Zápisky z rachoty 21: další pracovní úraz, co svět neviděl

„Jak to, že máte nepředpisové oblečení?!“ hřímala bezpečačka. „Mám spálenou … zadek a potřebuju, aby ta rána dýchala,“ přiznal Čárlí. „V tom případě si na to budeme muset sednout a sepsat to …“ „Já radši postojím,“ oponoval Čárlí.

ZÁPISKY Z RACHOTY 21: DALŠÍ PRACOVNÍ ÚRAZ, CO SVĚT NEVIDĚL

Čárlí se svlékl a protože konečně byli sami, přistoupil k ní, otočil se, pokrčil nohy a vyšpulil na ní zadek. V momentě, kdy dosedl na plastové záchodové sedátko, sykl bolestí. „Do prdele práce, co to je?“

Těšil se, až konečně spolupracovníci vypadnou z umývárny a uvolní mu záchod a sprchu a teď tohle. Nadzvedl se a sáhl si na kůži v místě, kde noha ztrácí slušné jméno. Tohle nevypadalo dobře.

Nejspíš jsem jen zapařenej, uklidňoval se a zamířil k velikému zrcadlu naproti umyvadlům. Přes rameno koukl do zrcadla, a to málo co viděl, ho vyděsilo. Aby viděl víc, ohnul se, strčil si hlavu mezi nohy, podíval se na své zadní partie z podhledu. V tom jako na zavolanou vešel jeden z jeho opozdilých kolegů.

„Kristova noho, co tady blbneš!“ zděsil se starej Mrázek, který už stříhal metr do důchodu.

Čárlí se polekaně napřímil a otočil se na něj s neobvyklou prosbou, „nemohl byste se mi kouknout na zadek?“

„To bych teda nemohl,“ zacouval zpět do šatny s tím, že se radši umyje doma. Sice bude muset platit za vodu, ale furt lepší než tohle.

„Vy mi nerozumíte,“ vyběhl za ním nahý Čárlí do šatny, „on mi úplně hoří.“

Nikdo jiný už v šatně nebyl, a tak po hodně opatrné sprše zamířil za mistrem. Před tím si ale ještě prohlédl své montérky. Na jedné půlce měl přilepené šupinky z UV barvy, kterou ráno likvidovali. Noční směna musela přerušit zakázku, protože na jedné věži byla zřejmě vadná šarže a barva ve válcích změnila své skupenství. Zatuhla a ty suché šupinky byly rozprášené všude. Něco takového za 25 let v oboru ještě neviděl. Likvidace té zkázy jim zabrala 6 hodin a celých 12 hodin měl ty zasviněné kalhoty na sobě.

„Ty ještě nejseš doma?“ divil se mistr Hynek, když Čárlí v civilu dorazil do kanclu.

„Stala se mi taková věc,“ hledal vhodná slova Čárlí.

„Jaká věc?“

„Mám spálenou prdel od toho uvéčka, asi jsem si do něj sednul, když jsem čistil věž,“ vysvětlil mu ve zkratce.

Tření potřísněných kalhot o kůži zapříčinilo, že následujících 14 dní chodil hodně zeširoka, při řízení auta musel sedět zkroucený jen na jedné půlce a doma spal výhradně na břiše.

Dokonce i Michaela prolomila bobříka mlčení a projevila mu účast. Svým způsobem.

Dobře ti tak, debile! napsala mu v smsce. Z čehož Čárlí usoudil, že ještě nenastala doba, kdy se tomu oba zasmějí.

Oproti tomu její máma Hedvika mu přes mobilního operátora poslala pusu na popálené místo. Nutno podotknout, že to bylo předtím, než přesně specifikoval, kde se to místo nachází. Od toho rána, co ho probudila za volantem, si psali a volali často, ale doposud nenašli odvahu se sejít tváří v tvář. Ta záležitost s Hedvičinou sexuální orientací tak byla stále otevřená.  

„Co to máš na sobě?“ žasla druhý den ráno Orca, když uzřela Čárlího staré, děravé kraťasy. „Ty si zase koleduješ o malér.“ Ústrojová nekázeň se tu netrpěla. Došlo to tak daleko, že už i o víkendu a na nočních na sebe lidi navzájem bonzovali.

„To mi nebudeš věřit …“ spustil Čárlí a převyprávěl kamarádce včerejší story.

Věřila a bavila se náramně. „To máš z toho, že chodíš naostro. Nejdřív popálený péro, teď prdel,“ zajíkala se smíchy.

„Voženílková tě sežere,“ připojil se Marťan a připomněl mu, že bezpečačka po něm jde jak slepice po flusu.

Marťan měl recht. I tentokrát následoval zásah shůry. Zrovna když Čárlí s Marťanem měnili válce, sestoupila z věže ze slonoviny (bájné místo v prvním patře, kde sídlili Bohové zvaní Kravaťáci) mezi obyčejné smrtelníky - Voženílková. Právě vytahovali jeden obzvlášť těžký a ona jim zastoupila cestu ke stojanu.

