Zápisky z rachoty 20: kdybych to byl býval věděl & spací vůz

„Na jakou stranu povoluješ ty šrouby?“ žasnul Marťan. „Zkouším to na obě a jedna z nich vždycky povolí,“ přiznal Květák. Marťan nahmatal stržené hlavičky šroubů a klel, „Bože, to je materiál!“ Což nebylo hodnocení kvality oceli.

ZÁPISKY Z RACHOTY 20: JAK SE ČÁRLÍ ODVÁZAL A ROZETNUL GORDICKÝ UZEL

„Děcka, porada,“ zahlásil ráno Čárlí a svolal své věrné souputníky Marťana a Orcu.

K nim se připojil i učeň Květák, než mu Čárlí vysvětlil, že on mezi děcka nepatří. 

„Květáku, tomu bys nerozuměl. Ty si vem plochou třináctku a oddělej všechny vaničky od vlhčení. My je potom v rámci údržby vyčistíme,“ instruoval to malý pivo.

Květák si nejprve myslel, že plochá třináctka je nějaký vtip. Až když mu Marťan příslušný klíč vrazil do ruky, došlo mu, že to není dehonestující označení dívky v pubertě.

„Mám problém, nejím, nespím, soužím se a nesouložím,“ zahájil Čárlí poradu seznamem svých neduhů.

Marťan s Orcou na sebe pohlédli a jednohlasně vyřkli diagnózu, „Hedvika.“

„Vím, že to bude znít šíleně … Míša je skvělá, úžasná, nádherná, ale není svoje máma.“

„A je ti jasný, že bude skvělá, nádherná a nevím co ještě i za dvacet let, kdežto její máma …“

„Ty seš trouba,“ přerušila ho Orca a přirovnala Marťana ke kuchyňskému spotřebiči, „tomu se říká láska.“ 

„Čárlí, jestli to tak cítíš a jseš si jistý, že ona cítí to samé, tak to riskni,“ dodávala mu odvahy.

Čárlí už se několikrát rozněžnil, jak to mezi ním a matkou jeho přítelkyně jiskří. Takový ty kecy o souznění duší, co si při nich Marťan strkal prst do krku a předstíral, že zvrací.

„Dneska jdeme všichni tři do kina a na večeři, tak to zkusím rozseknout,“ předsevzal si.

Když skončila porada ve stylu Milá Sally nebo Láska, sex a něžnosti, upřela trojice svou pozornost zpátky ke Květákovi. Ten ve svém úsilí nijak zásadně nepokročil. Ležel mezi šestou a sedmou tiskovou jednotkou a pral se se zadaným úkolem.

„Na jakou stranu povoluješ ty šrouby?“ žasnul Marťan, když viděl, jak Květák zápasí s klíčem.

„Jak na kterou?“ zvedl hlavu Květák. „Zkouším to na obě a jedna z nich většinou povolí,“ přiznal bezelstně.

Když Marťan nahmatal stržené hlavičky šroubů, poznamenal jen, „Bože, to je materiál!“ Což samozřejmě nebylo hodnocení kvality oceli.

Navečer po směně čekala na Čárlího před fabrikou dvojice žen. Michaela s Hedvikou. Oběma to moc slušelo a on byl nervózní jak sáňky v létě.

„Tak máš obě lásky hezky pohromadě,“ rýpla si Orca, když uzřela, jak na něj přes plot mávají, aby upoutaly jeho pozornost.  

Druhý den ráno Orca s Marťanem hořeli zvědavostí. Když Čárlí přiznal, že se nevyznal ze svých citů, Marťan se zaradoval a se zadostiučiněním převzal od Orcy výhru v podobě krabičky cigaret.

„Dáme jedno vítězný,“ pozval celou grupu včetně Květáka do kuřárny.

„Tak spusť,“ vyzval Čárlího, když všem připálil.

„Fakt jsem byl rozhodlej, že to vybalím,“ započal obhajobu Čárlí. „Na večeři jsem si dal tři piva na kuráž a nenápadně jsem nasměroval hovor k tomu, jak to měly holky s klukama. V minulosti.“

Napětí v kuřárně, což byla taková „autobusová zastávka“ obložená zpola průhledným polykarbonátem, by se dalo krájet stejně jako mlha nad rybníkem Brčálníkem.

„Ukázalo se, že jeden Míšin přítel už se do její mámy zamiloval …“

„Mluvíte o Hedvice Studený?“ vmísil se do hovoru Květák.

„Jasně, že mluví o Hedvice Studený,“ odpálkovala ho napnutá Orca.

Květák se ovšem odbít nenechal. „Ta je přece teplá, to ví každej,“ vyjevil jim to, co Čárlí zjistil předešlý večer.

Škoda, že ho se svým milostným dilematem neseznámil dřív, ušetřil by si to nervové vypětí.

„Říká se lesbička,“ opravil Květáka Čárlí. Z toho šokujícího zjištění se doposud nevzpamatoval.

„A to ti Míša neřekla, že její máma Studená je teplá?“ řepil se Marťan. „Že má radši frndu než ptáka.“

„A co to spříznění duší a sexuální jiskření, o kterém jsi vyprávěl?“ připojila se Orca.

