Faux pas (nákupní horečka sobotního dopoledne)

„Vezmu dlažebku a vysklím mu výlohu!“ rozhodl se Lukáš. „Neblbni, vždyť tady na náměstí jsou všude kamery,“ usměrňoval ho Vojta. „Vidíš, to mi nedošlo," pozastavil se nad svým zbrklým jednáním Lukáš. „Vysklím mu ji až v noci.“

FAUX PAS (NÁKUPNÍ HOREČKA SOBOTNÍHO DOPOLEDNE)

Terčina máma Andrea si našla nového přítele. Ani Terka, ani Klárka nebyly z jejího nového objevu nijak zvlášť nadšené. Klárka díky svému čarodějnickému radaru předpovídala této love story jepičí život. Jenže když se na pilotní díl navalilo dalších jedenáct epizod a zaláskovaná mutter si chtěla s holkami vážně promluvit, došlo jim, že jde do tuhého.  

„Holky, co byste řekly tomu, kdyby s námi Milan bydlel?“

Zatímco Terka se mámě snažila citlivě vysvětlit, že si to unáhlené, zbrklé a nesmyslné rozhodnutí má ještě v klidu nechat projít hlavou, Klárka se stoickým klidem pravila, „zapomeň, nesouhlasím, jen přes mou mrtvolu!“

Podobně pragmatický přístup prokázala, když jim rodiče před pěti lety sdělili, že se rozvádějí, táta se odstěhuje a budou ho moci navštěvovat každý druhý víkend. Zatímco Terka, která dlouho tušila, kam jejich svazek spěje, tu jobovku obrečela, Klárku tato informace zaskočila nepřipravenou.

„No jo … ale do čeho si zabalím věci, až pojedu k tátovi?“ dumala nahlas a všichni na ní nevěřícně zírali.

„Vezmu si ten zelenej kufřík,“ luskla prsty a měla v podstatě radost, jak celou tu zapeklitou záležitost vyřešila.

„Mami, my proti Milanovi nic nemáme,“ pokračovala v metodickém nátlaku Tereza a zkřížila prsty za zády, aby Klára pochopila skutečný význam slov. „Ale rozhodně na to ještě nejsme připravené, byl by to vpád do našeho soukromí.“

„Jó, přesně,“ táhla za stejný provaz Klárka. „Soukromí, intimita, moje probouzející se puberta …“ plácala páté přes deváté.

Andrea si to nakonec nechala vymluvit, i když věděla, že Milan nebude rád. Milanovi tedy nešlo ani tak o to být s Andreou, jako o to být co nejdál od své matky, která se k němu v jeho padesáti dvou letech chovala, jako by byl nějaký nesamostatný čtyřicátník.

Protože Tereza dobře věděla, že vyhrály bitvu, ale ne válku, pověřila Vojtu, aby toho adepta na otčíma proklepl. Milan byl „podnikatel“. Po revoluci jemu a matce vrátili v restituci obchod Ovoce – zelenina a společnými silami ho udržovali přesně v takovém stavu, v jakém ho dostali. Čas jakoby se tu zastavil.

Vojta si na pomoc přizval Lukáše a šli si inkognito toho podivína omrknout. Zatímco Vojta, vyzbrojen slunečními brýlemi a kloboukem, se snažil co nejvíc splynout s jablky, banány a květákem, Lukáš se zezadu přitočil k ohnuté panímámě spolumajitelce, která přerovnávala ve spodním regálu okurky, a začal předvádět kopulační pohyby. Otáčel se přitom na Vojtu tak dlouho, čekajíc až si ho všimne, že si nevšiml, že se panímáma narovnala a odešla. Milan vykoukl ze skladu a první co spatřil, byl mladík, co nejspíš imitoval lyžaře. Druhý, rovněž mladý zákazník, který postával u váhy, mu byl povědomý.

„Ahoj, Vojto, jen ty rajčata?“ zaskočil špiona, protože nikdy nebyli vzájemně představeni.

Viděli se jen jednou, a to ještě v cuku letu. Vojta samozřejmě netušil, že Andrea Milanovi ukazovala fotky z jejich dovolené v Českém ráji a tak je ve výhodě.

