Muži, nemám co na sebe

Už jsem si zvykl, že když si Anna koupí sukni, tak musí ladit s botami a s halenkou. Když neladí k těm co vlastní, tak si musí koupit ještě nové boty a další halenku. Ale aby ladila bundu k barvě vlasů, o tom jsem slyšel prvně.     

MUŽI, NEMÁM CO NA SEBE - další manželská story Matěje a Anny.

Dorazil jsem z druhé noční naprosto vyflusaný domů a v kuchyni se srazil s Annou. Po letmém polibku následovaly v kulometném sledu její instrukce, které můj vygumovaný mozek nebyl schopný pobrat. Sledoval jsem ji škvírkou mezi víčky a následoval jak zombík, zatímco ona energicky pobíhala mezi obývákem, kuchyní a koupelnou. Jediné, co mi utkvělo v paměti, bylo něco o poštovním balíku a že mám za půl hodiny probudit holky, aby se připravily na distanční výuku.

Což mi připomnělo rozpravu z noční, a tak jsem lehce ožil. „Tak si představ,“ spustil jsem směrem k Anně, která se před zrcadlem zkrášlovala, „Martin od nás z práce má dvojčata ve střídavé péči, chodí do stejné třídy a on má doma jen jeden počítač. Takže sedí oba před jedním monitorem a včera mu učitelka napsala, že Maruška má neomluvené hodiny, protože se celý týden nepřipojuje. No, je ta kráva normální?“ zakončil jsem monolog otázkou.

Věděl jsem, že píchám do vosího hnízda, ale Anna se neznámé kolegyně překvapivě nezastala.

„Maty, to není normální,“ přitakala Anna, „já bych jí to samozřejmě uznala.“

Když se v chodbě ohýbala do botníku pro boty, ještě mě naposledy vyzkoušela, „víš, na co nemáš zapomenout?“

„Na slušné vychování?“ střílel jsem od boku.

„Ne, vzít balík a přivést holky v jednu do města před prodejnu obuvi, to ti musím všechno desetkrát opakovat?“

„Dovol, abych ti připomněl, že jsou obchody z nařízení vlády zavřený,“ přešel jsem do ofenzívy. Na zlomek vteřiny jsem měl pocit, že jsem s ní vyběhl.

„Vnímáš,“ zamávala mi dlaní před obličejem, „před deseti minutami jsem ti říkala, že jsem domluvená s majitelkou, že nám půjčí boty do auta, tam si je vyzkouší a když jim budou sedět, tak je vezmeme.“

V jednu hodinu a deset minut jsem byl samozřejmě připravený. Připravený na to, že mi zavolá, kde krucinál vězíme. Podal jsem vyzvánějící mobil Hanče a instruoval ji, ať řekne, že jsme na cestě.

„Ahoj mami, už budeme vyjíždět,“ vzepřela se rodičovské autoritě.

„Ty jsi nás učil, že lhát se nemá,“ připomněla mi, když jsem se ji chystal zpucovat za neuposlechnutí rozkazu.

„To je sice pravda, ale u maminky je to něco úplně jiného. To je taková milosrdná lež, aby se zbytečně nerozčilovala a neklepla ji pepka.“

Jen co holky před obchodem vylezly z auta, spustila Adélka rozrušeně, „mami, nerozčiluj se na taťku, já nechci, aby tě pepkla klepka.“ Anna se ani nemusela pídit potom, odkud vítr vane.

Žádné boty samozřejmě nepořídily. Ty, co se jim líbily, jim neseděly, a ty co jim seděly, se jim zase nelíbily. Z obchodu jsme jeli rovnou na poštu, kde jsem vyhodil Annu, která chtěla odeslat zpět svou velikostně nevyhovující zimní obuv z e-shopu. Fronta se táhla až k nádraží, a tak abych neztrácel čas, poslala mě neprodleně nakoupit proviant. Když jsem se vrátil před poštu, Anna stále ještě nebyla odbavená, ale venku jsem zahlédl kamaráda Radima, který na zdejší pobočce pracoval. Měl právě pauzu na cigáro, tak jsem ho zašel pozdravit. Sotva jsme ale stačili prohodit pár slov a domluvit se, že zajdeme na pivo, až otevřou hospody. Anna vyšla ze dveří a v náručí měla jiný balík, než který nesla dovnitř.

