Proměnlivá velikost kašpárka

PROMĚNLIVÁ VELIKOST KAŠPÁRKA

Celá naše rodina, celé město, stát, svět, řeší pandemii koronaviru, ale já mám mnohem VĚTŠÍ problém. Podle webu prozeny.cz a podle mnou provedených měření, se mi zmenšuje penis.

Vzbudilo mě vrznutí dveří. Hlučná připomínka toho, že jsem je stále ještě nenamazal. Otevřel jsem líně jedno víčko a spatřil stehýnka v upnutých legínách. Anna se stavěla na špičky a snažila se dosáhnout do vrchní skříňky vedle postele. Což si takhle před obědem trochu zašpásovat, napadlo mě okamžitě. I můj nejlepší přítel mě v hlasování podpořil a tak jsem otevřel i druhé oko a zabloudil pohledem výš. Prdelka přímo volala po polaskání. Když jsem tak učinil, hlas, který nepatřil mé manželce, mi vyčinil.

„Jano, co tady blbneš?“ dotčeně a neochotně jsem nataženou ruku stáhnul zpět.

„Já? Co ty blbneš?“ nervózně si uhlazovala místo, kde chvílí předtím rejdily mé nenechavé prsty, „Anna mě poslala pro prostěradla.“

„Já myslel, že ty jsi Anna,“ snažil jsem se jí vysvětlit.

„No, ještě aby sis to nemyslel,“ ujistila mě, že z tohohle stromu zakázané ovoce neochutnám ani omylem. 

Poté co jsem příteli vysvětlil, že to byl pouze planý poplach a žár vášně se nerozhořel, jsem rozmrzelý vylezl z pelechu. Po druhé dvanáctce noční jsem se stejně snažil spát co nejméně, abych večer vůbec usnul. Anna s Janou si zabraly celý obývací pokoj. Stříhaly prostěradla, povlečení a vyřazené lékařské kalhoty, aby z nich odpoledne mohly jiné ženy šít ochranné roušky. Obě přitom lezly po zemi po čtyřech, prdelky vyšpulené mým směrem. Legíny měly takřka stejný potisk, takže žádný div, že jsem sáhl vedle.

„Jejich revírem je podlaha, jejich tempo je vražedné, jejich protivníkem je COVID-19. Střihačky pracují ve dne v noci. Jejich úkolem je chránit naši bezpečnost,“ zarecitoval jsem jim při vstupu na scénu.

„A jeho úkolem je bejt blbej, ať se děje co se děje,“ odpálila mě jak dálkově řízenou raketu Anna, aniž by se otočila. 

„Kam jsi dal roušky, co jsi měl na noční?“ Co začala ta hysterie kolem pandemie, byla Anna přímo posedlá ochranou celé naší rodiny. Já k tomu přistupoval o poznání laxněji.

„Říkal jsem Ti, že mám tolik nemocí, že do mě se další virus už nevejde. Přišel, otevřel dvířka, nakoukl dovnitř a říká, Vás tady je, radši beru kramle, než zmutuju.“ Anna mé vtipkování ocenila nevraživým pohledem.

„Vyvařil jsem je na plotně,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti jsem je nechal v batohu. V igelitovém pytlíku od svačiny.

„A co hrnec s tou vodou?“ nebaštila mi to, neboť na plotně žádný kastrol nebyl. A já po sobě nádobí zas tak často neuklízím. Tedy dobrovolně, ze své vlastní vůle.

„V tom jsem si pak uvařil párky k snídani.“

„Dráždíš bosa kobrou nohou,“ pohrozila mi. Tohle zkomolené pořekadlo je naše rodinné stříbro. Význam má stejný jako v původním znění, jen odkazuje na fakt, že i učitelky to někdy přeženou s bílým vínem.

„Můžu přiložit ruku k dílu nebo vám s něčím píchnout?“ zeptal jsem se s dikcí pornoherce ze 70. let a hladil si přitom imaginární knír.

„Můžeš napsat s holkama úkoly a pak začít dělat oběd,“ instruovala mě ihned.

Evidentně nepochopila, že šlo o ryze řečnickou otázku.

„Jo, a co to bylo nahoře za řev?“ culila se a mně došlo, že už jí to sestra stihla vyslepičit. Vždycky byla z obou sester ta sdílnější.

