Kterak Čoudek spustil výčitek lavinu, když staral se o rodinu

„V rachotě se moc nepředřeš, co?“ řepil se Čárlí. „Máma měla těžkej porod a já se narodil unavenej,“ bědoval Čoudek, „navíc mám malej peníz."„Tím nikoho nedojmeš, že máš malé přirození,“ dobíral si ho Čárlí, byť mu byl sympatický.

KTERAK ČOUDEK SPUSTIL VÝČITEK LAVINU, KDYŽ STARAL SE O RODINU

„… a pak Martina vyžahla ten půllitr piva na ex, šla na záchod a načůrala do něj.“ Čoudek opět vyprávěl o osudovém setkání. „Tím pádem vyhrála spor s Mikym a já se poprvé v životě zamiloval.“

Historka jako vždy vyvolala salvu smíchu. „No, moc se nesměj, parťáku, ten půllitr je támhle na kuchyňské lince.“

V zámku cvakly klíče a Martina vešla do předsíně. „Tak jak to šlo, muži?“

„Bez problémů, ženo, právě jsem ji přebalil.“ Čoudek zvedl půlroční Danielku z pultu a se slovy, „parťáku, máš tady dvě cisterny mlíka,“ ji podal Martině.

„To nejsou cisterny, ale buclatý krajáče,“ uvedla jeho kecy na pravou míru.

Martina byla vždy štíhlá a prsa měla akorát do ruky (když kluci neměli moc dlouhé prsty), ale během těhotenství jí přišlo, že narostly do gigantických rozměrů. Měla trošku problém ty tělesné změny vydýchat a přijmout, ale Čoudek její prsa i poporodní kila zbožňoval. Když byla v jináči, koupil jí krásnou halenku, s výstřihem, aby ty svoje holky představila světu. Normální oblečení jí samozřejmě nikdy nekoupil. Jen věci na outdoor nebo spodní prádlo. Momentálně ovšem veškeré nákupy podléhaly přísnému embargu. Stav jejich konta dělilo jen pár drobných od mínusu.

Čoudkův a Červův byznys práce ve výškách jim stačil, když byli mladí, nespoutaní a bez závazků. A Martinina studia dotovaly rodiče a její brigády. Po škole si sice našla práci v reklamní agentuře, ale veškeré přebytečné finance investovala do zařízení Čoudkova holobytu. Když se rozhodli, že si pořídí mimčo, dohodli se, že si na něj začnou spořit. Z následující výplaty každý odložil tisíc korun a než došla další, vyšlo najevo, že je Martina v očekávání. Na nic už nečekali a za ty dva tisíce si koupili mini věž. Jakmile se to dozvěděl Červ, který jim jako zasloužilý otec to šetření poradil, překřtil tu hrací skříňku Sony na mimi věž. Se spořením byl šmitec. Teď sháněli zachovalý kočárek, mírně okousanou postýlku, zavinovačku, odsávačku, plíny.

Aby Čoudek dostál slibu, který dal tchánovi a tchýni, našel si skutečnou práci ve fabrice na výrobu obalů.

„Nějak tu Martinu a malou živit musím,“ vysvětlovat na jídelně novému kolegovi Čárlímu.

„Ale v rachotě se moc nepředřeš, co?“ řepil se Čárlí, neboť už viděl několik jeho výstupů s nadřízenými. Kdyby Čoudkovi jely ruce jako huba, byl by to vážně dobrej fachman.

„No to víš, máma měla těžkej porod a já se narodil unavenej,“ bědoval Čoudek a vzápětí vyzvídal, jak je to s prémiemi, stravenkami a zaměstnaneckými bonusy. „Mám malej peníz,“ posteskl si.

„Tím nikoho nedojmeš, že máš malej penis,“ dobíral si ho Čárlí, „jasně, že dítě něco stojí.“

„Kdo mluví o dítěti. Potřebuju schrastit stranou nějaký prachy na horolezeckou výstroj a letenky. Chystáme se s kámošem Červem do Ruska na Šcharu.“

„Co že to?“ nevěděl, o čem je řeč Čárlí, „jediná ruská hora co znám je Elbrus.“

„Elbrus je nuda pro turisty, my chceme pořádnou výzvu,“ začal Čoudek zaujatě opěvovat krásu kavkazských hor.

