Kterak Čoudek vytřel zrak pochybovačům a Červ přitom oslepl 2 (dokončení)

První díl dodatečně doplněný fotografiemi zde: https://snitily.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=763831

KTERAK ČOUDEK VYTŘEL ZRAK POCHYBOVAČŮM A ČERV PŘITOM OSLEPL (dokončení)

„Červe, jsi v pohodě?“ zatřásl s ním Čoudek, když ho konečně našel.

„Proč bych nebyl?“ probral se z krátkého mikrospánku. 

„Nebolí tě oči, nechceš moje brýle?“ zděsil se Čoudek. Červovy oči byly začervenalé a víčka měl oteklá.

„Nemáš, nepotřebuješ,“ odvětil v duchu jejich tradice, „trošku to štípe, ale nic hroznýho to není,“ zlehčoval dopad slunečních paprsků. Nemáš, nepotřebuješ, používali coby odpověď často, třeba když přišla řeč na úrazové připojištění. Čoudek pomohl Červovi vstát a ten mu turistickým cepínem ukázal směr další cesty. Červ byl tím, kdo měl vždy nastudované mapy a trasy výstupu. Směr trefil víceméně dobře, protože i když párkrát mírně sešli z cesty, vrchol Gerlachovského štítu se o pár hodin později zjevil v celé své kráse. 

„Konečně vrchol,“ ulevilo se Čoudkovi, i když si byl vědom, že pokud se vyškrábou až nahoru, bude to jen poloviční vítězství. Každý výstup končí až dole pod horou, v bezpečí.  

„Kde?“ ulítl z Červových úst nepochopitelný dotaz.

„Jak kde, tamhle přece,“ ukázal přímo před sebe Čoudek.

Červ zvedl hlavu, koukal nalevo, napravo a Čoudek pojal podezření, že tady něco nehraje. Vrátil se pár kroků zpět, odhrnul mu čepici z čela a šátek z obličeje. Celá Červova hlava byla nějak větší, ale hlavně měl úplně rudé oči, které byly utopené pod obludně oteklými víčky. Sněžná slepota.

„To nemůžeš nic říct?“ rozčílil se a ihned mu nasadil svoje brýle. Tentokrát už neprotestoval. Čoudek chtěl ihned zahájit sestup, ale Červ byl proti.

„Čoude, já sice vidím úplný hovno,“ konstatoval, „ale tipnul bych si, že za hodinu bude tma jak v prdeli a sestupovat v noci Batizovským žlabem mi nepřijde úplně rozumné,“ šel na to s logikou a zodpovědností.

„Tak zavoláme horskou službu?“ napadlo Čoudka nejschůdnější řešení.

„Jen přes mou mrtvolu, na schůzi by se nám vysmáli“ zavrhl to Červ, „navíc ty mobil nemáš a já si včera zablokoval simku,“ přiznal drobný detail. Jediné východisko tak bylo vylézt na vrchol a tam přečkat další noc. Čoudek uvázal lano k sedáku Červa a pomalu se sunuli vpřed a vzhůru. Neustále se otáčel a popisoval mu cestu. Jen kousek od vrcholu na ně čekala poslední obtížnější partie omrzlé skály.

Čoudek ji zdolal pomocí cepínu, pak dobral Červa a snažil se ho nasměrovat.

„Dva kroky dopředu a teď se chytni levačkou v úrovni hlavy, vyšvihni se a sekni cepín co nejvýš,“ řídil jeho pohyby. Červ to bohužel dělal úplně špatně. „Levou se chytni, pravou sekni!“ řval na něj Čoudek.

„A co myslíš, že dělám!“ ještě víc vytáčel volume Červ.

V tu chvíli Čoudkovi došlo, že stojí tváří v tvář, „sorráč, myslím tu druhou levou ruku.“

„Jakou druhou levou, co to meleš?“

„Moje levá je z tvého pohledu pravá,“ opravil se Čoudek.

Červ pochopil, přehodil si cepín z ruky do ruky a provedl ten krok tak dokonale, že se hrot cepínu zasekl do ledu jen pár centimetrů od Čoudkovy pravé ruky, kterou se mu chystal podat.

„Takhle dobrý?“ otázal se Červ. Čoudek jen nasucho polknul.

