Zápisky z rachoty 4: bez ochrany vpadl do rány

„Ty sešívačky jsou nebezpečné, mohly by se dostat mezi výrobky a nějaké dítě by je mohlo sníst," argumentoval Neruda. Čarlí mu ji strčil pod nos, „to by muselo bejt Vaše dítě, aby sežralo dvacet centimetrů dlouhou sešívačku.“

ZÁPISKY Z RACHOTY: BEZ OCHRANY VPADL DO RÁNY

„Nové koště dobře mete,“ pravil ironicky Čárlí, když se s Marťanem zastavili u zdi, kde donedávna nebylo nic a teď tu visela obří nástěnka plná fotografií a grafů.

„Akorát, že ten jeho bordel padá na naše hlavy,“ dal mu za pravdu Marťan.

Aby Neruda všem ukázal, že jeho přijetí do funkce vedoucího laboratoře a kvality byl skvělý tah, během několika týdnů změnil většinu stávajících postupů a všem podřízeným přidělal hromady práce dalším zbytečným papírováním. 

„Čau negři, co jedeme?“ zjevila se za nimi Klára.

„Pastu na kly,“ potěšil ji Čárlí. Obaly na zubní pasty patřily k oblíbeným zakázkám. Zpravidla se jich jelo hodně a tak stačilo naládovat barevnice barvou a čas od času zkontrolovat soutisk a vybarvení.

Když měli o hodinu později zakázku připravenou, chtěl Čárlí zkontrolovat, zda tisk lícové strany sedí na o den dříve vytištěném rubu. „Ondrameli, kde je špendlík?“ přehraboval se Čárlí v šuplíku a pomalu začínal zuřit. „A taky tady není sešívačka.“ Špendlík, kterým propichovali pasovací značky na archu, aby zjistili, zda rub sedí na líci, byl v čudu.

„Voli ho vypili …“ vzpomněl si Ondramel bůhvíproč na starou dětskou říkanku, „teda Neruda … zabavil špendlík i sešívačku.“

„Tak to si ten vůl vypije,“ zasunul Čárlí prudce šuplík do skříně a s jejími dveřmi práskl tak, že panty měly co dělat, aby se nevytrhly. Čárlí měl alergii na všechny tyhle zásahy shora, které probíhaly formou o nás, bez nás. Do Nerudovy kanceláře vletěl dřív, než byste řekli Povídky malostranské.

„Dobrý den, můžete mi laskavě vysvětlit, kde mám špendlík a sešívačku?“ spustil kulometnou palbu na konsternovaného Nerudu. Zastihl ho právě v okamžiku, kdy si s konvicí v ruce šel zalít kafe.

„Já … já … jsem Vám je nevzal,“ vymáčkl se Neruda a couval zpět za svůj stůl.

„Nechte si kecy na koledu a co je tohle,“ ukázal na vedlejší stůl, kde bylo těch sešívaček asi dvacet na hromadě.

„Mistři měli za úkol je posbírat.“

„Ale určitě to nebylo z jejich hlavy,“ dovtípil se Čárlí.

„Jsou nebezpečný, mohly by se dostat mezi výrobky a nějaké dítě by je mohlo sníst.“

Čárlí vzal jednu ze sešívaček a strčil ji Nerudovi pod nos, „to by muselo bejt Vaše dítě, aby sežralo dvacet centimetrů dlouho sešívačku.“

Neruda se oklepal z prvotního šoku a začal se zuby nehty bránit, „myslel jsem ty drátky …“

„Myslíte sponky,“ docvaklo Čárlímu, „ale vždyť ty vzorky k visačkám přišíváme tři metry od stroje.

„Náhoda je blbec,“ oponoval Neruda.

To ty taky, pomyslel si Čárlí, ale namísto toho dodal, „čím je tedy máme k visačce přidělat? Když jste nám je zabavili, což byl krok číslo 1, proč jste nepřišli s krokem číslo 2.“

„Na tom se samozřejmě pracuje, zvažujeme možné varianty,“ ujistil Čárlího Neruda.

„A než je zvážíte, tak to máme dělat jak?“ nechápal jeho postup. Aniž by mu dal možnost odpovědět, pokračoval, „a může mi ještě laskavě vysvětlit, jak mám napasovat rub na líc bez špendlíku, technologický postup takové operace máte jistě taky vymyšlený?“

Vymyšlené neměl samozřejmě nic, spíš potřeboval vysvětlit co je to pasování a proč je nezbytné, aby rub seděl na líc. Na druhou stranu alespoň poslouchal, co mu Čárlí říká. Což se o jiných kravaťácích říct nedalo. Zpravidla utekli, když na ně nastoupil. 

„Můžu se zeptat, z jakého jste oboru, co jste vystudoval?“ zajímalo Čárlího, proč člověk, který nemá ani tušení jak to v tiskárně chodí, má dohlížet na tiskaře a kvalitu tisku.

„Lesnickou fakultu,“ dmul svůj dovnitř propadlý hrudník pýchou Neruda.

„No … papír se dělá ze dřeva, to jste vlastně z oboru,“ pravil na oko smířlivě Čárlí.

Nakonec přeci jen dospěli ke kompromisu.

„A co kdybychom Vám tam dali nějaký větší bodec s ostrou špičkou, který by byl na řetízku,“ navrhl po chvíli dohadování Neruda.

Čárlí uznal, že to není až tak blbej nápad a než odešel, podali si ruce na znamení uzavření příměří.

„Možná to nakonec nebude takovaj ocas, jak jsme si mysleli,“ ujistil ostatní, když se vrátil na stroj se špendlíkem, který nenápadně sebral z jeho stolu.

„A co jedeme dneska, negři?“ otázala se následující den opět Klára, která se před nástupem na směnu vždy zdržela na cigárku.

