Vyhlídky muže středních let

„Netrpíte sexuálním nechutenstvím?“ zajímalo léčitelku. „Tak to je snad jediný s čím nemám problém,“ ujistil jsem ji. „Muži mezi čtyřicítkou a padesátkou by měli souložit maximálně 2x týdně.“ „A co mám dělat od středy do neděle?“

VYHLÍDKY MUŽE STŘEDNÍCH LET (volně navazuje na Proměnlivou velikost kašpárka)

Annu vzbudilo moje vzdychání a stenání, a tak z ložnice sešla dolů zjistit, která bije. Stál jsem v kuchyni s trenkami u kolen a do mého zadku právě pronikala ostrá jehla. Vrazil jsem si ji tam sám a zmáčkl píst stříkačky.

„Co tady strašíš?“ zajímalo ji.

„Děsně mě bolí bederka, spolykal jsem 6 ibuprofenů, ale vůbec to nezabralo, tak jsem zkusil injekci.“

Anna vzala do ruky krabičku a začala studovat příbalový leták. „To je ta, co jsem píchala máti?“

„V to doufám … je to něco na bolest, zbyla tu jen jedna ampule.“ Roman s Janou byli tenkrát na dovolený, tak ta péče o tchýni připadla na nás.

„A kde máš dezinfekci?“

„Dal jsem si dva panáky slivovice. Do každé půlky.“

„A víš, že už je to víc jak rok prošlý?“ zjistila z krabičky víc než já.

„To je mi buřt, hlavně jestli to zabere.“ 

„Proč jsi mě nevzbudil?“ divila se.

„Vždyť spolu nemluvíme,“ připomněl jsem jí.

„Ty to zase dramatizuješ,“ vyčetla mi.

Já na rozdíl od ní na pár hodin starou hádku ještě nezapomněl. Celý víkend jsem od rána do večera na zahradě betonoval základy na plot a Anna mě v neděli večer zepsula, že jsem neumyl nádobí, nesebral prádlo (víc suchý už prej bejt nemohlo) a nezalil rajčata. A oheň byl na střeše. Vzala holky na dvoudenní výlet, zatímco já rozbíjel a tahal růčo fůčo staré kusy betonu, které jsem proléval čerstvým betonem z míchačky. A na místo pochvaly jsem se dočkal držkový.

„Sis ty záda normálně zablokoval, kvůli špatné ergonomii práce,“ poučovala mě učitelská, „pořád ti říkám, ať se nepředkláníš, ale jdeš do dřepu.“

„Ty tomu zas rozumíš, dřep s mými operovanými koleny. Kdybych jako ty jen zvedal ruku s křídou při psaní na tabuli …“ a dál jsem se nedostal.         

Opět mi vyčetla, co všechno doma dělá a že není žádná naše služka. Na toto téma jsme vedli spory už léta. Já nechápal, proč s tím žehlením, vařením a praním tak nadělá, zatímco ona nechápala, že když dřu jak Bulhar, dělám kolem baráku, zdím nebo řežu dřevo, je mi upřímně jedno, jestli je uklizený nádobí nebo že se po podlaze válí hračky a učebnice. 

„Zatímco já se flákám,“ rozhodil jsem proto bezmocně rukama, což jsem neměl dělat, neboť to byl moc prudký pohyb. Zasyčel jsem bolestí a Anna mě musela chytit, abych se nevyvrátil.

„Příměří chromajzle?“ zašklebila se.

„Přiměří blbko,“ kapituloval jsem, „a co takhle dýmku míru na usmířenou?“ pokusil jsem se ze současné situace vytřískat maximum.

„Tak o tý si nech zdát,“ uzemnila mě Anna, ale na její slova nedošlo, protože jsem do rána nezamhouřil oka.

Přes šváru jsem se dostal k jeho kamarádovi ortopedovi a ten mi po vyšetření potvrdil Anninu diagnózu. První pomoc spočívala v sérii injekcí a až po nich jsem mohl nastoupit na rehabilitaci. Jednu mi píchl hned a na další napsal recept s tím, že mi je bude píchat Roman nebo Jana. Zvolil jsem Janinu stomatologickou ordinaci. Jednak to bylo blíž a taky Romanova postarší korpulentní zdravotní sestra s nezvykle hlubokým hlasem mi naháněla hrůzu. Byl jsem přesvědčený, že mu ji vybrala sama Jana, protože od ní směrem k Romanovi žádné nebezpečné citové vzplanutí nehrozilo. A v opačném směru už vůbec ne.

