Výchova chlapců v Čechách (kauza umělecká pornografie žáka sedmé třídy)

„Tvůj syn je ve škole vyšetřován v souvislosti s akty na netu,“ vyčetla mi žena. „Zavolej mu a zjisti, o co jde." Luky otráveně přijal hovor. „Čau, tati, co je?“ „Já už jsem se bál, že nejsi po mně,“ svým způsobem jsem mu vyčinil.

VÝCHOVA CHLAPCŮ V ČECHÁCH (KAUZA UMĚLECKÁ PORNOGRAFIE ŽÁKA 7. TŘÍDY)

„Kdo nic nedělá, nic nezkazí,“ okomentoval odchod mistra Kšandy kolega a kamarád Marek.

„A kdo nic nezkazí, bude povýšen,“ odpálil jsem ve slovním ping pongu imaginární míček na jeho stranu.

„A kdo je povýšen, nic nedělá,“ dokončil ironicky notoricky známý dialog Marek.

Evžen neboli Kšanda dostal svou přezdívku podle šlí, které u něj nebyly módním doplňkem. Měly jen jediný úkol, a to držet kalhoty co nejvýš pod vzdouvající se cejchou. To se jim dařilo, dokud chodil. Jakmile si sednul, v místech, kde záda ztrácí slušný název, se pravidelně objevovala vertikální pokladnička. A jak jsme několikrát zjistili, když na jídelně usnul, ta přijímala mince v hodnotě od jedné do padesáti korun. Za tu prdel nám to stálo.

Kšanda byl kdysi jedním z nás – dělníků a byl mistrem v tom, jak veškerou práci ojebat. Od té doby, co díky známostem povýšil a stal se mistrem i v podnikové hierarchii, stal se z něj zapřisáhlý strážce pořádku a dodržování norem. Takže když přistihl Marka telefonovat, což je u nás na dílně zakázané, sebral mu půlku osobního ohodnocení. Byl by mu sebral i víc, kdyby mu tu první půlku nesebral už minulý týden.

Jakmile Kšanda zmizel ve své kanceláři, i mně jako na zavolanou spustil mobil v kapse. Poučen z Markových nezdarů jsem se uklidil na chodbu a zavolal ženě zpátky.

„Proč to nezvedáš?“ spustila bez pozdravu.

„Kvůli osobnímu ohodnocení,“ připomínal jsem jí poněkolikáté a nejspíš opět zbytečně.

„Viléme, tvůj syn má hrozný průser!“ přešla bez povšimnutí mé vysvětlení a zamířila rovnou k meritu věci. Je zajímavé, že pokud chlapci provedli něco nepatřičného, byli to moji synové. Když se jim naopak zcela výjimečně něco povedlo, byli to naši synové.   

„Blanko, co provedl náš syn Miky?“

„Miky nic, to Luky,“ vyváděla mě z omylu. Mikulášovo druhé jméno bylo průser, takže jsem logicky předpokládal, že mluvíme o tom malém satanáši. Naproti tomu starší Lukáš byl ve srovnání s ním takřka svatý. Celé dny lítal s fotoaparátem, videokamerou či dronem po kopcích za domem. A když měl dost materiálu, tak seděl u počítače a stříhal videa nebo upravoval fotky ve photoshopu.

„Volala mi jeho třídní, že je vyšetřován v souvislosti s uměleckou pornografií na internetu.“

„Tak ještě že je umělecká,“ ocenil jsem, že nesklouzl k nějakému lascivnímu znázorňování erotiky.

„Viléme, ber to vážně, hrozí mu ředitelská důtka … možná i dvojka z chování!“

Vzhledem k tomu, že z matematiky, češtiny a vlastivědy mu vycházela trojka, tak si zas tak moc průměr nezhorší, dal jsem si pět a pět dohromady, ale pro jistotu o tom před Blankou pomlčel.

„Měl by sis s ním promluvit jako otec se synem a zjistit, o co jde, je v citlivém věku,“ instruovala mě dřív, než jsem se stačil zeptat, co po mně vlastně chce.

„Už zase?“ nahodil jsem otrávený obličej číslo 3, který ale nemohla „ocenit“.

„Vždyť už jsem s ním probíral lásku, sex a něžnosti,“ připomněl jsem Blance, jak mi nakázala promluvit s ním u příležitosti jeho třináctých narozenin o čmelácích a květinkách.