„Zakázky na pí ..,“ napovídal Marťan.

„Co na pí ..?“ nepochopila Orca.

Marťan našpulil rty, „… ču.“

„Jó, dámský vložky, proč to neřekneš hned?“ řehtala se kosatka.

Před sedmou hodinou, což byl čas, kdy k píchačkám nastupují kravaťáci, si Čárlí uvědomil, že jim něco chybí. „Musíme si vzít čepice,“ připomněl Marťanovi. Nařízení, že při tisku určitých výrobků je nutné nosit pokrývku hlavy, vstoupilo v platnost teprve nedávno a stále si na něj nemohli zvyknout. Týkalo se to většiny potravinářské výroby. Krom toho museli ještě na stroj vyvěsit ceduli, že bez pokrývky hlavy je vstup zakázán.

„Stejně nechápu, od kdy vložky patří do potravinářské výroby,“ remcal Marťan, když si na svou strojkem vyholenou hlavu síťku s kšiltem neochotně nasazoval. Paradoxně měl zakrytou hlavu bez vlasů, ale na jeho třícentimetrové, do všech stran trčící vousy, se nařízení nevztahovalo.   

„Můžeš na poradě vznést dotaz,“ ponoukal ho Čárlí, který si na rozdíl od ostatních pokrývku hlavy ještě nestihl vzít. Právě kontroloval vybarvení a proti světlu zářivky zkoumal, zda je arch správně polakovaný. Co čert nechtěl, takto prostovlasého ho uviděl Neruda, který právě mířil do své kanceláře. Zarazil se a chvíli jeden druhého pozorovali jak dva pistolníci na Divokém Západě. Pak mu Čárlí pokynul na pozdrav, Neruda ho opětoval a šel si svou cestou.

„Už jsem myslela, že na tebe vlítne,“ shrnula to za všechny Klára.

„Přepíchnu paletu a radši si tu síťku taky vezmu,“ ujistil ji Čárlí, že tentokrát nehodlá bojovat s větrnými mlýny.

Jenže než paletu stihl přepíchnout byl Neruda zpátky z foťákem a Čárlího při tom přepichování začal fotit. A ani ho předem neupozornil, aby se ráčil usmívat.

Když o celém incidentu poreferovali Radimovi, ten teatrálně naznačil, jak si cpe celou pěst do pusy. Což znamenalo: to si zase vyžereme. Okamžitě vyrazil za Nerudou vyjednat příměří. Dohodu o neútočení. Vrátil se za dvacet minut s úsměvem na rtech, „ty máš víc štěstí než rozumu, je to férovej kluk, říkal, že to nebude rozmazávat.“

„Včera jsem říkal, že to možná nakonec nebude takovaj ocas, jak jsme si mysleli,“ připomněl jim Čárlí, jaký má odhad na lidi. A měl samozřejmě pravdu, když tvrdil, že je důležité najít v lidech především to dobré. Což u Nerudy znamenalo ztratit spoustu času a najít kulový. Byl to ještě větší ocas, než si dokázali představit.

Za dalších zhruba patnáct minut už měl Čárlí domluvenou audienci u ředitele na koberečku.

„Co mi řeknete k těm fotkám, Hampstene?“ zahřímal bez pozdravu zpoza stolu.

„Dobrý den, pane řediteli, jsou výborný, že jo?“ spustil nadšeně. Už po cestě do jeho kanceláře mu došlo, že ho Neruda potopil jak ledová kra Titanic a tak byl připraven.

„Prosím?“ nechápal ředitel.

„No, že se povedly, je to pro mě fakt čest, že mě vybrali jako modela pro ty instruktážní fotky. Ono je těch nových nařízení a změn tolik, takže když to bude takhle přehledně fotograficky znázorněno na intranetu a na nástěnce, hned to každý pochopí. Na tyto zakázky musí být pokrývka hlavy, na tyto ne. Ten pan Neruda je vážně člověk na své místě.“ Čárlí tu svou řeč opět vychrlil s kulometnou razancí. A ještě navíc přidal předstíraný entusiasmus.

Ředitel koukal střídavě na Čárlího a na monitor. Byl zvyklý na jeho přidrzlé odsekávání a ironické poznámky, ale tohle doposud nežral.

„Pan Neruda mi poslal mailem fotku, že tisknete vložky bez pokrývky hlavy,“ připomněl Čárlímu proč si ho nechal předvolat.

„Ne, ne, ne, ne …“ mohl si Čárlí hlavu ukroutit, „chtěl udělat fotku s čepicí i bez čepice, ostatní Vám to potvrdí,“ dál trval na svém, ačkoli netušil, zda by ho Marťan s Klárou a Ondrou skutečně podrželi. Ale předpokládal, že když má Háháčko dovolenou, ředitel si tím nebude chtít dál špinit ruce. Říďa ještě zkusil telefonicky přivolat Nerudu, ale ten právě tokal u kafe s Fašistkou.

„Říkáte instruktážní fotky?“ změřil si ho od hlavy k patě, když položil sluchátko. Čárlí s nejasným pocitem vítězství přikývl.

„To je výborný nápad,“ luskl prsty ředitel.

„To pana Nerudu byste měl pochválit,“ přizvukoval mu Čárlí, „akorát mi není jasný, proč do kategorie potravinářských výrobků patří vložky…“ Čárlí nechal tu poznámku vyznít a poroučel se zpět na stoj.

Vložky už se příště tiskly bez čepic a na instruktážní fotky si Neruda našel někoho tvárnějšího a fotogeničtějšího.

Příště: Zápisky z rachoty 5: nevyděláš si, ale zasměješ se.

Všechny díly najdete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=125741