Těsně před setměním stanuli konečně na vrcholu. „Jakej je odsud výhled?“ zajímalo Červa.

„Buď rád, že jsi slepej, není nic vidět,“ utěšoval ho Čoudek, i když to nebyla úplně pravda. Pod nimi zela hluboká propast skal, sněhu a ledu.

Kartuše s plynem opět zamrzla a tak ta polévka, co měli dopoledne na hřebeni, byla jediné jejich jídlo v uplynulých třiceti hodinách. Zato sněhu snědli po cestě tolik, že Horská služba zvažovala, že v dané oblasti sníží o jeden stupeň riziko lavinového nebezpečí.

„Na noc bychom se měli přivázat, abychom se neprobudili dole v údolí,“ prohlásil Červ a Čoudek ho musel chytat, neboť ve směru, kterým chtěl vykročit, nebylo nic než vzduchoprázdno. Vrchol Gerlachu nenabízel právě nadměrné množství míst k přespání. Čoudek vybalil věci z obou batohů, rozdělal karimatky, pytle na mrtvoly a spacáky. Lano uvázal kolem špičky skály a dvě na sebe navázané ploché smyce cvaknul Červovi do sedáku.

„Jsem jak pes na vodítku,“ naoko zaprotestoval, když mu pomohl sundat boty, navlékl péřovku a nasměroval ho do pelechu.

„To abys nepokousal náhodné kolemjdoucí.“

„Tak hlavně mi neházej aport,“ zavrčel Červ.

Aby byla jeho péče komplexní, rozmačkal další sníh „na zapití“, vložil mu do dlaně dva ibuprofeny a bez varování mu přiložil obklad ze sněhu zabaleného do kapesníku na opuchlá víčka.

„Do prdele práce!“ zařval v momentě kontaktu Červ, „víš vůbec, co děláš?“

„Upřímně řečeno, ani ne,“ přiznal barvu, „improvizuji.“

„Copak jsem pokusnej králík?“

„Asi blouzníš, před chvílí sis myslel, že jsi pes,“ připomněl mu.

„Můžeš mi podat cepín?“ požádal Červ Čoudka.

„Na co?“ nechápal.

„Abych ho po tobě mohl hodit, ty magore.“

Na další výtky a stížnosti už neměl ani jeden z nich energii a tak ztichli, pohrouženi do svých myšlenek.

Čoudek dospěl k závěru, že teď Červovi rozhodně nemůže říct, že spal se Zuzkou. Přiznání odkládal už dva týdny a bylo to čím dál horší. Neudělal to úmyslně, spal s ní, ještě než poznala Červa. Ale když mu Červ Zuzku poprvé představil jako svoji holku, neřekl, my se známe. A už vůbec nedodal, rozdali jsme si to před časem na oslavě narozenin mojí ségry. Zuzka taky mlčela jako hrob a za mohutnými Červovými zády mu naznačovala, ať drží kušnu.

„Myslíš, že to přežijeme?“ rozčísl ticho Červ.

„Tak určitě …“ šaškoval Čoudek, aby mu dodal optimismu, „uděláme proto maximum, je to sport, zranění k horolezectví patří, ale já bych to být tebou neviděl tak černě.“

„Ale kdyby přece …“

„Neboj, o Zuzku se postarám,“ ujišťoval ho Čoudek vzdor tomu, že by už na ní nevlezl, ani kdyby ho na kolenou prosil.

„Vole, o tom nepochybuji, ale já měl na mysli něco jiného. Kdybych zařval, tak chci, abys můj popel rozprášil na Ostaši ze Sokola.

„Počkej, počkej, počkej,“ nadzvedl se na loktech Čoudek, „tam jsem chtěl rozprášit já.“

„To máš smůlu, kdo dřív umře, ten dřív práší,“ uzavřel spor Červ a popřál mu klidnou ničím nerušenou noc.

Ráno započali hádkou, neboť se přeli, kdo si vezme jediné funkční brýle. Čoudek trval na tom, ať si je vezme Červ, ten se zase oháněl logikou, že jeden z nich by vidět měl a jemu, jakožto slepému, jsou už pendrek platné.

„Uvážu si přes oči šátek, aby se to nezhoršilo a ty mě naviguj,“ rozhodl.