„Tak stáhni gatě, švagře,“ uvítala mě škodolibě v ordinaci. Učinil jsem, co žádá a opřel se o zubařské křeslo. „Máš tady pěknou modřinu,“ informovala mě.

„Trochu mi ujela ruka,“ připustil jsem, že vpravit si jehlu do vlastního pozadí není sranda.  

 V momentě, kdy se ke mně Jana sehnula, někdo zaťukal na dveře ordinace. „Moment,“ zavrčela, „ty lidi snad neuměj číst?“

„Zdá se, že neumí,“ dal jsem jí za pravdu, když maminka s dítětem držícím si na tváři zkrvavený kapesník ignorovala ceduli: Neklepejte a nevstupujte bez vyzvání. Celkem by mě zajímalo, co se jí honilo hlavou, když uzřela Janinu hlavu u mé bílé zadnice.

O 26 injekcí později jsem poprvé zakusil tradiční čínskou medicínu. Rehabilitace sice zabírala, ale dal jsem na Janino doporučení a navštívil její známou, která měla v nemocnici pronajatou ordinaci, kde prováděla akupunkturu. Prohlédla si mě od hlavy k patě, ale hlavně ji zajímal můj jazyk, oči, kůže a prsty na rukou. K mému úžasu mi po takovéto prohlídce sdělila, s čím vším jsem se v minulosti potýkal i co mě nejspíš čeká. Jinak řečeno, s čím zápolí můj otec a jaké nemoci měl děda s babičkou. Úplný cirkusový kouzlo. Všechno sedělo. Jen v té poslední otázce se sekla.

„Netrpíte sexuálním nechutenstvím?“ zajímalo ji. Léčitelce mohlo být tak třicet a byla vážně pěkná, ale i tak jsem předpokládal, že ona bude píchat mě, ne naopak.

„Tak to je snad jediný s čím nemám problém,“ ujistil jsem ji.

„Ale to taky není dobře, ve Vašem věku …“

„Jak v mým věku?“ cítil jsem se dotčený.

„Je Vám k padesátce, ne?“ šeredně se mýlila.

„Čtyřicet dva,“ korigoval jsem její odhad a tradičně si ňákej pátek ubral.

„No, vždyť to říkám,“ dala si za pravdu, „muži mezi čtyřicítkou a padesátkou by měli souložit maximálně dva krát týdně.“

„A co mám dělat od středy do neděle?“ dělal jsem humor.

Zatímco léčitelka do mé chatrné, takřka padesátileté tělesné stránky zapichovala jehličky, vrátil jsem se oklikou k tomu nepoměru 2x za 7 dní, čili málo. Začala mi vysvětlovat cosi o játrech a esenci ťing, což mi šlo jedním napíchaným uchem dovnitř a druhým opíchaným ven, ale to podstatné jsem si zapamatoval. Esenci ťing ztrácím se spermatem, a tudíž čím víc budu rozsévat, tím víc budu unavenější.

„Po padesátce už byste měl souložit jenom jednou týdně,“ dorazila mě na závěr. Z naléhavosti jejího sdělení jsem pochopil, že už mě stejně zařadila o kategorii výš.

„No a jde to nějak …?“ K ojebat už jsem se nedostal.

„Suchý orgasmus,“ předběhla mě s odpovědí.

„A jak to mají se sexem ženy mého věku?“ zajímalo mě, zda je to genderově vyvážené.

„Ty to mají přesně naopak. Čím víc sexu, tím mají víc elánu, vypadají mladší a mají i hladší pleť.“

Tak proto si mě všichni dobíraj, že Anna vypadá jako moje dcera, došlo mi, že za svůj mladistvý vzhled vděčí mně. A já jí za předčasné staří. Ale zase na druhou stranu radši budu uspokojenej a ztrhanej, než neukojenej a vzteklej.

Anně jsem to samozřejmě doma hned vpálil do obličeje. „… takže čím víc budeme skotačit, tím líp budeš vypadat,“ podělil jsem se s ní o tajemství čínských mistrů. „A krom toho ušetříš za kosmetiku a hydratační krémy.“ Samozřejmě jsem zmínil jen tu část, která se týkala jejího atraktivního zevnějšku.

