Pacient má pocit

Krásná zdravotnice mi v sanitce naměřila krevní tlak 190/110. Poté se nade mnou starostlivě sklonila a nabídla mi výhled do svého výstřihu. Nejdřív mi přišlo nepatřičné jí zírat na prsa, ale pak jsem svou zdrženlivost přehodnotil.

PACIENT MÁ POCIT

Tohle nedopadne dobře, problesklo mi bolavou hlavou, když jsem se stejně jako předchozí den vzbudil po nějakých třech hodinách spánku uprostřed noci. Čekala mě čtvrtá dvanáctihodinová šichta v rachotě a já už si byl téměř jistý, že tentokrát ji nedotáhnu do zdárného konce. Včera jsem to sice „rozchodil“ a bolesti díky hrsti prášků a cvikům z rehabilitace ustoupily, ale úleva to byla pouze dočasná. Mé vyhlídky byly díky solidnímu vertigu a rozostřenému vidění značně negativní. Namísto snídaně jsem sezobal svou denní dávku léků (bral jsem toho tolik, že by to postavilo na nohy i mrtvýho koně), spláchnul je čajem a vyrazil jak Buzz Rakeťák vzhůru do nekonečna a ještě dál.

Tyhle problémy mám už 18 let a doktoři pořád přesně nedokážou určit, co je způsobuje. Respektive, co doktor, to jiný názor a diagnóza. Absolvoval jsem spousty vyšetření, ale přesnou příčinu neznám. Nejpravděpodobnější je asi ta o „přiskřípnuté“ cévě a přechodném nedokrvení mozku.

V rachotě už jsou naštěstí na mé kolapsy a omdlévání zvyklí a jsou tolerantní. Tedy to současné vedení. Předchozí garnitura se k mým pádům nestavěla s pochopením. Po jednom z mnoha pobytů na kapačkách mi ředitel sdělil, že bude-li se to opakovat, tak mě propustí. Reagoval jsem jak je mým zvykem, neuváženě a zbrkle a předběhl jsem ho. Hrál jsem vabank, neboť jsem jinou práci v záloze neměl. Ale vyplatilo se. Musel pak sáhnout hluboko do kapsy, abych svou výpověď stáhl. Naštěstí máme nedostatek kvalifikovaných pracovníků.

Občas jsou ty bolesti takového rázu, že mít zbraň, tak si mezi pátým a šestým zvracením vystřelím mozek z hlavy. To pak raději napíšu či zavolám, že nedorazím vůbec. Za svou, ne zcela pravidelnou docházku, se firmě revanšuji ochotou dělat na všech tiskových strojích. Zaskakuji za kolegy na dovolené či nemocenské a jsem díky tomu vedený mimo veškeré rozpisy směn a pracovníků. Takovej žolík v záloze. Dokonce, jak mi sdělila paní účetní, máme tři systémy docházky: osmičkový, dvanáctkový a systém Snítilý.

„Ty nevypadáš dobře,“ sdělil mi ráno kolega z noční směny.

Chtěl jsem citovat Ivana Trojana z filmu Příběhy obyčejného šílenství: no, ale já takhle vypadám normálně, ale nějak se mi nedařilo se vymáčknout, tak jsem nad tím konstatováním jen mávl rukou.

Měl jsem pocit, jakoby se mi klepala čelist. Že to není jen můj pocit jsem zjistil, když na mě kámoš Karel, který mířil na školení, volal, „vole, jestli ti je zima, vezmi si bundu!“

Vzhledem k tomu, že byl červenec a na dílně vedro na padnutí, zimou jsem se rozhodně netřásl. Až když jsem se mu snažil odpovědět, došlo mi, že nedokážu srozumitelně artikulovat. Přesto jsem další tři hodiny odmítal opustit pracoviště.

„Ne nej … dlív to … do … elám,“ ždímal jsem ze sebe. Ne nadarmo mi kamarádi říkali, že mě jednou mrdne v bedně a skončím jako uslintanej idiot.

Nakonec se můj stav natolik zhoršil, že mi šéfová, i přes můj nesouhlas, zavolala záchranku. Krásná černovlasá zdravotní sestra s výraznými brýlemi mi v sanitce naměřila krevní tlak 190/110. Poté se nade mnou starostlivě sklonila a nabídla mi výhled do svého výstřihu. Nejdřív mi přišlo nepatřičné jí zírat na prsa a bílou krajkovou podprsenku, ale pak jsem svou zdrženlivost přehodnotil. Pokud to poslední, co uvidím před světlem na konci tunelu, jsou ty dvě malá rozkošná ňadra, nebyla má smrt zbytečná. Systolický tlak jsem v tu chvíli bezpochyby vypumpoval nad 200.