„Ale švagrová viděla vůdcův hlavní stan a tak vyjekla úžasem.“

„No dovol,“ reagovala dotčeně Jana.

„Já jsem si dovolil, ale tys mi nedovolila,“ připomněl jsem jí.

„To víš, já nejsem Roman,“ připomněla na oplátku ona mně nedávnou aférku. Tohle budeme mít na talíři do konce našich dnů. 

Dělání úkolů s Adélkou a Haničkou mi ze všeho nejvíc připomínalo práci pyrotechniků. Každou chvíli hrozil výbuch. Můj výbuch. Tím, jak byly holky už druhý týden doma v izolaci, byly znuděné, roztěkané. Takže chtít po nich, aby se hodinu či dvě soustředily, bylo totéž, jako kdybych chtěl vymámit z jalové krávy tele. Jasně jsem četl v jejich roztomilých tvářičkách: učení s fotříkem je pruda. Nemluvě o tom, že jsem se musel nejdřív sám naučit, co je mám učit. Někdy stačilo si látku oživit, ale ve většině případů jsem se tím zdlouhavě prokousával. Anna to se svou praxí a zkušenostmi, zvládala samozřejmě lépe než já. Vůbec nejhorší byly ty pokrokové postupy. Ty mi hlava nebrala vůbec. Třeba matika a Hejného metoda. To za našich mladejch let nebejvalo.

„Na výstavu dětské kresby přišlo v pondělí 95 lidí, v úterý přišlo o 7 méně,“ přelouskala Áďa, zatímco já loupal brambory. „Kolik lidí přišlo ve středu?“

„Cože?“ vysmekl se mi brambor a zamířil k zemi.

„Otázka je, kolik lidí přišlo ve středu,“ zopakovala mi Adélka.

„Jak to mám do prdele vědět?“ rozčílil jsem se v momentě, kdy jsem jí v domnění, že si ze mě dělá šprťouchlata, nahlédl přes rameno. Nedělala a jak jsem později zjistil, nešlo ani o tiskovou chybu.

„Taťko!“ napomenula mě ze země Anna, „do prdele se neříká.“

„Napiš tam, že ve středu měli zavřeno,“ vyřešil jsem úlohu šalamounsky.

U další otázky jsem se stejným přístupem pohořel. Já si vedl svou a Áďa mi oponovala.

„Tak nevím, jestli jsem blbá já nebo ty?“ pokrčila bezradně rameny a další brambor letěl na podlahu.

„Adélo!“ okřikla ji Anna. Poté co zkontrolovala úlohu, konstatovala o poznání smířlivěji, „buď v klidu miláčku, blbej je tatínek.“ A pak mám mít doma nějakou autoritu.

Zatímco se v troubě peklo kuře a na plotně vařily ty po zemi posbírané brambory, otevřel jsem si internet a po zběžné prohlídce sportovních zpráv (ruší se další a další cyklistické závody) jsem překlikal na web prozeny.cz. Ten mi předloni doporučil Roman. Prý je dobré vědět, jak smýšlí náš úhlavní nepřítel. A opravdu některé ty rady fungovaly. Naše ženy byly sice toho názoru, že když chceme vědět, na co myslí, máme se zeptat přímo jich, ale my víme své. V těch jejich jinotajích a náznacích, aby se prase vyznalo. Lepší je si to vygooglit. Upoutávky jako Manželství bez sexu a Pásy cudnosti pro muže jsem samozřejmě ignoroval, ale u těch: Neobvyklé sexuální představy a touhy či: Jak se pozná vyzrálý milenec, jsem se na chvíli pozastavil. Poté jsem narazil na titulek: Jak se partnerův penis mění s věkem?

„Jak by se asi tak měnil?“ rozčílila mě ta povrchní bulvárnost redaktorky Lucie. A to tak, že jsem tu myšlenku nechtěně převedl do slov. Holky se po sobě tázavě podívaly, ale pak radši pokračovaly v měření a stříhání.

Dozrál, prokvetl stříbrem a zmoudřel, rekapituloval jsem v duchu. Už to není takovej zbrklej Janek jako dřív. Ke všemu se staví s námořnickou rozvahou.

Poté co jsem se dočetl: že podle Irwina Goldsteina, ředitele oddělení sexuální medicíny v nemocnici Alvarado v San Diegu, se mužům od 30. roku jejich života až do jejich 60. narozenin může ptáček zkrátit až o 2,54 centimetru, se zmenšilo mé nadšení pro tento web. Stejná autorka zveřejnila obdobně formulovaný článek, jen s jinou úvodní fotkou, už před osmi lety.

