Promiskuitní dvojče aneb výchova chlapců v Čechách

Adolf byl bezproblémový, přátelský, srdečný a navíc měl i výtvarné nadání. Čestmír byl fyzicky jeho věrná kopie (či originál?), ale povahově přesný opak. V rozporu se svým jménem byl mystifikátor, rváč, průserář a budižkničemu. 

PROMISKUITNÍ DVOJČE ANEB VÝCHOVA CHLAPCŮ V ČECHÁCH

Vzal jsem za kliku a otevřel stará dřevěná vrata. Napravo jsem si vzal konev a natočil do ní vodu z kohoutku. Pamatuji ještě časy, když jsme tady vodu nabírali ze studny. Tehdy jsem ještě do kopce běhal jak kamzík, dnes mám pocit, že se táhnu jak splašený hlemýžď. Ty klouby bolavý žádnej už nespraví, broukal jsem si v duchu verše nebožtíka Čárlího. Při tom výšlapu jsem horečně přemýšlel, jak Mažlence vysvětlím, že se náš syn bude zase rozvádět. Nezanedbali jsme něco ve výchově?

„Táto, řekneš tomu našemu klukovi něco?“ dorážela na mě tenkrát Mažlenka (manželka Lenka).

„Mažlenko, a kterýho máš na mysli?“ požadoval jsem doplňující informaci. Ač jsem samozřejmě věděl, že řeč je o Čestmírovi, nikoli o jeho dvojčeti. Adolf byl bezproblémový, přátelský, srdečný a navíc měl i výtvarné nadání. Jeho učitelka byla přesvědčená, že je nadějným surrealistou. Já bych spíš uvítal, kdyby si na místo čmárání na plátno, vymaloval pokoj.

Čestmír byl fyzicky jeho věrná kopie (či originál?), ale povahově přesný opak. V rozporu se svým jménem byl (nechci říct přímo lhář) mystifikátor a taky rváč, průserář, rebel a budižkničemu. Tedy alespoň podle soudu ostatních. Já v něm jistý potenciál viděl, jen se bohužel moc neobtěžoval ho rozvinout. Co si pamatuji, tak už od školky měl problém s autoritami a vším, co představují. Na základce mu šly snad všechny sporty, ale jakmile ho chtěli trenéři získat do oddílu, nastal problém. Nebavil ho dogmatický tréninkový dril, protože to byla pruda. Postrádal v něm spontánnost a svobodu. Totéž, co pro trenéry, platilo i pro učitele, takže to s ním ve škole šlo od desíti k pěti. Osciloval někde mezi chvalitebným a dostatečným. Jediná osoba, ke které vzhlížel a byla pro něj přirozenou autoritou, byl učitel dějepisu, který zároveň vedl fotografický kroužek. Fotografování se stalo Čestmírovou vášní. V pubertě pak objevil další svůj skrytý talent, a to pro obluzování opačného pohlaví. To spojení vášně a talentu jsem mu, přiznám se, trošku záviděl. I já měl v mládí slabost pro děvčata, ale jeho úrovně jsem nikdy nedosáhl. Mažlenka sice tvrdila, že než mě zkrotila, otočil jsem se za každou sukní, ale není to samozřejmě pravda. Otáčel jsem se i za těmi v kalhotách a kraťasech.

Čestmír měl vždycky víc kamarádek než kamarádů, a proto mu nečinilo problém s děvčaty komunikovat. Holky oceňovaly jako bezstarostnost, vtip a bezbřehou empatii. Jinak řečeno Čestmír měl slabost pro opačné pohlaví a opačné pohlaví mělo ještě větší slabost pro něj. A tak zatímco Ada chodil už od základky se spolužačkou Anežkou, Čestmír tu byl pro všechny slečny. Jak mi jednou ve vzácné chvilce otcovsko-synovské upřímnosti přiznal, s žádnou z nich ovšem nechodil. Všechno to byly jen kamarádky. Že jde o kamarádky s výhodami jsem pochopil, když ho jednou Mažlenka omylem přistihla při činu. Ani nevěděla, že je doma a nesla mu vyžehlené prádlo do pokojíku. Když bez zaklepání vstoupila, uzřela syna na otočném křesle a dívčina záda a hlavně hlavu rytmicky se pohybující v jeho klíně. Čestmír vytřeštil oči, Mažlenka taktéž, jen dívčina, která měla oči zavřené, nerušeně pokračovala.

