Kterak Čoudek vytřel zrak pochybovačům a Červ přitom oslepl

Čoudek s Červem si usmysleli, že podniknou zimní výstup na Gerlachovský štít. Na schůzi horolezeckého oddílu se jim ti staří, zkušení horolezci vysmáli. Když dvě hodiny před odjezdem zjistili, že nemají stan, stáli před dilematem.

KTERAK ČOUDEK VYTŘEL ZRAK POCHYBOVAČŮM A ČERV PŘITOM OSLEPL

Čoudek koukal vyzývavě na Červa a napětí mezi nimi by se dalo krájet jak mlha u rybníku Brčálníku.

„Tak co?“ zopakoval výzvu, na kterou doposud nebyl schopen odpovědět.

„No, tak jo, negře,“ rezignoval Červ, ač se již předem obával, že bude litovat.

Věc se měla tak, oni dva ještě s dalším kámošem Packou se domluvili, že podniknou zimní výstup na Gerlachovský štít. Na schůzi horolezeckého oddílu se jim ti staří, zkušení horolezci vysmáli, že si ukousli moc velký krajíc a že by měli začít s něčím lehčím. Pravda, lezli teprve druhým rokem a nikdy nebyli ani v letních Tatrách, natož v zimních, ale právě ta jejich přezíravost a povýšenost pro ně byla hnacím motorem. Musí to dokázat, stůj co stůj. Když se dvě hodiny před odjezdem nočního vlaku sešli u Červa v garsonce, zjistili, že Packa nedorazí. Zdržel se na služební cestě, protože se zakoukal do jisté slečny recepční a úplně se mu vykouřilo z hlavy, že na místo na ní má být v jedenáct večer na nádraží. Díky tomu stáli před dilematem, zda jet nebo nejet, protože Packa měl jediný úkol a to vzít stan. Vzhledem k tomu, že byl prosinec a předpověď slibovala mínus deset až patnáct stupňů a ne úplně dobré povětrnostní podmínky (pocitová teplota je pak ještě o nějakých 5 až 10 stupňů horší) nebylo rozhodování zrovna snadné.

„Takže chcete jet bez stanu a spát jen ve spacáku,“ zrekapitulovala jim situaci Červova přítelkyně Zuzka, „a jinak jste normální? Natočí o vás film Kokoti na sněhu 2.“

„Pytle na mrtvoly,“ vzpomněl si Červ a radostně lusknul prsty.

„Ty fakt budete potřebovat,“ dala mu výjimečně za pravdu.

„Ty to nechápeš, vzpomněl jsem si, že mám ve sklepě dva žďáráky,“ snažil se jí vysvětlit Červ, že je to v suchu. Jen co vyrazil do sklepa, obrátil se Čoudek na Zuzku, „já mu to řeknu,“ oznámil jí stroze.

„Opovaž se!“ vyjela po něm, ale jinak než před pár týdny.

„Je to můj nejlepší kámoš, přece mu nebudu lhát,“ stál si za svým.“

„Jestli je Červ, jak ty říkáš, tvůj nejlepší kámoš, tak mu to neřekneš, protože mu tím jen ublížíš a nám třem to totálně posereš.“

Uprostřed jejich dohadování zarachotily v zámku klíče a tak jako na povel zmlkli.

„Žďárák vole,“ hodil mu Červ jeden pogumovaný vojenský vak na zip, „při troše fantazie.“

„To bych musel mít hodně bujnou fantazii, abych tohle nazval žďárským vakem. Vodu a sníh dovnitř možná chvíli nepropustí, ale prodyšný to nebude ani omylem,“ zhodnotil Čoudek to retro vybavení.

Ten původní termín vak na mrtvoly byl přesnější. Ty pytle se válely ve sklepě od dob, kdy zdejší paneláky obývaly rodiny ruských vojáků.

„Ale pořád lepší než drátem do oka,“ zabalil Čoudek vak do hlavní komory batohu a ten si hodil na záda. „Takže alideverči, ty stará svině … je promiň,“ dodal směrem k Zuzce, které z očí šlehaly hromy a blesky.  „To se jen tak říká, neber si to osobně.“

Po noční cestě vlakem, kde toho příliš nenaspali a několika hodinovém výstupu, stanuli pod Krčmárovým žlabem. Tam došlo k první zásadní výměně názorů. Čoudek navrhoval pokračovat bez pauzy a realizovat výstup v noci. Červ navrhl Čoudkovi, ať se jde bodnout.