„Řekl jsi mu mezi dveřmi do pokoje: ,Luky máš penis, holky vagínu, používej kondom‘,“ připomněla mi Blanka přednášku takřka v plném znění.

„A neber drogy,“ vytáhl jsem i druhou část monologu. Syn mi tehdy vztyčeným prostředníkem naznačil, že jsem jako otec jednička a dál pokračoval ve stříhání filmů.   

Lukáš zvedl telefon po pátém zazvonění. „Čau, tati, co je?“

„Já už jsem se bál, že nejsi po mně,“ vyčinil jsem mu (svým způsobem). Doposud o opačné pohlaví neprojevoval valný zájem a teď rovnou umělecká pornografie. „Volala mi máma, že máš ve škole nějakej průser?“

„Průser? … Jo tohle, to nestojí za řeč,“ bagatelizoval kauzu Lukáš. „Jen máte přijít do školy … k řediteli.“

„A co jsi provedl?“

„Dohromady nic, jen holky chtěly, abych jim z fotek sestříhal video, přidal k tomu hudbu a text a pak to zveřejnil na YouTube.“

„Nahý fotky spolužaček na YouTube?“ nevycházel jsem z údivu.

„Prosím tě, tati, vysvětlím ti to doma,“ odbyl mě synátor a bez pozdravu a možnosti kladení dalších dotazů zavěsil.

Později jsme se snažili s Markem najít video na počítači, ale byli jsme natolik zabraní do hledání, že si nás našel Kšanda.

„Takže to máme další čtyři procenta z prémií dolů,“ mnul si v duchu ruce.

„Já už to mám předplacený, mně nemáš co vzít,“ konstatoval Marek.

Já to předplacený neměl a dost mě to nakrklo.

Po příchodu domů na mě čekala další epizoda ze seriálu Satanáši, lžeš, až se ti od pusy práší.

Mikuláš snědl Lukášovy bonbóny a ten ho kvůli tomu honil po domě a chtěl mu nabančit.

Viditelně unavená a zoufalá Blanka na nadávku, „já tě zabiju, ty čuráku!“ reagovala ne právě výchovně. „Takhle mi doma nemluvte, nechte si to navenek!“  

„Aby pak venku řekli, to nás navedla maminka,“ vstoupil jsem do diskuse i obýváku a oba zlosyny během chvíle zpacifikoval.

„No jo, ty seš ale hustá matka,“ ocenil její benevolenci Mikuláš.

„Jak to, že jsi sežral Lukášovy bonbóny?“ započal jsem výslech.

„Myslel jsem si, že jsou moje,“ krčil rameny Mikuláš.

„Měl je podepsaný, stejně jako ty,“ připomněla Blanka opatření, které jsme zavedli po předchozích požíracích incidentech.

„Jsem si nevšiml,“ snažil se nám nakukat provinilec.

„Tak mu dáš ty svoje,“ rozhodl jsem jak neúprosný soudce Falcone, který zatočil s mafií.

„Ty jsem snědl včera,“ odmítl rozsudek Miky.

„Tak když si je snědl včera, jak to, že …?“ už jsem byl stejně unavený a zoufalý jak Blanka.

„Jsem zapomněl,“ předběhl mě obžalovaný.

Lukáš na rozdíl od mladšího brášky slovním průjmem netrpěl a lezlo to z něj jak z chlupaté deky. Dozvěděli jsme se jen tolik, že video dal na YouTube na přání jedné z těch spolužaček, která ten klip chtěla jako překvapení k narozeninám pro tu druhou. Ale ta druhá, že s tím souhlasila.

„To je mi teda pěknej dáreček,“ okomentovala překvapení Blanka. „Paní učitelka říkala, že jsi to tam dal ty a bez jejich vědomí. Její máma to našla a žádá, abys byl potrestaný.“

„To není pravda,“ konečně ožil Lukáš a nám z jeho reakce došlo, že nejspíš nelže. Jak moc výchovně závadné video bylo, jsme ovšem nemohli posoudit, neboť z YouTube ho po provalení na přání spolužačky odstranil. A údajně neměl kopii. Přesto jsem se rozhodl, že se za syna postavím. Vyžádal jsem si telefonní číslo na třídní učitelku a jal jsem se zjednat nápravu.