„Tak co?“ vydechla netrpělivě Mažlenka u nedělní snídaně. V mozku se mi, jak diapozitivy, promítaly tváře dívek z poslední doby a musel jsem uznat, že slečny střídal častěji než já fusekle. A aby nedošlo k mýlce, ty jsem si měnil denně a on se všema nespal (alespoň to tvrdil). Mnohé z nich mu jen pózovaly před fotoaparátem. Více či méně oblečené. Studovali s bratrem na umělecké průmyslovce a zatímco Ada se zaměřoval na design a malbu, Česťa svou zrcadlovkou snímal divokou, lovnou zvěř v přírodě. Myslím tím výše zmíněné gazely s pěknýma kozama. Každopádně pověst, která ho díky tomu předcházela, nenechávala Mažlenku klidnou.

„A co mu jako mám říct? Tak má holt kamarádky.“

„Jak otec a hlava rodiny by sis s ním měl promluvit. Jestli nemá nějaký problém?“ argumentovala Mažlenka.
„Já doposud netušil, že jsem hlava rodiny," namítl jsem a vzápětí vyloučil jsem jednu z obvyklých teenagerovských starostí. „Problém sehnat si holku to asi nebude.“ 

„To přece není normální, proč není jako Ada?“ posteskla si Mažlenka.

Ačkoli jsem měl oba syny rád „normálnější“ mi v tomto směru přišel Čestmír. Ada nikdy žádná neznámá území nedobýval a neplenil. A zřejmě neplenil ani ty, které měl pod svou správou, neboť Anežka byla neděli co neděli v kostele a nikdy jsme je v žádné choulostivé situaci nepřistihli.

Na schodech jsme zaslechli šramot a šepot a vzápětí spatřili dívku, se kterou strávil noc. Teda u plotny jsem si tu blonďatou barbínu představit nedokázal, ale kvůli tomu si ji asi domů nebral. Jakmile ji vyprovodil, zamířil do kuchyně pro něco na zub. Mažlenka mi zuřivým gestikulováním naznačila, že teď je ten správný čas na otcovskou promluvu.

„Zdravím, životadárci,“ zívnul Česťa, usadil se na židli a bez prodlení začal doplňovat energetický výdej.

Zatímco jsem si v duchu formoval věty, netrpělivá Mažlenka do mě dloubala loktem.

Po mém nepříliš šťastném úvodu, „víš, Česťo, maminka si myslí …“ následoval dloubanec číslo 2 (chytrému napověz, hloupého trkni) a mé zmoudření, „já si myslím, že jeden muž …“ A dál jsem se nedostal, protože se na schodech objevila další dívka. Rozcuchaná brunetka v jeho námořnickém tričku. Zpod trička ji vykukovaly nahé půlky.

Tak jestli tuhle pošle k vodě, tak je vůl, pomyslel jsem si, lehce závidějíc.

Česťa se vydal za jejím prosebným hlasem do chodby a já skrz otevřené dveře zachytil část dialogu.

„Nemůžu najít kalhotky a podprsenku,“ šeptala divoženka.   

„Amélie, vrať se do postele, hned jsem u tebe a pomůžu ti hledat.“

Amélie přikývla a on ji něžně plácnul po holém zadku. Mažlenka vykulila oči jak přišlápnutá žába a já jen nasucho polknul.

„Promiň tati, ještě mám něco rozdělaný, poznali jsme se včera, co jsi mi chtěl říct?“ vrátil mě zpět do reality synátor.

„Chtěl jsem ti říct, že jeden muž … nemůže obšťastnit všechny krásný holky …“ vzpomněl jsem si na připravenou řeč. „Ale je skvělý, že se o to pokoušíš,“ došel jsem k novému závěru a s Česťou si plácnul.

Na tuhle čtrnáct let starou historku jsem si vzpomněl, když jsem s kytkou v ruce stanul před Mažlenkou a zase jednou hledal ta správná slova.

„Mažlenko, dnes mám dvě zprávy, jednu dobrou, jednu špatnou,“ přiklekl jsem a nalil vodu do vázy. 

„Čestmír s Amélií nám dají třetí vnouče a Adovi to s tou převoznicí Evou samozřejmě nevyšlo.“

Vítr proháněl po hřibově spadané listí a já si říkal, jak je možné, že syn, který proháněl děvčata, je teď věrný až za hrob a tomu věrnému zbyly jen oči pro pláč. Adova první žena Anežka ve třiceti zjistila, že vlastně nic nezažila a začala dohánět ztracený čas. S převoznicí Evou se seznámil, když byl čerstvě rozvedený, naštvaný na celý svět a chtěl své ex ukázat, že on jde taky dál. Moc daleko se bohužel nedostal. Vzhledem k tomu, že neměli nic společného, to nebylo až takové překvapení.

Jaká je asi pravděpodobnost, že první láska bude ta pravá? Větší šanci zřejmě budete mít, když poznáte víc adeptů a adeptek. Pokud ale budete hledat tak „intenzivně“ jako Čestmír, může se vám zase snadno stát, že přeberete.

Předchozí Všehochuť povídky: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558