„Dobře uděláme to po tvém a půjdeme až ráno … moudřejší ustoupí,“ kapituloval Čoudek, ale až poté, co zjistil, že si doma zapomněl čelovku. „Ale než bude tma, mohli bychom si alespoň ten žlab prohlédnout, případně natáhnout lano do té nejvíce exponované první části výstupu.“

„Já bych hlavně chtěl vyzkoušet ty půjčené mačky a cepíny,“ přijal nabídku na smír Červ.

Jak řekli, tak udělali. Lano natáhli, zbudovali jištění a u maček, které neměli možnost před odjezdem vyzkoušet, přitom shledali jeden zásadní zádrhel. Byly určeny na jiný typ obuvi, a tudíž pořádně nedržely. Tedy doma v obýváku se zdálo, že jo, ale tady na sněhu a ledu už ne.

Když za šera sestoupili zpět do „základního tábora“, po batozích, které zde zanechali, nebylo ani památky. Nikdo je neukradl, to jen vítr a z nebe padající sníh si s nimi zahráli na schovávanou.

„Tady je zima jak v ruským filmu,“ drkotal Čoudek zuby a oblékal se do všeho, co měl po ruce. „Je ten žďárák alespoň trochu funkční?“ zajímalo ho, když pod malou skalkou vyhrabával díru, do které se ho spolu se spacákem a karimatkou snažil narvat. Předpokládal, že ho skála ochrání před padajícím kamením, sněhem a větrem.

„Nemám páru, nikdy jsem v něm nespal,“ uklidnil ho Červ, který přístřešek pod skálou s díky odmítl. Na rozdíl od Čoudka, který byl jak za groš kudla, on se svými devadesáti kily snášel chlad mnohem lépe. Nemalou měrou k tomu přispívala i péřová bunda.

Co ale nesnášel, byl hlad, a proto se ihned vrhnul k vařiči.

„Navrhoval bych polévku a čaj,“ uvítal jeho aktivní přístup Čoudek.

„Nedáme si nic,“ odvětil suše Červ.

„Jak nic?“

„Protože nám zamrzla bomba!“ rozohnil se Červ. Bombu jeho výtky i nadále nechávaly chladnou.

„Tak si dáme chleba,“ neházel hned flintu do žita Čoudek, načež zjistil, že ten je taky na sračky zmrzlej. A stejně se vedlo i ostatnímu proviantu. Svou jedinou čokoládu, která by zřejmě v ústech změkla, bohužel snědli během dne.

„Co budeme dělat?“ jímala Červa hrůza.

„Navrhuju sníst psy,“ vzpomněl si Čoudek na hlášku z Cimrmanů.

Červ se ještě chvíli snažil ukousnout či uříznout si kousek chleba, ale ten v těch zhruba mínus dvaceti stupních odolával i cepínu. 

„Asi půjdem spát, ráno moudřejší večera,“ rozhodl se, že nebude nadále plýtvat energií.  

„Vždyť je pět hodin, tma jak v prdeli a do rána daleko,“ shrnul výchozí postavení pro jejich ležení Čoudek. Hlad mu až tak nevadil, ale ta zima byla třeskutá.

„Jsem ti říkal, ať si pořídíš péřovou bundu,“ připomněl mu Červ.

„Ne .. nemáš … ne … ne ... nepotřebuješ,“ vykoktal Čoudek své chlapácké přesvědčení. Pravda byla taková, že na ni jednoduše neměl peníze. Ještě než zalezl do vymrzlého spacáku, nalevo od karimatky se vyčůral a napravo si nabral trochu sněhu do pusy, aby zahnal žízeň. Důležitý je si pořád pamatovat, která ruka je levá a která pravá.

Červ se ve spacáku snažil zmrzlými prsty zprovoznit mobil. Po cestě si ho vypnul, aby šetřil baterii a teď se mu nedařilo zadat PIN. Zmatkoval a třikrát se umáčkl, což znamenalo konečnou. Zuzka bude mrtvá strachy, že se jí neozval, jak slíbil.

Čoudek rovněž ve spacáku zmatkoval, ale s úplně jiného důvodu. Chystal se říct kamarádovi, že spal s jeho přítelkyní. Když konečně sebral odvahu, zjistil, že Červ usnul spánkem spravedlivých.

„To byla Dlouhá noc jak od Helenky Vondráčkový!“ zařval Čoudek při úsvitu do ticha hor. Vzhledem k tomu, že víc než Helenku nenáviděl snad už jen autora hudby Vladimíra Štancla, musel trpět jako zvíře. 

„Kolem půlnoci jsem přemýšlel, že tě vzbudím a přemluvím, že to zabalíme a sestoupíme dolů na Sliezsky dom,“ přiznal Červ, že i on podlehl trudomyslnosti a měl zaječí úmysly.