„Dobrý den, pane Milane,“ zmatkoval Vojta, „ještě si vezmu okurky … s dovolením,“ obešel stejně zkoprněného Lukáše, předstírajíc, že ho vůbec nezná. Lukáš ještě chvíli potom, co Vojta odešel, bloumal po obchodě a nakonec se rozhodl, že k agentovi tajné služby neodmyslitelně patří alkohol a koupil si stáčené víno do pet lahve. Vojta kamaráda pozoroval zpovzdálí z protější ulice přes výlohu a neušlo mu, že mezi ním a Milanem došlo k nějaké rozmíšce. Lukáš opustil obchod rozpálenej do běla a ještě od dveří řval na Milana, že je zloděj.

Ve skrytu podloubí Vojta z Lukáše konečně vypáčil, co se stalo. „Ten mamrd mě normálně okradl!“ 

„Jak okradl?“ nechápal Vojta.

„Zaplatil jsem mu pětikilem a on mi vrátil drobný na dvě stě.“

„No … a řekl jsi mu to?“

„Samozřejmě, kvůli čemu myslíš, že jsme se tam tak dlouho hádali? Vezmu dlažebku a vysklím mu výlohu!“ rozhodl se impulzivně Lukáš.

„Neblbni, vždyť tady na náměstí jsou všude kamery,“ snažil se ho usměrnit Vojta.

Lukáš se rozhlédl a muset dát příteli za pravdu. „Vidíš, to mi nedošlo, taková blbost. Jak mě to jen mohlo napadnout?“ pozastavil se nad svým zbrklým jednáním. „Vysklím mu ji až v noci.“

„Já ti ty tři stovky radši dám,“ nabídl se Vojta a hned sahal po peněžence, ale Lukáš ho zarazil.

„Já si počkám a něco vymyslím … spočítám mu to i s úroky.“

Když se o tři dny později sešli před hospodou, Vojta pořád nevěděl, jak se Milanovi pomstí.

Debatovali o tom po cestě ke stolu, kde je už netrpělivě vyhlíželi Martin s Ondrou. A s nimi i nějaký cizí týpek. Už z dálky bylo patrné, že je menší než oni, ale má víc svalů než všichni čtyři kamarádi dohromady.

„Zdar negři, co řešíte?“ oslovil je rádoby drsňácky Ondra.

„Ty vole, Ondro, řeklo se bez bab,“ neodolal Lukáš a narážku, kterou používali, když někdo z nich přišel s přítelkyní, tentokrát adresoval té hoře svalů.

„Ale jeden pablb Lukyho okradl, a tak vymýšlíme, jak z něj ty prachy dostat,“ pospíšil si s vysvětlením Vojta a ve zkratce jim nastínil důvod jejich rozladění.

Týpek zbystřil a zcela vážně pravil, „tak to máte štěstí, že jsem tady.“

„To je můj bratránek Franta,“ představil ho ostatním Martin, „dělá vyhazovače.“

„A taky bodyguarda a vymahače dluhů,“ doplnil Franta, aby si kluci nemysleli, že je nějak jednostranně zaměřený. Zatímco Franta líčil veselé příhody z vymáhání, Vojtovi došlo, že už ho před lety párkrát viděl. To měl ovšem ještě normální proporce.

„A ty bys z něj ty prachy jako …?“ Lukáš naznačil úder pěstí a Franta přikývl, jako že jo.

Franta si vytáhl notýsek a tužku, Luky mu nadiktoval jméno, příjmení, kde má obchod a na uzavření dohody si podali pravici.

„Ale beru deset procent,“ upozornil ho ještě Franta na podstatný detail.

„Deset procent z čeho?“ ihned nepochopil Luky.

„Deset procent z dlužné částky, přece,“ rozhodil široké paže a Vojtovi došlo, že je zle.

„To není problém, klidně dám i dvacet,“ rozhazoval velkoryse prachy, co ještě neměl zpátky, Lukáš.

„Kolik ti vlastně dluží?“ došlo Frantovi, že se nezeptal na to nejdůležitější.

„Tři stovky,“ přiznal Lukáš.

„To si ze mě děláš prdel?!“ vystartoval Franta a už se na něj chtěl přes stůl vrhnout. „Myslíš, že někomu zatnu tipec kvůli třiceti korunám?“ Martinovi dalo hodně práce, aby Frantovi vysvětlit, že Lukáš je kámoš a není úplně zběhlý v problematice vymáhání dluhů. A Lukáš pro jistotu nepřipomínal, že nabízel dvojnásobnou taxu.