„Pane Hampstene, jak to, že máte nepředpisové oblečení?!“ zahřímala.

„Mám spálenou … zadek a potřebuju, aby ta rána dýchala,“ nastínil jí, co skrývá za vetchou, děravou látkou.

„Už se mi to doneslo. Budeme si na to muset sednout a sepsat to …“

„Já radši postojím,“ připomněl jí Čárlí.

„Ale ty kraťasy musíte sundat,“ přikázala mu. „Nedala jsem vám žádnou výjimku, nemůžete mě v žádném případě obcházet.“

Voženílková měla kliku, že držel ten těžký válec, jinak by kraťasy s gustem sundal hned.

„Máte pravdu, než bych vás obešel, to by mi zabralo spoustu času,“ odsekl popuzeně Čárlí. Narážel tím na skutečnost, že jim stále stojí v cestě. Ale soudě podle její reakce, ona si to přebrala tak, že jde o útok na její korpulentní postavu.

„A vám Sýkoro, teče krev,“ všimla si, že se Marťan při vytahování válce škrábnul. Pramínek rudé krve se na jeho špinavých rukou mísil s vazelínou. „To je potravinářská výroba.“ připomněla mu. „Nemůžete tady dělat, když krvácíte.“ 

„Že to říkáte zrovna vy?“ rýpnul si Čárlí.

No dovolte, já předpisy dodržuju …“ byla nanejvýš pobouřená Voženílková.

„Ale taky kolikrát krvácíte a jdete do práce,“ oponoval jí Čárlí.

Po tomhle zápichu už ji do konce směny neviděli.

S Čárlím pak komunikovala výhradně přes telefon a mail, neboť mu během další noci popáleniny zmokvaly a objevily se první puchýře. Ráno vyrazil se sedinkou na kožní. Spálil se i tedy, neboť stará doktorka byla zmatená jako Goro před Tokiem.

Přestože jí několikrát vysvětloval, že si sedl do UV barvy, pořád si vedla svou. „To je pásový opar, jasný pásový opar.“  

Ta je úplně matná, diagnostikoval pro změnu její stav Čárlí.

Další dermatolog už byl vnímavější a vyloženě hořel zvědavostí. Říkáte UV barva?“ ujišťoval se, když mu propichoval puchýře. Rána měla v průměru 12 cm a on si ji zálibně prohlížel.

„Mohl bych si to vyfotit?“ projevil neobvyklé přání felčar. „Abyste mi rozuměl, my si s kolegy na konferencích dáváme takové foto hádanky, z čeho jaká rána či jizva pochází. A tohle … tohle nikdo neuhodne.“

„Pokud mi ty fotky pak pošlete na mail, abych je mohl připojit k lékařské zprávě,“ napadlo Čárlího, „tak beze všeho.“ Ve skutečnosti mu vůbec nešlo o lékařskou zprávu. Jen chtěl tentokrát dotáhnout do konce hlášení o pracovním úraze. Chtěl, aby protokol s fotkou visel na všech nástěnkách, ve všech pobočkách na celém světě. To, co se mu nepovedlo před lety s penisem, by mohl nyní dokázat jeho musculus gluteus maximus. Ač neexistují žádné oficiální statistiky, Čárlí od té doby tvrdil, že je jediný tiskař na světě, který této ojedinělé dvojkombinace popálenin dosáhl. A to mistr v učení tvrdil, že z něj nic nebude. Fotky své sedinky sice Voženílkové přeposlal, ale na nástěnku se nedostala. Na místo toho použila fotku, na níž byla ta vadná plechovka s barvou. Později si ještě popálil hlavu, ale tento úraz mu nepřišel dostatečně atraktivní a zaznamenání hodný.

Když Čárlí o týden později doktorovi na kontrole převyprávěl předešlou story o zraněném středním útočníkovi, zeptal se, zda se už s něčím podobným v praxi setkal.

„Budete se divit, ale měl jsem tady horší případ,“ podnítil jeho zvědavost. „Loni mi volal kamarád a ten si sedl s knížkou na záchodovou mísu, kterou předtím jeho žena čistila. Nevšiml si, že prvně na místo závěsného plastového košíčku vyzkoušela WC gelový disk, co se dává na stěny mísy.“

„A …?“ nechápal Čárlí.

„Ona ho neaplikovala na ty boční stěny, ale nahoru doprostřed a on si v něm vymáchal žalud.“

„Au, au, au,“ zabědoval Čárlí, ale nebyla to reakce na to, že mu právě propíchl poslední puchýř. Byla to ta sdílená, soucitná bolest.

Předchozí pracovní úraz (zranění středního útočníka) najdete zde: 

https://snitily.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=754374

Kompletní Zápisky z rachoty zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=125741