„To seš dobrej, já na to myslel už tak v devět, ale říkal jsem si, že pokud nevyměkneš ty, tak já se nehnu.“

„A kvůli tomu jsme tady ztvrdli,“ vyhrabal se Červ z pytle zasypaného sněhem. Protáhl se a rozhýbal zmrzlé kosti a pak se napravo od karimatky vyčůral a nalevo si nabral trochu sněhu do pusy.

Čoudka ihned napadlo, že je vlastně dobře, že nespali ve stanu. „Jestli tohle přežijeme, tak mi doma připomeň, abychom si něco vyjasnili ohledně organizace další zimní akce.“

Byl nejvyšší čas vyrazit, dopředu, vzhůru, zpátky ni krok. Červ ještě zkontroloval bombu, chleba a další proviant, ale nevykřesal ani malou jiskřičku naděje. Vše bylo i nadále nepoužitelné a nepoživatelné.

„Jestliže se tělo dospělého jedince skládá z 60% z vody, tak já jsem z 30% led a zbytek tvoří ledová tříšť,“ postěžoval si během rozhýbávání zmrzlých údů Čoudek.

„No nic, není čas na hrdinství,“ zkonstatoval po zabalení věcí do báglu Červ a zavelel k útoku. Pohory se zakously do hory, mačky do sněhu, oči do mlhy a kluci začali stoupat k včera nataženým lanům. Až na ten hlad a žízeň šlo všechno jako po másle, což je naplňovalo neopodstatněným optimismem. Čoudek zažehnul motory a jel jak namydlenej blesk. Červ měl co dělat, abych mu stíhal. O několik desítek výškových metrů později, v momentě, kdy zalití potem na hrotech maček odpočívali, odložil Červ přilbu a sluneční brýle si posunul na čelo. Otočil se a předklonil, aby letmo zkontroloval dva horolezce, kteří je už hodinu pronásledovali. Brýle mu ze zpoceného obličeje sklouzly na sníh. Sice po nich hmátnul, ale nebyl dost rychlý a přesný. O zlomek vteřiny později už svištěly žlabem dolů, dokud se jim dočista neztratily z očí. Doufali, že se někde zarazí, ale brýle to viděly jinak.

„Třeba je chytěj ty kluci pod námi,“ snažil se Červa utěšit Čoudek. Věděl, že jde o historický unikát. Model s okrouhlými čočkami, tvarovatelnými nožičkami a koženými postranicemi, který zdědil po dědovi, takže ačkoli byly již značně omšelé a poškrábané, jejich citová hodnota byla pro Červa nevyčíslitelná. Až do dneška je opatroval jako oko v hlavě. Nehodlal o ně přijít za žádnou cenu.

„Kdybychom se neviděli, tak se nahmatáme na očním,“ prohodil Červ jednu ze svých oblíbených frází a po zadku s koleny zvednutými, aby hroty maček nedrhnul o sníh, což by ho vymrštilo do kotoulu, se pustil žlabem dolů. Cepín použil jako kormidlo a brzdu. Čoudek na skalnaté plošině osaměl a tak, aby zabil čas, vynesl oba batohy výš a vystavil bombu slunečním paprskům. Než se Červ vrátil, zvládl uvařit čaj a polévku.

Z Červa stříkal pot na všechny strany a z výrazu jeho tváře šlo snadno vyčíst, že záchranná mise byla úspěšná.

„Našel jsem je, ale budu muset navštívit optiku, skla jsou rozbitý.“

„Já myslím, že jedna je tam nahoře,“ ukázal Čoudek směrem k vrcholu, „ale mají otevřeno jen do dvou, tak si dej voraz a pak to docvakneme,“ podal mu ešus s polévkou.  

„Odpočinek je pro sraby,“ nebral na sebe ohledy Červ, vyzunkl svůj příděl a popadl batoh, „jdeme hned.“

Jeho fyzička byla sice slušná, ale oproti o dvacet kilo lehčímu Čoudkovi musel vydat mnohem víc energie. Navíc se vyčerpal tím „výletem“ pro brýle. Odpoledne už lapal po dechu, nohy ho odmítaly nést a on odevzdaně klesl na kolena. Byl odhadem padesát metrů za Čoudkem, který hledal cestu z toho labyrintu skal.

„Negře …“ zachroptěl a převalil se na batoh. Čoudek ho samozřejmě neslyšel, a protože nebyli v tu chvíli navázaní na laně, neměl ani tušení, že ho nenásleduje.

Dokončení zítra.

První Čoudkovu story s Viagrou naleznete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=125742

Příběh je sice fiktivní, ale zážitky které k jeho sepsání vedly autentické.