Lukáš sice své peníze zpátky nedostal, ale Milan dostal, co mu patřilo. Na pamětnou a za vyučenou. A nepřičinil se o to ani Franta, ani Luky. O pár měsíců později jela celá „rozšířená famílie“ do Hradce Králové koupit lyže. Andrea měla totiž po rodičích chatu v Orlických horách a s dcerami tam několikrát za zimu jezdily na běžky. Tentokrát měli v plánu přizvat na kdysi ryze dámskou jízdu i dva účastníky opačného pohlaví. A protože ani jeden z nich běžky neměl, nezbývalo jim, než je koupit. Pro studenta Vojtu to znamenalo značný zásah do jeho finančních rezerv, ale co by pro Terku neudělal. Obzvlášť, když jim Andrea slíbila, že budou mít pokoj sami pro sebe. Z čehož logicky nebyla nadšená Klárka, protože to znamenalo, že bude dělat křena mámě a Milanovi.

„Tohle by vám mohlo stačit,“ doporučila jim Andrea v obchodě set značky Sporten. Byl to výprodej staršího modelu i s vázáním. A navíc k němu byly přibalené hůlky zdarma.

Milan si je bez řečí vzal a přihodil k nim po vyzkoušení i boty, ale Vojta (kterému boty půjčila Andrea) pořád váhal. Hůlky v setu se mu zdály krátké, a tak se obrátil na vedoucího, zda by šly vyměnit za větší.

„Lyže jsou na vaši postavu optimální a hůlky zrovna tak,“ přesvědčoval ho vedoucí.

„Ale já bych potřeboval o pět čísel větší,“ vedl si svou Vojta.

„Hůlky jsou zdarma pouze v setu,“ trval na svém vedoucí prodejny. „To byste si musel koupit ještě jedny.“

„Ale když je prodáváte i zvlášť, tak přece není problém je vyměnit,“ dál neúspěšně argumentoval Vojta.

Nakonec to vzdal a zamířil k pokladně. Andrea už tam na ně netrpělivě čekala a před vchodem postával Milan, který měl dávno zaplaceno. Mladá prodavačka načetla čtečkou čárový kód a požádala Vojtu o 499 Kč.

Ten se samozřejmě zarazil a znejistěl. Set stál tři tisíce a ona po něm chce pouhé pětikilo. Na zlomek vteřiny ho napadlo, že by zaplatil a odešel, ale vzhledem k vychování, jakého se mu dostalo, by ho hanba fackovala.

„Slečno, to jste se musela splést, 499 stojí jen ty hůlky.“

Slečna prodavačka na něj znuděně a nechápavě zírala, přičemž ve své zmalované puse převracela žvýkačku.

Připomínala mu krávu na pastvě.

„Čtyři sta devadesát devět,“ zopakovala mu a vykouzlila u pusy bublinu.

„Asi jste načetla ten kód z hůlek zdarma,“ snažil se jí vysvětlit Vojta, „ten komplet stojí tři tisíce.“

Jejich slovní pře vzbudila pozornost vedoucího a ten rovněž zamířil k přepážce pokladny. Po delším vysvětlování Vojta periferně sledoval, jak se Andrea vydala za Milanem a o něčem se dohadují. Ihned ho napadlo, že on tu přežvykující jalovici za pokladnou neopravil a byl rád, že ušetřil. Andrea se vrátila v momentě, kdy vedoucí Vojtovi děkoval a nabídl mu výměnu hůlek za větší.  

„Marcelo, prodala jste už předtím nějaký set těch běžek?“ napadlo vedoucího.

„Jo, takovýmu dědkovi,“ kupodivu si vzpomněla a rozhlížela se kolem.

„Ten dě … pán tu byl s vámi?“ položil jim vedoucí zásadní otázku.

Klárka se v tu chvíli přitiskla z boku k mámě a vzala tu odpovědnost na sebe. „Ne, ten k nám nepatří, viď mami?“

„Samozřejmě, že ne,“ nezbývalo Andree, než přikývnout.

Když to Terka později vyprávěla kamarádkám, celou story ukončila konstatováním, „Milan sice ušetřil dva a půl tisíce, ale cena, kterou zaplatil, byla daleko větší. Ztratil veškerý respekt a přízeň mojí mámy.“

Předchozí čtyři díly Faux pas naleznete v rubrice Všehochuť : 

https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558

Následující díl: Spolykáš-li prášků dosti, dopracuješ se k závislosti