„Tak já už asi budu muset frčet,“ kývl jsem směrem k Anně, „a jak se vlastně máš?“ nedalo mi to, abych se nezeptal. Radim měl nějaké spory s bývalkou ohledně alimentů, a tak mě zajímalo, zda došlo k posunu. Jeho odpověď mě zaskočila.

Jelikož jsem otázku blíže nespecifikoval, konstatoval, „mám se skvěle, od Novýho roku nám přidali.“

„Ty jo, to máš dobrý, a kolik, jestli to není tajný?“

Zřejmě to tajný nebylo, protože to řekl na plnou hubu. „Dvanáct hodin měsíčně.“

Anna doma zklamaně konstatovala, že barva bundy neodpovídá obrázku na internetu.

„Ty jsi nechtěla červenou?“

„Chtěla, ale tohle je růžová a ta se mi nehodí k vlasům.“

„K vlasům?“ nechápal jsem. Už jsem si zvykl na to, že když si koupí sukni, tak musí ladit s botami a s halenkou. Když neladí k těm co vlastní, tak si musí koupit ještě nové boty a další halenku. Ale aby ladila bundu k barvě vlasů, o tom jsem slyšel prvně. „Co kdyby sis vzala čepici nebo si obarvila hlavu?“ V duchu jsem přemýšlel, která varianta přijde levněji?

„Ale ta červená bunda měla ladit s těmi botami, co jsem dneska vrátila, a neladí s ničím, protože je růžová.“

Pořád jsem nechápal, jakou růžovou má na mysli, protože já jasně viděl, že je červená. Hanička s Adélkou se o něco praly a válely se po zemi, přesto jsem se na ně obrátil, abych získal spojence. „Holky, řekněte mamce, jaká je tohle barva?“

„Růžová,“ hlesly současně, aniž by se obtěžovaly zvednout hlavy a otočit se.

Večer stála Anna před rozevřenou skříní a přikládala bundu k dalším kouskům své garderoby.

„Ajajajaj,“ zabědoval jsem.

„Nemám co na sebe,“ použila nezprofanovanější hlášku, kterou tahle domácnost kdy poznala.

„Jak nemám co na sebe, vždyť ta skříň doslova praská ve švech?“

„No jo, ale něco je starý, něco už vyšlo z módy a tohle to je úplný pasé. Kdyby záleželo na tobě, tak bych klidně mohla chodit nahá,“ pokračovala v litanii. Při té představě jsem si vzpomněl, proč jsem do ložnice vlastně zabloudil.

„A co tyhle šaty?“ ukázal jsem na ty, co víc odhalovaly, než skrývaly.

„Tak na ty už jsem trochu stará a i kdyby, tak kam bych si je asi oblékla, když mě nikam nevezmeš?“

„Klidně si je vezmi teď a já tě vezmu do ráje,“ pohladil jsem ji po zadečku a snažil se ji dát pusu.

Puse se nebránila, ale další techtle mechtle jí byly proti srsti, „Maty, já nemůžu, měla jsem na to chuť včera, ale dneska jsem to dostala.“

„Jak to že na to máš chuť, vždycky když mám noční?“ nešlo mi na rozum. „Ale jsou i jiný způsoby, jak uspokojit muže, když jsi porouchaná,“ naznačil jsem a navedl její dlaň k mému vercajku, který už se dral z brašny ven.

„Tak je použij, až budu spát,“ zchladila mě.

„A proč myslíš, že jsem se ženil?“

„Z lásky?“ zkoušela si tipnout. Když viděla mé nehrané zklamání, přistoupila na osvědčenou manželskou praktiku: slibem nezarmoutíš. „Možná zítra, dneska jsem strašně utahaná, Áďa zase vlezla k nám do postele a celou noc mě tahala za vlasy. Navíc se mi zdály divný sny.“

Po poslední větě se poněkud zarazila. Jako kdyby si dodatečně uvědomila, co řekla.

„Co se ti zdálo?“ zavětřil jsem hrozící nebezpečí.

„Ale nic,“ snažila se to bagatelizovat.

„Jak nic, tak to řekni?“

„Zdálo se mi o …“ přikryla si dlaněmi obličej a zavrtěla hlavou, „ty se mi budeš smát.“

Poté co jsem ji ujistil, že nebudu, mi řekla, že se jí zdálo o Hančině trenérovi volejbalu. Jelikož Adamovi bylo asi tak třicet a měl tělo samý sval a vůbec to byl takový testosteronový králíček Duracell, svůj slib jsem bral smrtelně vážně.