Čárlímu byl tem magor sympatický, a tak mu na expedici přispěl. „Poradím ti zlepšovací návrh, když ho vedení přijme, dostaneš pětikilo,“ nabídl mu, „není to moc, ale lepší než cepínem do oka.“

„A proč ho nepodáš ty?“ přešel do ostražitého módu Čoudek.

„Já jsem radši radioaktivní než aktivní,“ přiznal Čárlí, že anální alpinismus není jeho styl.

Čoudek potřeboval každou z těch pětiset korun a tak na jeho návrh přistoupil. Na konci fiskálního roku „jeho“ nápad překvapivě ocenili jako zlepšovací návrh roku a dostal za něj navíc ještě deset tisíc korun. Protože si byl vědom, že k nim přišel jak slepý k houslím, s Čárlím se bratrsky rozdělil a jako poděkování přidal ještě 2 gramy své nejlepší travky.

Doma se k tomu nečekanému jackpotu přiznal a jak správně předpokládal, Martina trvala na tom, ať si peníze odloží stranou na Šcharu. Když viděla, jak moc maká, bere každou brigádu a do toho s Červem trénuje, nemohla jinak. Následující víkend vyrazili za Martininými rodiči do Hradce. Zatímco Martina s mámou nakupovala, on vozil už takřka roční Danielku v kočáře po outdoorových prodejnách a prohlížel si, co by si koupil, kdyby na to měl. Bylo toho hodně a tak při tom snění ani nepostřehl, kdy dcera usnula. Když mu Martina zavolala, že jsou za pět minut u nich, s hrůzou si uvědomil, že zapomněl dát Danielce čaj a kukuřičné křupky. A tak se mezi cepíny, mačkami a lany živil extrudovanou kukuřičnou krupicí, kterou zapíjel mohutnými hlty čaje z hrnečku s pítkem. Jinak svou liknavost zakrýt nemohl. Mladá prodavačka, která ho pozorovala zpoza pultu, nevěřila vlastním očím.

„Ty seš ale prasáko,“ pokárala Martina něžně dcerku, když se probudila. Její hrneček byl oslintaný a plavaly v něm drobečky.    

„Celá máma,“ připojil se Čoudek.

O měsíc později Čoudek vyrazil s Červem do stověžaté matičky Prahy. Červ si jel vyzkoušet, případně koupit expediční boty La Sportiva a jeho přítel ve zbrani ho doprovázel jako odporný poradce. Čoudek se v outdoorové prodejně zamiloval na první pohled. Do cepínů Petzl Nomic. Nádherné křivky, dokonalé vyvážení, dvojitý úchop.

„No, nejsou úžasný?“ mával s nimi Červovi před obličejem.

„Však neboj, ty si vezmu taky,“ dráždil Čoudka Červ. Samozřejmě ho jen lakoval, zas tak moc ve vatě nebyl. 

„Tak to bys mi je mohl občas půjčit,“ živil naděje na společně strávené chvíle Čoudek.

„Žena a cepín se nepůjčují,“ prohlásil kategoricky Červ a až pak se přiznal, že má jen na ty boty.   

Přihlížející prodavač, když viděl jejich dohadování, se rozhodl kout železo (v tomto případě spíš chrómmolybdenovou ocel) dokud je žhavé a nabídl Čoudkovi pětiprocentní slevu.

„Nekup to, když je to tak levný,“ povzbuzoval Čoudka Červ a ten vysolil na pult těch pět tisíc za zlepšovací návrh. Stačilo to jen na jeden cepín a tak druhý zaplatil společnou platební kartou.

„To nevadí, že budeme v mínusu,“ machroval před Červem, ale v duchu už vymýšlel strategii, jak to doma oznámí Martině. Případně zatají.

Při cestě z obchodu narazili na skupinku anglicky mluvících turistů, kteří zaujímali pozice před pomníkem svatého Václava. Ten, co měl fotoaparát v ruce, se je chystal zvěčnit a udílel jim pokyny, kdo se má kam posunout. Čoudek s Červem, aniž by se domlouvali (jen na sebe pohlédli a souhlasně přikývli), se vmísili do davu nechápajících návštěvníků hlavního města a rovněž se štelovali, aby byli na fotografiích zvěčněni. Devítičlenná skupinka sice měla námitky, ale nebylo jim to nic platné.

„Sorry, you are in shot, would you go away! (Promiňte, ale stojíte nám v záběru, můžete jít pryč, prosím?)“ volal na ně fotograf.