Po tradičním relaxu na kapačkách se mé komunikační schopnosti vrátily do normálu. To znamená, že jsem byl zase užvaněnej, až běda. A jelikož se mi nechtělo čekat tři hodiny na volnou sanitku, zalhal jsem doktorce, že mám domluvený odvoz a vyrazil na autobus.

Další kolaps provázený třesem čelisti následoval za pár měsíců. Tentokrát jsem nedělal hrdinu a machra a pokorně se z rachoty pakoval dřív, než bys řekl tiskař. Při cestě domů jsem musel využít dokonalé znalosti trati, neboť jsem měl několik výpadků vidění. Trvalo to vždy jen pár sekund, ale i tak mi to rozhodilo čakry.

Hned následující den mě porucha řeči přepadla v pojišťovně při uzavírání pojistky na auto. Huba mi drnčela stejně, jako když mi za jízdy upadl výfuk. Z pojišťovny jsem proto zamířil rovnou ke svému neurologovi. Ten den bohužel neměl službu a tak jsem musel hodinu čekat, zda se mě ujme jeho výrazně starší kolega.

Předkládám Vám přepis části našeho rozhovoru. Pro snazší pochopení jsem své repliky opatřil simultánním překladem do češtiny. Na rovinu říkám, že si práce doktorů a sestřiček nesmírně vážím, ale tento felčař mě svým přístupem dokonale otrávil.

Já: do …b …y en (dobrý den).

Doktor: co vás k nám přivádí pane … (nahlédne do mé složky) pane Svítivý? Vy nám to tu pěkně prosvítíte (vtipkuje).

Já: a em Sní …iý (já jsem Snítilý)

Doktor: prosím?

Já: ikám e em Sní …iý (říkám, že jsem Snítilý)

Doktor: (znovu lustruje složku) jo, tak pardon. To nám to tu asi neprosvítíte.

Já: (v duchu): ty vole, ještě tady chvíli vtipkuj a zhasnu tady nadobro.

Já (ukazujíc si na bradu): u …uej en … e mi epe eist a … e uu … uit (už druhej den se mi klepe čelist a nemůžu mluvit).

Doktor na mě kouká jak na debila: prosím?

Já: i … ikám e … eemi … uch … uej en … epe eist … euu uit ae … ee …o ou ... oin … nách o ejde  (říkám, že se mi už druhej den klepe čelist, nemůžu mluvit, ale cca po dvou hodinách to přejde).

Zopakoval jsem to ještě dvakrát, načež si doktor prohlídl mou kartu a pak i mě. Nejprve nahlas uvažoval, že mě pošle do nemocnice v sousedním městě, kam mě obvykle vozí na kapačky. Poté své rozhodnutí přehodnotil, že spíš na vyšetření o patro výš. Ve finále mě neposlal nikam, protože tam prý za hodinu stejně zavírají. Byl jsem z toho jeho postupu a uvažování dost zmatený.

Doktor: píchnu Vám Apaurin na svalový křeče (používá se i k usnadnění zahájení porodu). A dál berte Cavinton Forte na prokrvení mozku.

Jakmile včelka přistála na mém zadku, sedl si na ten svůj a začal psát zprávu do počítače. Nevěřícně jsem zíral na monitor, který jsem měl přímo ve svém zorném poli. Ve zprávě mimo jiné stálo: … asi hodinu má pocit třesu čelisti, má pocit změny hlasu … Pocit!!! Zuřím v duchu. Jak jako POCIT? Chce tím říct, že se mi ve skutečnosti čelist neklepe a že mluvím normálně? Znamená to, že jsem blázen a že si to jen namlouvám?

Já (ukazujíc si na bradu a pak na monitor) : opa … i o …neiíte? (copak vy to nevidíte?)

Doktor (již značně podrážděně): prosím?

Já (opět gestikulujíc): ikám … opak i o nei … ite … y …i ouíte? (říkám, copak vy to nevidíte, vy mi rozumíte?)

Dočkal jsem se jen dalšího prosím a tak jsem to vzdal. Je docela dost dobře možné, že jeho volba odborných termínů byla správná, ale já si připadal, že nejsem na neurologii, ale u legendárního docenta Chocholouška.  

Při cestě domů se mi vybavil jeden prastarý lékařský vtip.

Sestřička přijde za doktorem: pane doktore, ten pacient na trojce co jste ho včera operoval, si stěžuje, že se mu přitížilo.

Doktor káravě: sestro, správně se říká, pacient se domnívá, že se mu přitížilo. Já musím vědět nejlépe, jak mu je.

Za hodinu přijde sestřička znovu a tentokrát už poučená, povídá: pane doktore, tak ten pacient na trojce se domnívá, že zemřel.

Příště: další díl ze série o Matějovi a Anně - Vyhlídky muže středních let

(volně navazuje na Proměnlivou velikost kašpárka).

Mé předchozí povídky naleznete zde: 

https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558 

https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123519