„Adélka tě netahala za vlasy, ona tě táhla od něj,“ osvětlil jsem ji, co se tu v noci dělo.

„Ale my jsme nedělali to, co si myslíš, my jsme si jenom povídali …“pozdě bycha honila, „a líbali se,“ připustila.

„To je ještě horší,“ dodal jsem ani nevím proč, „a kde jsem byl já, díval jsem se?“

Anna si pro změnu zase podezřívavě prohlížela mě a já předstíral, že vůbec netuším, co mi slina na jazyk přinesla. Abych pravdu řekl, už mě to ale několikrát napadlo, jaké by to bylo sledovat ji při sexu s někým jiným. A mohlo by jich být i víc. Něco jako TV pořad: Kluci v akci.  

„Nikde, neexistoval jsi … a nebo jsi byl mrtvej, nevím,“ snažila se zamluvit mou nepřítomnost v jejich snech.

„Tak teď už ten sex nebude, ani kdybys mě na kolenou prosila,“ rozhodl jsem a odkráčel si otevřít lahváče.

Samozřejmě jsem těch kuželek porazil víc a oni na oplátku porazily mě. Usnul jsem na gauči a až nad ránem jsem se dopotácel do ložnice jako třetí nocležník. Mé místo si už zase uzurpovala Adélka.

„Může být i hůř,“ zašeptal jsem a její drobné tělíčko posunul na prostředek postele.  

Ráno jsem po decentním zaklepání nakoukl do dětského pokoje a spokojeně konstatoval, že Hanča je připojená na online hodinu. Připojená byla i Adélka dole v obýváku, ale spíš než výkladu učitelky se věnovala mobilu. Hned mi bylo jasné, že paří nějakou přiblblou hru. Byla do té činnosti zabraná natolik, že ani nezaregistrovala můj příchod. Adélka chtěla mobil již delší dobu a Anna byla zásadně proti. Argumentovala tím, že Hanča ho dostala až ve dvanácti letech. Já samozřejmě podlehl jejím prosbám a dal jsem jí svůj. Sám jsem se vrátil ke svému starému, vyřazenému tlačítkovému. Jak se záhy ukázalo, Anna měla pravdu. Adélka nebyla mentálně zralá. Ani jeden z nás na telefonu neujíždí, ale z ní se stal během pár týdnů zavislák.

Adélka od telefonu vzhlédla, až když ji učitelka vyvolala. Odpovědi na svou otázku se ale nedočkala.

„Pa …ní uč … tel … ko, se mi … káte,“ odříkávala Adélka procítěně. Kameru měla samozřejmě vypnutou.

„Adélko, zase ti to zlobí připojení?“ litovala ji její vyučující, „tak jen poslouchej.“

„Po … slo … chám,“ dohrála svůj part dcera a zase mikrofon vypnula.

Nevěřil jsem vlastním uším a očím a dal si odchod.

Do obýváku jsem se vrátil, až když hodina skončila. Adélku jsem našel ve stejné pozici, jako když jsem odcházel. S mobilem v ruce.

„Tak co hodina?“ spustil jsem neutrálně.

„Jo dobrý,“ na okamžik vzhlédla, „paní učitelka mě chválila.“

Než jsem stačil zareagovat, zazvonil mi mobil, „to je ale náhoda, volá tvoje třídní,“ vychutnal jsem si pocit převahy a její blednoucí obličej.

Můj údiv, když mi „paní učitelka“ sdělila, že Adélce často nefunguje mikrofon ani kamera byl zřejmě slušně zahraný, protože jakmile jsem ukončil hovor s Haničkou, která ráda sestře přitopila, její suverenita byla ta tam.

Její největší starost ovšem byla, zda to neřeknu mamce, „přece nechceme, aby se rozčilovala,“ připomněla mi má vlastní slova z předešlého dne. 

„Na to jsi měla myslet dřív, než jsi začala lhát,“ varoval jsem ji, ale protože mám před svým prahem taky pěknej brajgl, povolil jsem. „Ale nesmí se to opakovat a hry na mobilu maximálně hodinu denně.“

„Ale …“ chtěla oponovat.

„Adélo!“ nepřipustil jsem diskuzi, a tak kapitulovala. Považoval jsem tím celou záležitost za uzavřenou.

Přesto se dostavil pocit déja vu, když se ze školy s další krabicí v podpaží vrátila Anna.