„To víš, že se budeme usmívat,“ ujišťoval ho Čoudek a ukázal mu zdvižený palec.

Červ odsunul vykuleného, neduživého mladíka Roye stranou a zaujal místo vedle jeho přítelkyně Isly. Ukazovákem ji naznačil, ať se koukne nad sebe a směrem ke svatému Václavovi prohlásil, „tady Vašík je můj předek. Podobný kopí jako on mám v kalhotách,“ ujišťoval sličnou slečnu s kamennou tváří.

Turisti nakonec rezignovali, dva zvláštní vetřelce mezi sebe přijali a na památku se s nimi zvěčnili. Slečna Isla si ještě dlouho (obzvlášť při pečlivé intimní hygieně ve sprše) vybavovala Červovu větrem ošlehanou tvář, vyzývavý úsměv a urostlou postavu.

„Rodino, jsem doma,“ zahlaholil Čoudek ve dveřích bytu.

Martina ho přivítala s dcerou v náručí. „Koukej, kdo přijel?“ Opatrně postavila Danielku na zem a ta se batolila směrem k překvapenému otci. Šlo o její první souvislé krůčky.

„A něco nám přivezl?“ všimnula si Martina batohu, který Čoudek schovával za zády.

„No, jasně …“ vzpamatoval se Čoudek a v podřepu zvedl Danielku do náručí. „Koukej Vomrzajdo, co pro tebe mám,“ vytáhl z batohu navlékací kroužky od Mattela. „Ten největší můžeme případně použít jako erekční,“ naznačil Martině, na co myslel celou cestu z Prahy.

„Ty si teda fandíš,“ zhodnotila průměr Martina. „A něco pro maminku?“ narážela na fakt, že batoh evidentně pořád ještě nebyl prázdný.

Čoudek zalovil vevnitř a vytáhl kompresní ponožky. Tentokrát Martina uznala, že velikost trefil.

„A další dárek je opět pro našeho miláčka,“ napadla Čoudka spásná myšlenka a postavil Danielku na zem.

„A bude jí to?“ měla už předem obavy Martina, neboť Čoudek pro dceru vše nakupoval radši větší.

„Teď ještě ne, ale do toho doroste,“ ubezpečil ji a vytáhl z útrob batohu cepíny. „Nejsou úžasný?“ dožadoval se opožděně svolení.

„Z čeho jsi je zaplatil?“ pojala Martina podezření.

„Z těch peněz za zlepšovák“, dušoval se Čoudek.

„To máš kliku, jinak bych ti je zasekla do kebule,“ ujišťovala ho Martina. „Víš, co říkal taťka?“

„Martino, buď Čoudkovi po vůli jak v posteli, tak i na zemi, penis jeho mohutný přijmi dnes, uveď ho v pokušení, upokoj jeho chtíč, ať je to zlé sémě pryč,“ vychrlil Čoudek svou představu promluvy budoucího tchána k budoucímu zeťákovi.

„Říkal, ať hlavně koupíme zimní gumy,“ vracela ho do reality Martina. Její rodiče na jaře mladým darovali svoji udržovanou Fabii. Jejich jedinou investicí měl být nákup zimních pneumatik, protože ty stávající měly nejlepší léta – teda vlastně zimy – za sebou.    

Čoudek si předsevzal, že to hned po další výplatě napraví. Jenže dřív než výplata přišlo upozornění od dodavatele elektřiny s dlužnou neuhrazenou částkou a výstrahou možného odpojení.

„To sou ale pitomci,“ rozčiloval se s dopisem v ruce Čoudek.

Martina, která mu nahlížela přes rameno, to rovněž nechápala. „Vždyť máme trvalý příkaz,“ namítala logicky.

„A prej ti zkoušeli volat a psát sms,“ dodala o chvíli později po důkladném přečtení dopisu.

Čoudek si zpětně uvědomil, že nějaké sms mazal a že cizí hovory ne vždy přijímá. „To bude nějaký omyl, zítra jim to v bance vytmavím.“

Druhý den na přepážce v bance slečně nevytmavil nic, ale měl jasno. Na kontě nebyly peníze, protože si nějakej pitomec koupil v Praze cepín. Když vyšel před banku, kde na něj čekala Martina s kočárkem, jeho předchozí suverenita byla ta tam.

„Tak co, je to omyl?“ vybafla na něj nedočkavě Martina.