„A jak to mají muži?“ napadlo jí hned, „nezdá se mi, že tobě by sex vyloženě prospíval,“ dobírala si mě.

„Úplně stejně, sex se vyloženě doporučuje. Čím víc, tím líp. Znáš to: ak ťa v noci budia strašidelné sny. Ak ťa nudia ľudia a ak si obézny. Ver že za to môže len jediná věc. A tou je a tou je a tou je zanedbaný sex,“ zarecitoval jsem jí text písně od Elánu. Ačkoli jsem do toho přednesu vložil veškerý svůj talent a žádostivost, k nohám mi nepadla a na záda jsem ji nepoložil.

Zato chlapi v práci z toho šli do kolen. Celá ta legenda o omlazování žen a stárnutí mužů jim přišla nanejvýš podezřelá. „Prodávám, jak jsem koupil, ale přijde mi, že to dává smysl,“ bránil jsem se posměškům. „Třeba když je ženská sešlá a její manžel vypadá k světu, tak je jasný, že spolu nespí.“

„A co když ženská vypadá dobře a chlap není ztrhanej?“ napadlo hned Míru.

„Tak má milence, to dá rozum,“ nenechal jsem si rozhodit čakry.

„A co Kredenc, ten teď vypadá jak vyblitý zelí?“ nadhodil Roman, „a jeho stará si stěžovala té mojí, že se poslední dobou doma země nechvěje.“

„Ty vole, když se koukneš do slovníku, co znamená monogamní,“ nedalo mi to a musel jsem se kolegy zastat, „tak tam najdeš Kredencův ksicht.“

Bylo evidentní, že ta teorie má své mouchy, ale i tak jsem si večer do Kredence z legrace rýpnul, „tak co tvoje milenka?“

Kredenc zbledl, vyděšeně se rozhlížel kolem a zasyčel, „jak to víš … doufám, že ti to nevadí?“

A sakra, zděsil jsem a polekaně sebou trhnul víc než on. „Co blbneš, proč by mi to mělo vadit?“

„Anežka mi říkala, že vy dva … prej ses před ní zavřel na záchodě …“

Anežka, takřka o polovinu mladší kolegyně, se kterou jsem se málem zapletl během loňského experimentu s otevřeným manželstvím, si evidentně našla dalšího starýho vola.

„Ale takhle to vůbec nebylo,“ dělal jsem, jak jsem nad věcí, i když přesně takhle to bylo.

„Ty a Anežka?“ nemohl jsem tomu stále uvěřit.

„Já myslel, že to víš,“ nemohl Kredenc pro změnu uvěřit tomu, jak se prokecl.

„No, teď už to vím, a jestli se to dozví Gábina, tak uvidíš děcka dva víkendy v měsíci,“ nastínil jsem mu, co potkalo kamaráda Frantu. „Dávej si pozor, místní tamtamy jsou rychlejší než morová epidemie.“  

Při cestě přes dílnu na šatnu a z práce domů jsem si prohlížel obličeje spolupracovníků i úplně cizích lidí s nově nabytým zájmem. A co teprve, když jsem potkal pár ve středních letech.

V sobotu ráno vzala Anna Hanču a Adélku na cyklistický výlet k rybníku, tak jsem se nerušeně věnoval betonování. Vrátila se odpoledne a sama.

„Holky zůstaly na noc u vašich,“ odpověděla mi na nevyřčenou otázku.

„Takže …?“ dělal jsem mlsného kocoura.

„Takže se smočím v bazénu a dám si vinný střik.“

„A pak?“ přešel jsem k taktice psí oči.

„A pak ještě jeden a půjdu dělat večeři,“ dělala, že nechápe.

„A pak?“ mlel jsem jak kolovrátek.

„Po večeři umyji nádobí.“

„A co když ti s tím nádobím pomůžu?“ nabídl jsem největší možnou oběť.

„Tak to budu ráda,“ stále předstírala, že neví, kam mířím.

„A nebudeš třeba chtít nějakou omlazovací kůru?“ přešel jsem k meritu.

„Možná,“ přimhouřila oči.

