Zápisky z rachoty 6: pracovní úraz, co svět neviděl

Majitelé z Ameriky dbali na bezpečnostní předpisy.Na každý úraz byl vytvořený formulář s fotodokumentací. A ty se sdílely napříč všemi závody. Čárlí se zasnil, „baby budou chodit kolem kolem nástěnky a říkat: bardzo dobry kutas.“ 

ZÁPISKY Z RACHOTY: PRACOVNÍ ÚRAZ, CO SVĚT NEVIDĚL

Čarlí, Kláro, tady máte nový čistič na aniloxy,“ oslovil Evžen tiskaře a tiskařku s napřaženou pravicí, ve které svíral pětilitrovou, plechovou láhev. Ani jeden z nich si ji nechtěl převzít. Čistě jenom proto, aby zjistili, jak dlouho ji v natažené ruce udrží.  

Nákupčí Evžen, který trávil v posilovně všechen volný čas, pochopil a pokračoval, „je to jenom na zkoušku, tak prosím dodržujte všechny standardní, bezpečnostní postupy a pak mi řeknete, jestli je lepší než ten stávající?“

„Takže … máme mít … brýle …“ spustil záměrně co nejpomaleji Čárlí.

„A ty … špunty … do uší a taky … ty … rukavice,“ počítala na prstech Klára.

„A zástěru,“ převzal štafetu Čárlí, „a dál … dál už nevím?“

„Hlavně bys měl mít trenky, aby na mě zase nevykoukl ten tvůj slepýš,“ připomněla Klára o generaci staršímu Čárlímu poslední nehodu, kdy mu povolil šev jeho vetchých montérek v rozkroku. Oba to brali sportovně, Klára nebyla z cukru a za ten půlrok na stroji už leccos viděla a slyšela.

„To není slepýš, ale anakonda,“ hájil se poněkud zaslepeně Čárlí, „a potřebuje volnost pohybu v přírodě.“

Zatímco se Klára s Čárlím i nadále dohadovali, o jaký druh plaza jde, Evženovi buď došly síly anebo trpělivost, protože plechovou nádobkou upustil na kovový pracovní stůl a se slovy, „slepýš není had, ale beznohá ještěrka,“ si začal vyklepávat bolavé zápěstí.

Těmi pohyby zpola sevřenou dlaní Kláře nahrál na smeč, neboť ho hned odpálkovala, „Evžene, leštit bambus si běž na záchod.“

Čištění aniloxu proběhlo bez problémů, ačkoli polovinu z těch ochranných pomůcek vůbec nepoužili. Přípravek by možná Evženovi i doporučili, kdyby nezůstalo pár deci rozlitých na stole. Čárlímu, který se o hranu stolu opřel, aby vyndal ze skříně desítku klíč, díky tomu pár kapek ulpělo na poklopci kalhot.

Otočil se s klíčem zpátky ke Kláře a jeho tvář se během několika vteřin zkřivila do bolestivé grimasy, „do prdele práce!“ upustil klíč na zem a s řevem letěl přes stroj a dlouhou chodbu do šatny k umyvadlu. Už po cestě si  rozvazoval tkaničku montérek, takže u umyvadla je měl už u kotníku. Strčil svůj popálený penis pod proud studené vody a chladil a chladil. Na rozsah škod se kouknul až po pár minutách, když největší bolest pomalu odezněla. Na kůži měl vypálenou skvrnu velikosti jedné koruny české. Bez korunky a dvouocasého lvíčka.

Když dorazil zpátky na stroj, Klára se mohla potrhat smíchy. Kalhoty se mu lepily na mokrý rozkrok a penis se bolestivě třel o látku. Žádný prudký pohyby, nabádal se v duchu.

„Ses pochcal?“ chichotala se Orca.

„Ne spálil jsem si vercajk o to Evženovo svinstvo,“ supěl naštvaně.

„Tak to musíme nahlásit, to je pracovní úraz,“ mrkla na něj spiklenecky.

Jejich závod patřil pod nadnárodní korporaci a majitelé z Ameriky velmi dbali na bezpečnostní předpisy. Na každou skoronehodu, bezpečnostní závadu či úraz byl vytvořený formulář opatřený fotodokumentací. A ty se sdílely napříč všemi závody. Mohli jste tak viset na nástěnce v Polsku, Rusku, Rakousku, Španělsku, Anglii a Americe. 

„Můj penis bude viset v Polsku,“ zapomněl Čárlí na bolest a ožil, jak když ho polijí živou vodou, „baby budou chodit kolem kolem nástěnky a říkat: bardzo dobry kutas.“ Možná by se zasnil i nad jinou destinací, ale jeho jazykové schopnosti byly značně omezené.

„Tak to musíš zavolat mistrovi, ať to zaprotokoluje,“ dál ho ponoukala Klára. Věděla, že on je natolik velký blázen, že do toho půjde. Jiný by se bál, že bude mít z ostudy kabát, ale Čárlí se v těchto situacích choval jak neřízená střela. „Proslul“ svou prostořekostí a absencí jakýchkoli zábran. A taky tím, že už mu několikrát hrozili výpovědí za to, že poslal nadřízené do míst, kam obvykle slunce nesvítí. Pokaždé na to reagoval stejně, „tak mě vyhoďte, mě je to úplně u prdele, já živím vás, ne vy mě!“

Mistr zvedl telefon už po třetím zazvonění, „prosím tě, Radime, máme tady úraz, můžeš ho přijít zaprotokolovat?“ vychrlil na něj Čárlí.

„Já nemůžu,“ posteskl si mistr, „já bohužel musím.“

„Jo a vem si prosím tě foťák,“ připomněl mu Čárlí.

„Dobrá, foťák,“ zopakoval po něm, „počkej a co se vlastně stalo?“

„Potřebujem fotku z ptačí perspektivy, teda jinak … přesněji řečeno vyfotit mýho popálenýho ptáka.“

Poté co ho Čarlí ujistil, že to myslí smrtelně vážně, zamručel mistr do telefonu, „ty vole, ten foťák zas tak nezvětšuje.“

„Ale Klára se nabídla, že ho podrží v dlani,“ zkoušel ještě vyvolat jeho zájem i přes její nesouhlasnou gestikulaci.

„Ty bys byla úžasná v pornu,“ snažil se jí zalichotit, když sluchátko položil.

„Jakože jsem hezká a sexy?“ domýšlela si, co tím chtěl básník říct.

„To vůbec, ale máš malý dlaně a prsty a v nich každej pták vypadá velkej.“

Klára na jeho fór nic neřekla, jen divoce zakroužila ukazovákem před svým krkem. Chtěla tím říct, že ho podřízne jak podsvinče, ale Čárlí si z ní dál dělal šoufky, „jó já vím, krk máš taky hezkej,“ ujišťoval ji, že její gesto pochopil.

Radim sice dorazil, ale bez foťáku, což mu Čárlí dlouho nemohl zapomenout. Svých patnácti minut slávy se dočkal až o pár let později, po jiném kuriózním úraze.

Příště: one man show na školení BOZP

Všechny díly najdete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=125741