„Dobrý večer, paní Teplá, tady Studený. Náš syn Miky, teda Luky ... Lukáš, chodí k Vám do šesté třídy …“ zuřivá gestikulace Blanky a teatrální plácnutí Lukášovy dlaně o čelo mě posunulo v čase, „… teda do sedmé třídy …“

Paní učitelka na mé argumenty nebrala zřetel a ujistila mě, že jí obě dívky shodně tvrdily, že Lukáš video sestříhal bez jejich vědomí.

„A kde teda přišel k těm fotkám?“ vytáhl jsem trumf z rukávu.

„Podívejte, pane Studený, já nebudu vyšetřovat, jak to bylo. Lukáš je ale dost starý na to, aby si uvědomoval, co dělá a jaké to může nést následky. Měl by být zodpovědný.“

„A ty holky nemusí být zodpovědné?!“ dopálila mě Teplá. „Navíc děvčata dospívají dřív než chlapci, takže by měly mít víc rozumu,“ zchladil jsem si na ní žáhu.

Po ukončení slovní přestřelky bez vítěze jsem konsternovaně konstatoval, „ty holky to na něj normálně hodily.“         

Lukášovy nově nabité zkušenosti s publikováním na YouTube se nám každopádně hodily, když jsme během noční směny načapali Kšandu, kterak s napůl snědenou bagetou a zpola vypitým lahváčem chrápe v kanceláři za stolem. To je tak, když kozla udělají zahradníkem. Nejlepší záběr pořízený Markovým mobilem byl pak ten, kdy jsem mu do vertikální pokladničky zasunul jeho vlastní kreditní kartu. Tedy jenom ten zakulacený růžek, ale i tak to byla prdel za všechny prachy. A laiky se jen hrnuly.

Schůzka ve škole se naštěstí oproti předchozím zprávám obešla bez účasti pana ředitele i „žalující protistrany“.

Ta po zvážení našich námitek už netrvala na exemplárním potrestání. Jinak řečeno, holky možná káply božskou. A máma Kristýnky zařadila zpátečku. Blanka mi před cestou do školy i během ní kladla opakovaně na srdce, ať hlavně nešaškuji a odpustím si nevhodné poznámky. Prý pokud nejsem schopen nasadit kajícný výraz uvědomělého rodiče, ať alespoň udržím poker face.  

Paní učitelka začala zeširoka. Že je jí líto, že se scházíme za těchto okolností. A že ještě politováníhodnější je, že v kauze je zapleten předseda třídy. 

„Ono v tom jelo víc kluků?“ žasnul jsem nad novými informacemi.

„Ne, jenom Lukáš,“ nechápala můj údiv třídní Teplá. „Váš syn je předseda třídy, copak vy to nevíte?“

„Samozřejmě, že víme,“ snažila se situaci zachránit Blanka, která později přiznala, že byla rovněž úplně mimo mísu. „A jsme na něj pyšní,“ ujišťovala učitelku.

„To já moc ne, protože s jeho volbou nesouhlasím,“ soptila Teplá. „Spolužáci ho zvolili na základě toho, že umí imitovat Andreje Babiše.“

„Ne … teda Ano?“ předváděl jsem úžas a neodpustil si drobný vtípek. Z výrazu Blančiny tváře jsem pochopil, že na žertování není vhodný čas ani místo.

Paní učitelka to nejspíš viděla stejně, protože vytáhla flash disk s inkriminovaným videem a ten zasunula do počítače. Za chvíli budeme svědky promítání synovy umělecké pornografie, došla mi závažnost situace a nabádal jsem se k tomu, ať danou situaci vyřeším jako dospělý, zodpovědný jedinec.

Na monitoru se za zvuku jakési anglické písně začaly objevoval Kristýniny fotky v nápaditých prostřizích. Jedna fotka střídala druhou, ale naštěstí byla na všech oblečená.

To je nějaká lehčí, soft verze? běželo mi hlavou. I Blanka koukala dost nechápavě.

Paní učitelka nám naznačila, ať vydržíme. A měla pravdu. Na konci klipu se objevil slogan. A zatímco já jsem s vypětím všech sil udržel poker face, Blanka po přečtení textu „JÁ JSEM MALÁ KIKINKA A VONÍ MI ČIČINKA,“ vyprskla smíchy.

Předchozí Výchova chlapců v Čechách: https://snitily.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=789982

Další Všehochuť povídky: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558