Jenže možná, se změnilo v nepřichází v úvahu, když neohlášena přiběhla zbrocená potem její kamarádka Lenka. Ve tmavě modré sportovní podprsence, krátkých šortkách stejné barvy a se zrzavým přelivem. Sečteno podtrženo to znamenalo, že je zase bez chlapa. A že to musí s Annou probrat. Holky ze střiku postupně odstranily tu nealkoholickou složku, a tak jsem si namazal na chleba pomazánku a načal lahváče. Lenka se sice zastavila jen na skok, ale po třech lahvích vína už ji Anna rovnou nabídla, že u nás může přespat. Ještě před pár lety bych při takové příležitosti horečně přemýšlel o švédské trojce, ale tentokrát jsem juniora už předem varoval, ať si nedělá plané naděje. Když se před půlnocí šla Léňa mýt do vrchní koupelny a Anna do spodní, kde je jen sprchový kout, přece jen mi to nedalo a šel jsem zkusit štěstí.

„Můžu se přidat?“

„Sakra, víš, jak jsem se lekla… chuť bych měla.“

Na nic jsem nečekal a vklouzl jsem k ní dřív, než si to rozmyslí. Schválně jsem nechal zpola otevřené dveře. Předpokládal jsem, že budeme přistiženi a po prvotním pohoršení se zeptá, jestli bychom ji nepřibrali do party. Jenže nic z toho se nestalo. Když jsme s Annou vylezli ze sprchového koutu, všude byla tma. Pokud Lenka sešla dolů, aby nám popřála dobrou noc, tak nejspíš potichu vycouvala do dětského pokojíku. Já si během noci vybral příděl orgasmů na následující týden a ve tři ráno odpadnul. 

„Maty, dole někdo vzdychá,“ vzbudila mě Anna.

„Já to nejsem,“ namítl jsem, protože záda už mě nebolely a injekce došly.

Když jsme po schodech vyrazili dolů, modlil jsem se, aby to vzdychání vycházelo z úst Lenky, ale ta se objevila na schodech jen chvíli po nás. Původcem toho vzdychání byl počítač. Na monitoru běželo porno. Dvě holky a jeden chlap.

„Proč si ten počítač nevypnul?“ probodla mě káravým pohledem Anna.

Pokrčil jsem bezradně rameny a podrbal se na hlavě. „Nevypnul jsem ho, protože nebylo dokončený stahování. Ty jsi měla v noci připomínky, že už jsme všechny péčka viděli,“ bránil jsem se. To mám z toho, že ihned vyhovím ženinu přání. Až později mi kolega v práci vysvětlil, že jsem to blbě odkliknul a na místo, aby se video uložilo do stažených souborů, se začalo ihned přehrávat. 

Po pozdní snídani se Lenka s Annou rozloučila polibkem ve dveřích (ach ta moje představivost) a já bez toho, aniž bych byl vyzván, zaúkolován či nucen, jsem umyl a utřel nádobí.

„Na kolik přijde ta myčka, co o ní furt básníš?“ nakousl jsem téma, které v minulosti vedlo k mnoha hádkám. Byli jsme údajně poslední rodina na vsi, co ji nemá.

„Ta myčka není zas tak drahá, ale aby se to vyplatilo … bude jednoduší udělat celou novou kuchyň.“

Podej čertu prst a chytí celou ruku, vzpomněl jsem si na moudré rčení našich předků. Zároveň jsem věděl, že by nebylo moudré ho interpretovat nahlas.

Anna z toho byla tak naměkko, že se nabídla, že mi pomůže s betonováním. 

„Dobře, budeš míchat beton, to bys při svým vzdělání mohla zvládnout,“ postavil jsem ji před hotovou věc a před míchačku.

„Ale já jsem to nikdy nedělala a nevím jak na to?“ konsternovaně přiznala.

„Je to jednoduchý, tři lopaty písku, jednu lopatu cementu a trochu vody.“

Než jsem si stačil připravit nářadí, už na mě Anna volala, že má hotovo. Nevěřil jsem vlastní uším, ale když jsem před míchačku přijel s kolečkem, zjistil jsem, že svým způsobem nekecá. To bylo snad poprvé za patnáct let, co mě Anna, ač nechtěně, poslechla na slovo. V míchačce byl beton namíchaný ze třech lopat písku a jedné lopaty cementu.

Předchozí díly série o Matějovi a Anně naleznete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123519

Příště: jelikož to Matějovi nedopadlo podle jeho představ, další povídka bude o tom, když se švédskou trojku (s charitativním charakterem) podaří dotáhnout do zdárného konce. Ovšem bez Matěje s jinou trojicí aktérů. Omalovánka pro dospělé aneb švédská trojka s posláním.