„Adélo, před chvílí mi volala tvoje třídní, že prý ti stabilně nefunguje kamera a blbne mikrofon, to nemůžeš nic říct?“ Anna sice učí na jiné škole, než kterou holky navštěvují, ale kontakty má.

Adélka udělala štronzo a vyčítavě na mě pohlédla. Měli jsme přece dohodu. Jenže já nemohl tušit, že skutečná paní učitelka udělá to, co už před ní udělala ta imaginární.

„Jo … ona to říkala mně,“ pospíšil jsem si, neboť ticho by se dalo krájet, „už to bude fungovat bez problémů, co Áďo?“ dodal jsem významně.

„Taťka to spravil,“ přikývla, „teď už mě paní učitelka uvidí i uslyší. A co to máš, mami?“ změnila rychle téma.

„Boty,“ přiznala Anna, „za ty co jsem včera vrátila.“

„Počkej, počkej, počkej … včera si je posílala zpět a dnes už ti přišla jiná velikost?“

„Ne, to nejsou stejný, to jsou jiný,“ opravovala zase ona mě.

Když viděla, že lapám po dechu, rychle pokračovala, „prosím tě, ty děláš, jako kdybych utratila všechno, co vyděláš,“ hájila se dotčeně Anna.

„Ne, ty to utratíš ještě dřív, než to vydělám,“ připomněl jsem jí, že naše kreditní karta je na limitu.

Spor zůstal nerozhodný, dokud se nerozhodla, že si tu růžovo – červenou bundu nechá. Odstranila z ní cedulky a dala ji do skříně v ložnici. Jen o nějaké dvě hodiny později se z ložnice ozvala rána, která přilákala celou rodinu. Skříň byla dokořán a veškeré šaty, halenky, sukně a kabáty včetně ramínek ležely na podlaze.

„Co se stalo?“ zajímalo holky.

Dřevěná tyč, na které doposud ramínka visela, byla zlomená vejpůl.

„To ta tyč,“ docvaklo Anně.

„Přesně tak,“ dal jsem jí za pravdu, „zlomila ji skutečnost, že nemáš co na sebe.“

Během odpoledne jsem na místo zlomené dřevěné namontoval do skříně tyč ocelovou. 

„Na té si klidně můžeš hodit mašli,“ ujistil jsem Annu, že ta něco vydrží.

Svůj vděk mi dala najevo večer, když jsem se šel sprchovat. Stála v noční košilce před zrcadlem a natírala si obličej nočním regeneračním krémem.

„Kvůli komu se tak zkrášluješ?“

„To víš, když mám toho mladšího milence, tak se musím udržovat,“ pochopila, na co narážím a následně dodala mnohoslibně, „až budeš hotovej, tak přijď do ložnice.“

V ložnici jsem ji našel vleže na zádech s knížkou.

„Doufám, že jsi mě nevolala, abys mi předčítala?“ dělal jsem humor.

Odložila knížku, stáhla si košilku pod prsa a poklepala na matraci vedle sebe. Tenhle lehce pragmatický přístup mě trochu vykolejil, „a kde je romantika, po které my muži tak bažíme?“ dělal jsem ofuky.

„Dělej, nemám na tebe celou noc,“ nebrala v potaz mé city.

Kdo by odolal takové vášni? Napadlo mě, že bych si postavil hlavu a na tuhle formu nepřistoupil. Jenže junior zaujal jiný postoj a tak jsem si vedle ní klekl, aby se jí mohl podívat na zoubek. Chytil jsem se za pelest, a když jsem shlédl pod sebe a pak vedle sebe, představil jsem si, jaké by to bylo, kdyby tam klečel ve stejné poloze trenér Adam. A my bychom nad Anniným obličejem, o který tak pečuje, zkřížili meče.

Nemohl jsem si pomoc a při té představě jsem se začal strašně smát.

Anna samozřejmě nechápala co se děje a tak jsem jí přes záchvaty hýkavého smíchu vyložil, co mě právě napadlo.

„Prosím tě, za prvé je to ujetý a za druhé nechápu, co ti na tom přijde vtipný?“ žasla, čemu se pořád tak řepím.

Nezbylo mi než jít s pravdou ven, „že bys měla pytle pod očima.“  

Předchozí povídky o Matějovi a Anně naleznete zde:  https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123519

Příště: Kterak Moby díky Čoudkovi poznal dívku v rouše Evině