Na rozdíl od cesty vzhůru tak byli při sestupu navázaní na laně stále. Čoudek ušel, v závislosti na terénu, dvacet až čtyřicet metrů, pak se otočil a jistil Červa. Šlo to překvapivě dobře a tak si na sněhovém poli, kde byl sklon svahu už jen nějakých 30 až 45 stupňů, Čoudek povolil ty na krev utažené mačky. Prsty na nohou už skoro necítil a potřeboval je trochu rozhýbat.

„Víš co, běž teď první ty,“ nasměroval Červa, když k němu dorazil, „čtyřicet kroků a pak zastav.“ 

Jakmile Červ urazil stanovenou vzdálenost, vydal se za ním. Řemínek jedné z maček si ale uvolnil až moc a po pár krocích mu mačka sjela z boty, ztratil rovnováhu a s klením dopadl na sníh. V ten moment se snažil vybavit si všechno, co mu Červ vtloukal do hlavy v krátkém instruktážním proslovu před dvěma dny. Přetočit se na břicho, pokrčit kolena a zaseknout cepín. Všechno do puntíku splnil, jen ten cepín neudržel v ruce. Topůrko mu proklouzlo mezi prsty a tak pokračoval ve spanilé jízdě po svahu směrem k dezorientovanému Červovi.

„Zalehni cepín,“ stačil zařvat, když ho míjel. Na sněhu nabral podobnou rychlost jak Červovy brýle předchozí den. Jenže na rozdíl od nich, jeho by žádný optik dohromady už nedal. Možná hodinář, protože to vypadalo, že Červa strhne s sebou a oba si pěkně natlučou ciferník. Vzhledem k tomu, že kousek pod nimi už byl skalní práh a kolmá stěna dolů, nešlo vyloučit ani možnost, že spor o to, kdo bude dřív rozprášen, skončí remízou. Červ naštěstí cepín duchapřítomně zasekl a zalehl vlastním tělem, takže když se padesátimetrové lano napnulo, Čoudek zůstal viset na konci sněhového pole. Lapal po dechu, srdce mu pumpovalo jako zběsilé a třásl se jako osika.

„Žiješ?“ ozval se jako první Červ.

„Žiju.“ Pokud mě v následujících minutách neskolí infarkt, pomyslel si při pohledu pod sebe.

Když pak stanuli tváří v tvář, byl to už zase ten starý Čoudek, „ty vole, za tohle ti nechám zahrát písničku na přání v rádiu.“ Poděkoval Červovi … svým způsobem.

„Tak od Petera Nagyho – Kristínka iba spí, ty debile,“ kroutil nevěřícně oteklou hlavou Červ.

„A já myslel, že si vybereš něco od Reye Charlese nebo Stevieho Wondera,“ řepil se Čoudek.

Poslední překážkou, která je dělila od momentu, kdy si mohli říct, že to zvládli, byla kolmá Batizovská próba. Čoudek nakoukl přes okraj, pátraje po jistícím oku. „Pohoda, jazz, slaníme komín a tohle dobrodrůžo je za námi.

To už bude brnkačka, co, mistře Hanuši?“ nedokázal s těmi narážkami na slavné slepce přestat.

„Víš, na co jsem si teď vzpomněl?“ plácl se do přilby na čele Červ, „musíme se vrátit, neudělali jsme si vrcholovou fotografii.“ 

 Poté, co ve Vyšných Hágách stanuli na zastávce električky, začal Čoudek básnit, co všechno si objedná v Popradě k jídlu. Do plánů na opulentní hostinu se zažral natolik, že zapomněl Červa na nástupišti. Červ svým slepeckým vzezřením a tím, jak kolem sebe divoce mydlil teleskopickou hůlkou, poutal naštěstí tolik pozornosti, že se ho ujaly dvě slečny.

„Posaď se a nedělej bordel,“ převzal si ho s omluvným úsměvem Čoudek. Oproti ostatním turistům byli trochu víc cítit a tak začal v batozích hledat nějaké čisté oblečení. Nikdo z okolosedících a okolostojících nebyl připraven na to, co uvidí, až si sundá boty a fusekle. Půvabné slečny z protějších sedaček, které se doposud bavily jeho šaškováním, šokovaně vyjekly.

„Co se děje?“ chtěl vědět Červ a „rozhlížel“ se kolem.