„Samozřejmě jak jsem říkal,“ snažil se ji uklidnit Čoudek, ,,je to omyl!“ pravil rozhodně. „Akorát teda … můj omyl.“

„Ty cepíny nestály pět tisíc,“ svitlo hned Martině a výhružně se k němu blížila okolo kočárku.

Čoudek před ní couval a jal se vysvětlovat, „Ty jsi mě asi špatně pochopila … jeden stál pět tisíc.“

Danielka pozorovala, jak se rodiče honí kolem kočárku a přišlo jí to nanejvýš vtipné.

„Čoudku, teď dobře posluchej a jestli to nepochopíš, tak ti je zaseknu do kebule. Cepíny prodáš a ten dluh uhradíš.“

„Těch cepínů se nevzdám, ale dluh uhradím,“ kličkoval Čoudek a pak se zarazil a upozornil Martinu na drobnou nesrovnalost. „Čistě hypoteticky, kdybych je prodal a dluh neuhradil, nemohla bys mi je zaseknout do kebule, protože bych je neměl.“ Nepomohl tím ale samozřejmě ničemu, a tak vzal nohy na ramena.

Martina ho s kočárkem pronásledovala a Danielka pištěla nadšením.

Čoudek se nakonec zachránil tím, že v parku vedle banky vylezl na strom.

„Co tam děláš?!“ zuřila Martina.

„Jsem z tebe na větvi, miláčku,“ započal Čoudek vyjednávání o příměří. Věděl, že nejlépe ji odzbrojí humorem.

„Vždyť se tak moc nestalo,“ vypálil.

„Jak nestalo?“ žasla Martina, „můžou nám odpojit elektřinu.“

„Tak bys Vomrzajdu přebalovala při svíčkách, nebyla by to romantika,“ snažil se Čoudek zabrnkat na citlivou ženskou strunu.

„To by teda nebyla, ty debile!“ rozezněla úplně jinou struna protistrana, která zůstávala nohama na zemi.

„Ty to vidíš moc černě, bylo by to v pohodě, akorát bys musela dávat pozor …“

„Na co?“ Martina opět nechápala, kam Čoudek míří.

„Aby Daniele při přebalování nekapal vosk z té svíčky na zadek,“ odvětil Čoudek a Martinino uchechtnutí mu prozradilo, že má napůl vyhráno.

„Ty seš fakt vtipnej,“ kroutila Martina nevěřícně hlavou.

„Proto sis mě vzala,“ šklebil se Čoudek. Byla to od něj samozřejmě jen taková slovní hříčka. Svoji stále nebyli, neboť Čoudek měl ohledně svateb předsudky. Považoval je za zhovadilost.

Dluh za elektriku Čoudek uhradil z příští výplaty, ale na zimní gumy už mu nezbylo, a tak v listopadu při cestě do rachoty dostal na zamrzlé vozovce a sjetých pneumatikách smyk. Nejenže předjížděl na plné čáře před zatáčkou, ale ještě měl na sedadle spolujezdce náhradní autobaterii. Baterie pořád měnil a dobíjel, protože mu haproval alternátor. Bylo to jak ve zpomaleném filmu, Čoudek točil volantem, ale směr jízdy se neměnil. Když auto přeletělo panget v protisměru a kutálelo se ze srázu, poletující autobaterie ho při druhé z těch otáček majzla do kebule a byl konec. Teda konec přemetům, auto totiž spočinulo na střeše a Čoudkovo bezvládné tělo viselo hlavou dolů.

Před očima se mu nepromítl celý život, a tak když se probral v nemocnici, viděl rozmazané siluety zdravotníků a znova vytuhnul. Když se probral podruhé, viděl jen jednu siluetu a ta zvedala pravou ruku do výšky. Když zaostřil, uzřel hrot cepínu, který se snášel na jeho hlavu. Vybavil si všechny předchozí výhrůžky a chtěl zakřičet hrůzou. Ale vyšlo z něj jen zachroptění. Martina se o Čoudka hrozně bála. A zároveň na něj měla děsný vztek a nejraději by ho zabila, ale o to už se málem postarala ta poletující autobaterie. Byla unavená ze všech těch jobovek, co ji neustále připravoval.

„Aby ses měl s čím mazlit,“ vložila mu cepín do dlaně a dala mu pusu na zafačované čelo. „Druhý na tebe čeká doma.“ To, že ona s Danielkou už na něj doma čekat nebudou, mu říct nedokázala.

Předchozí Čoudkovy eskapády naleznete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=125742