Zápisky z rachoty 14: čichám, čichám člověčinu

Když šel Marťan položit kabel, připlížil se Čárlí k záchodové kabince a vylil do ní kýbl s vodou. Jaké bylo ovšem jeho překvapení, když se Marťan na stroj vrátil zcela suchý a ještě s konstatováním, „ňáký zvíře zlilo vrátného."

ZÁPISKY Z RACHOTY 14: ČICHÁM, ČICHÁM ČLOVĚČINU

Čárlí s Marťanem měli zase svoje dětinské období. Dvakrát, třikrát za rok to na ně přišlo a chovali se několik týdnů jako malí haranti utržení z řetězu. Alotrie, které obvykle prováděli druhým, teď adresovali výhradně sobě navzájem. Kanadské žertíky byly na denním pořádku a oba museli být neustále ve střehu.

Tentokrát začali krátkou předehrou v neděli ráno na šatně. Rozespalé kolegy před směnou uvítali scénkou z animované série Potkali se u Kolína.

„Pojďte pane, budeme si hrát,“ spustil Čárlí jako starší a vypečenější medvěd.

„A na co pane?“ přidal se Marťan pisklavým hlasem.

„Na čuráky,“ navrhnul Čárlí.

„Na čuráky a jak se to hraje?“

„No ... to si vezmete montérky a jdete v neděli ráno do práce,“ potěšil všechny přítomné Čárlí. Není nad to si připomenout, že mládež se vrací z tahu a oni táhnou do rachoty. Tuhle hlášku zdědili od kolegy tiskaře, který umřel jen pár měsíců poté, co dosáhl důchodového věku.

Když chtěl Marťan odvést první vytištěnou paletu, sáhl na madla paletového vozíku a jakmile je pustil, zjistil, že má dlaně celé černé od tiskařské barvy. Čárlího práce.

Když byla Orka s Šebestou na jídle a Čárlí zjistil, že jsou prázdné nádrže na vodu a čistič, vlezl pod stroj a začal je dolévat. V momentě kdy měl hotovo a napřímil se, z bezprostřední blízkosti zíral na Marťanovu chlupatou prdel, kterou mu prostrčil zábradlím přímo pod nos.

Když šel Marťan položit kabel, připlížil se Čárlí k záchodové kabince a přes vrchní okraj dveří do ní vylil kýbl s vodou. Stěží pak skrýval údiv, protože Marťan se na stroj vrátil zcela suchý a ještě s konstatováním, „ňáký hovado zlilo vrátnýho.“ Až mnohem později přiznal, že ten zlitej byl skutečně on, jen nedělal virvál a duchapřítomně se na šatně převlékl do suchého. Čistě jenom proto, aby viděl, jak bude Čárlí zírat.

O x vypečených her později přeci jen Čárlí s Marťanem seznali, že je na čase zakopat válečnou špachtli. Být pořád ve střehu a ostražitý bylo čím dál tím víc náročnější. Oba už z toho začínali být mírně paranoidní. Když pak večer na šatně Čárlí sáhl na plechovou skříňku pro tenisky, zjistil, že Marťanova představa příměří se od té jeho značně liší. Marťan mu tenisky přilepil ke skříňce vteřinovým lepidlem.

„To je pahejl,“ ulevil si Čárlí, zabral a chtě nechtě musel obětovat část podrážky.

Jakmile vysíleně dosedl na lavici, uviděl po pravici Marťanův otevřený batoh. A v batohu bílou plastovou misku s červeným víčkem. Rozhodl se během okamžiku. Marťan se zrovna sprchoval, a tak si Čárlí stáhl fusky, co měl na nohách poslední dvě směny, a vložil je do té misky na jídlo. Nezavřel ji úplně, jen zpola, aby víko drželo a přitom na druhé půlce vnikla mezera, kudy mohl ten smrad ven.

„Jestli chceš hodit na nádr, tak spěchej,“ popoháněl ho Marťan, když se míjeli ve sprchách.

„Ty seš ale smrad,“ dělal na něj ksichy Čárlí.

Marťan zaparkoval před nádražím a natáhl se na zadní sedačku pro batoh.

Teď to zjistí, obával se Čárlí.

Jenže Marťan jen vytáhl z batohu peněženku a vrátil mu pětikilo, co si půjčoval před výplatou.

Druhý den přišla Čárlímu sms. Když viděl, že odesílatelem je Marťan, automaticky ho napadlo, tak teď to prasklo. Jenže neprasklo, Marťan mu pouze připomínal, ať mu nezapomene nahrát filmy na externí disk. Prvotní strach, Hříšné noci, Otevřená srdce, Magnolii, Memento, Ztraceno v překladu a další.

Další den odpoledne měl Marťan Čárlího vyzvednout před noční směnou na nádru. Přijel pozdě a nezastavil. Minul ho o nějakých padesát metrů, až pak prudce zabrzdil a zacouval.

„Ty kryso!“ řval na Čárlího ze staženého okýnka, „já ten batoh vytáhl před hodinou z komory, to byla rychna jak blázen. Misku jsem rovnou vyhodil.“ Podle toho, že měl vzdor výtkám, hubu rozšklebenou od ucha k uchu, Čárlí usoudil, že jeho fórek oceňuje. Pohledem zabloudil na zadní sedačku, kde namísto batohu, který jakžtakž vyčichl až za 14 dní, měl Marťan jídlo v igelitové tašce.

„To máš za ty boty,“ připomněl mu Čárlí, když dosedl na sedadlo spolujezdce, „vyhlásíš příměří a pak mi provedeš takovou levárnu.“

„Jaký boty?“ divil se upřímně Marťan.

„Přilepil jsi mi boty ke skříňce vteřinovým lepidlem,“ připomínal mu, leč marně, Čárlí.

Jak zjistili s odstupem několika měsíců, pachatelem nebyl Marťan, ale jejich mistr Radim. Šlo o odvetnou akci. Čárlí mu kdysi v kanceláři přilepil sluchátko k telefonu a nevědomky mu zavolal zrovna v momentě, kdy se u něj zastavil ředitel, který procházel závod.

Radim se tehdy omluvil, „tohle budu muset zvednout,“ a k uchu si přiložil celý aparát.

Příště: Kecal z Prodejné nevěstky

Předchozí díly naleznete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=125741