentálně opožděného Otíka Rákosníka z filmu Vesničko má středisková.

Po žních půjdeš k pánubohu nebo do pekla, napadlo Filipa.

Anebo ty do blázince, konstatoval v duchu duch.

Pokračování příště

Mé předchozí Všehochuť povídky: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558