„Co já vím o ženských, vždyť jsem rozvedenej,“ kroutil hlavou Čárlí, „neřekla, prý to nevykládá na potkání a navíc je to prý evidentní. Já to spříznění prostě cítil,“ snažil se odpovědět oběma na jednou. „Dokážete si představit ten trapas, kdybych Michaele řekl, že jsem se zamiloval do její mámy?“

Marťan, Orca i Květák by mu rádi odpověděli, ale Michaelina silueta, která se objevila za stěnou z polykarbonátu, jim vzala slova z úst.

„Dneska … jsi přišla … do práce nějak dřív,“ vzpamatoval se jako první Čárlí a snažil se odvést pozornost od právě vyřčeného. Michaela svírala v levé ruce sáček se svačinou, kterou mu připravila a chvějící se brada byla předzvěstí budoucích slz. Čárlímu ihned došlo, jak moc jí ublížil a věděl, že by zasloužil pár facek. A tak se ani moc nebránil, když Michaelu napadlo to samé.

„Hele, můj strejda prodává Feldu.“ První věta vyřčená po scéně hádky (teď už) bývalých partnerů nikomu moc nedávala smysl, ale Marťan uvažoval pragmaticky. „No co … předpokládám, že už o víkendu mezi směnami u Studených spát nebudeš,“ osvětlil všem směr svého uvažování.

O čtrnáct dní později už si to Čárlí ráno přihasil ve zbrusu „nové“ staré Feldě. Bohužel na šestou ranní to nestihl, neboť auto mu po cestě třikrát chcíplo. Ruční brzda nedržela dole a pedál spojky pro změnu zase nahoře a musel ho, v momentech, kdy neřadil, přizvedávat nártem. Problém s ruční brzdou vyřešil tak, že ji ve vodorovné pozici přidržoval pomocí kladiva, zapříčeného mezi sedadly řidiče a spolujezdce.

„Já mu dám drobný kosmetický vady!“ vztekal se, když o půl sedmé zaparkoval na vrchním parkovišti. To sloužilo v týdnu výhradně kravaťákům, dělníci museli používat vzdálenější spodní. Že auto nepůjde na přepis, aby ušetřil, mu nejprve přišlo, jako dobrý nápad, ale jak postupně zjišťoval, díky drobným kosmetickým vadám by ani nemohlo kontrolou projít. S Marťanovým strýcem se dohodli, že mu ho přenechá za pět tisíc. Jen si bude platit pojistku a případné pokuty.

Zatímco Čárlí s hlavou vraženou pod přístrojovou deskou zkoumal vadný pedál spojky, nezabrzděné auto odstavené v mírném kopci, nekontrolovaně couvalo.  

„Ty vole, ještěže za mnou nikdo nestál,“ konstatoval s úlevou Čárlí, když se v sedačce napřímil a zjistil, že zacouval do prostřední řady parkovacích míst a trefil se přesně mezi dvě, o poznání dražší auta.

Marťan měl lehké výčitky, že doporučil příteli tenhle (dle vlastních slov) vrak, a tak Čárlímu provizorně opravil spojku. Že je na provizorní opravy machr, by vám potvrdila i Marťanova věčně nespokojená žena. On totiž ani jiný druh opravy neznal. Aby nebyl pedál spojky na podlaze, zahákl za něj háček od kurtu a oranžový popruh protáhl držadlem nad dveřmi řidiče. Čárlí při jízdě s levou rukou zdviženou do pravého úhlu vypadal jak mašinfíra na parní lokomotivě. 

Mnohem větší problém než technický stav vozidla, byl stav řidiče při cestě z nočních směn.

„Když teď jezdíš autem, tak seš dřív doma, potažmo v posteli, ne?“ uvědomil si ráno na šatně Radim, kolik od nynějška Čárlí ušetří času.

Dříve to pro něj znamenalo jízdu osobákem a motorákem a dva kilometry pěšky do zahrádkářské kolonie, kde v chatce bydlel.

„No …“ posteskl si Čárlí, „za patnáct minut už budu chrnět.“

„Počkej, počkej,“ zpozorněl Radim, „jak dlouho jedeš domů?“

„Třicet až pětatřicet minut,“ přiznal Čárlí a šatna lehla smíchy. 

Jemu samotnému moc do smíchu nebylo. Jakmile si Čárlí sedl za volant, hned se mu začala otvírat huba (zíváním) a těžknout víčka. Přechod ze stavu bdělého do stavu nevědomí se snažil všemožně oddálit. Kafe před jízdou, stažená okýnka, hlasitá hudba, sebetrýznění se v podobě facek či kousání se do prstů – nic nepomáhalo.

I tohle ráno ho probudilo drčení pneumatik, když přejel bílou čáru krajnice. Podruhé usnul těsně před zatáčkou v momentě, kdy projížděl zahrádkářskou kolonií. Zatáčku, co měla devadesát stupňů, projel rovně, noha mu sklouzla z plynu a zastavil se na plácku před sousedovou bránou. Levou rukou stále svíral popruh od kurtu a s hlavou opřenou o pravou klíční kost spokojeně chrněl. 

Vzbudilo ho zvonění mobilu. Lekl se, instinktivně po něm hrábnul a hovor z cizího čísla přijal.

„Ahoj, doufám, že jsem tě nevzbudila?“ ozvalo se na druhém konci a Čárlí stále dezorientovaný nevěděl, zda sní či bdí. Jeho němý úžas vyvolal ve volající pocit nejistoty, a tak dodala, „to jsem já … Hedvika.“

Předchozí díly Zápisků z rachoty: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=125741