„Mám fialový prsty na nohou,“ snažil se Čoudek popsat Červovi, na co on a půlka vagónu právě zírá.

„A to jsi jako nic necejtil?“ žasnul Červ.

„Asi jako ty, když jsi přicházel o zrak,“ vmetl mu do tváře Čoudek. Samozřejmě prsty trochu cítil, ale přičítal to na vrub těm turistickým mačkám, které musel mít dotažené na krev.

„Co budeš dělat?“ zajímalo Červa.

„No co … vyfotím si je,“ napadlo Čoudka okamžitě.“

Když druhý den ráno dorazili domů, odvedl Čoudek Červa z nádraží až do bytu.

„Proboha, co se ti stalo,“ zděsila se Zuzka, když se objevili ve dveřích, „tři dny ti volám a píšu.“

Tak proto má ty pytle pod očima, uvědomil si Čoudek, „zablokoval si simku, vocas,“ hájil ho, zatímco Červ Zuzku objímal. 

„A ty nic?“ vyštěkla Zuzka směrem k Čoudkovi a začala ho bodat ukazovákem do prsou.

„Co já nic?“ couval zpátky na chodbu.

„Tobě se zase nic nestalo?“ pokračovala v bodání.

„Co blbneš?“

„Červ říkal, že vždycky když někam s tebou vyjede, tak se vrátí zrakvenej, protože ho zatáhneš do ňáký pakárny,“ soptila jak Etna.

„A mně se chce něco říct,“ spustil Čoudek jako Anton Špelec, ostrostřelec.

Zuzka zbledla, neboť si uvědomila, že přestřelila, „prosím tě, nic neříkej,“ zašeptala.

Červovi se nějak zlepšily ty zbylé smysly, protože ačkoli byl stále v předsíni a Čoudek se Zuzkou na chodbě, ozval se, „co nemá říkat?“

Čoudek si vychutnával její rozpaky, „ale nic, vlastně … vždyť už to stejně víš.“

„Co mám vědět?“ nevěděl Červ.

„No to o nás dvou …“ užíval si získané převahy Čoudek. V Zuzce by se krve nedořezal.

„To je v pohodě, jsme lidi ne,“ dal mu za pravdu Červ, „tak se na ní prostě vystřídáme.“ Zuzka nevěřila vlastním uším. Červ pro změnu vůbec nechápal, proč v tuhle chvíli Čoudek vytahoval tu jejich dohodu z vlaku, že se o tu skálu na Ostaši podělí.

Ty Čoudkovi omrzliny se ve finále ukázaly být mnohem závažnější, než Červova sněžná slepota. Čoudek totiž dal na kamarádovy rady a omrzlé prsty si celou cestu vlakem třel, čímž si ještě víc poškodil zasažené tkáně. O dva měsíce později, když ještě stále nebylo jasné, zda mu neamputují palec, si to Červ přihasil s nabídkou, co se neodmítá. 

„Dneska v noci, ty a já, lezení kolmých ledů, mám půjčený lezecký cepíny a rámový mačky,“ zářily mu oči nadšením, „a pro tebe mám i pořádný pohory.“

Čoudek váhal. Věděl, že se zpola odrostlým nehtem, který ho podle doktoru zachránil od infekce, by se do pohor nedostal.

Čoudku?“ dělal na něj psí oči Červ.

Čoudek sáhl pro nůžky, nehet podebral a vytrhl. „Do prdele práce,“ zařval bolestí, „tak jedeme, ať se práší ze Sokola.“

První Čoudkovu story s Viagrou naleznete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=125742

Příště: La petite mort - Malá smrt (slangově orgasmus)

D.K.

Sněžnou slepotu jsem na „vlastní oči" zažil již dříve ve Švýcarsku na Monte Rose. Kvůli mým problémům s prokrvením mozku jsme zůstali s kamarádem, který na mě čekal, odříznutí od zbytku výpravy. A já ho slepě následoval při pokusu se dostat na vrchol nestandardní trasou. Celý den bylo hnusně, kolem padaly laviny a mě ani nenapadlo, že chybějící brýle si vyberou svou daň. Skončilo to tak, že jsem o 18 hodin později „vedl" dolů na laně já zpola slepý jeho, jelikož měl otok plic.

D.K.