„Co to čteš za pikantérie?“ nahlédla mi přes rameno švagrová. Byl jsem tak zažrán do článku, že jsem si ani nevšiml, že kolem mě prošla do kuchyně pro pití.

„Aha … tyhle blbosti čte Roman taky. Tak alespoň vím, od koho to má,“ označila mě mylně za objevitele tohoto webu. „A ještě mi to posílá mailem jako přílohu. Teda jen ty kde stojí, jak máme okořenit sex.“

„A zmenšuje se mu?“ zajímalo mě.

„Jako chuť na sex?“

„Ne, vercajk jestli se mu zmenšuje?“ upřesnil jsem, kam mířím.

„Co je to za blbou otázku?“ nechápala nejen švagrová, „a kdyby, tak jak myslíš, že bych to asi poznala.“

„Tak máš ho snad v ruce dnes a denně,“ maličko jsem přeháněl, „tady totiž píšou, mezi 30. a 60. narozeninami až o 2,54 cm.“

Švagrová se zamyslela, „opticky vzato …. hlavně se mu zvětšuje vana.“

Tobě taky,“ přisadila si Anna.

„Ccc …“ odfrkl jsem si, „pořád mám pekáč buchet … akorát kynutých,“ zhodnotil jsem se sebekriticky.

Odpoledne jsem se proto zavřel do pracovny. Za oknem bylo krásně, ale kvůli omezení volného pohybu jsem nemohl trénovat na silnici. A tak jsem stejně jako v zimě šlapal dvě hodiny na cyklistickém trenažéru. To by bylo, aby té vany nebylo, opakoval jsem si, zatímco na monitoru běžel dokument o Tour de France. Bobet, Poulidor, Anquetil, Merckx, Hinault, můj oblíbenec Lemond a Indurain. Co jméno to pojem a ani jeden neměl cejchu.

Když jsem se večer podruhé sprchoval, vzpomněl jsem si na ten článek z internetu. Copak takhle v klidu se to nepozná, dumal jsem, když jsem si penis prohlížel v zrcadle.

Jako na zavolanou nakoukla do koupelny Anna, „už jsi?“

Zatáhl jsem ji dovnitř a přivinul na své špatně utřené, nahé tělo, „nejsem, ale rád bych byl, teda samozřejmě až po tobě,“ ujistil jsem ji, že je ve frontě na rozkoš hned přede mnou.

Anna se odtáhla, „jestli sis nevšimnul, tak celej den stříhám …“

Takže jsem unavená, bolí mě hlava, bla bla bla, domyslel jsem si, co bude následovat.

Chtěl jsem ji obratem vpálit, že sice zachraňuje svět, ale její manžel umírá touhou, ale naštěstí byla rychlejší.

„… takže uvítám, když mě přeřízneš,“ mile mě zaskočila, „ale nažeň holky do postele.“

„Holky, spát!“ zařval jsem a natáhl si bavlněné spodky, „ráno brzy vstáváte.“

„Vždyť je neděle,“ ozvala se jako první Adélka, poté co jsem vylezl na chodbu.

„A i kdyby nebyla, je karanténa,“ nezůstala pozadu Hanča.

„Maminka se s vámi chce už od sedmi ráno učit, tak hybaj na kutě,“ byl jsem neoblomný.

„A nechceš se spíš učit ty s mamkou?“ mrkla na mě spiklenecky Hanča, „večerní škola.“

„Co by se s ní učil, vždyť je velkej?“ nechápala Áďa.

No, jestli je velkej, to se ještě uvidí, pomyslel jsem si a na místo toho překotně vyhrknul, „matematiku, jsem slabej v matice.“

„Jakože ti nejdou čísla?“

Hanča se rozhýkala na celé kolo. Puberta v celé svoji kráse.

„Udělám za vás úkoly,“ navrhnul jsem drobný úplatek.

Zatímco Áďa překotně přikyvovala, Hanča byla zásadně proti, „já je nechci mít blbě.“

Patovou situaci vyřešila následovně, „dovolíš nám vzít si do pokoje počítač, dáme si sluchátka na uši a budeme jak myšky,“ vyjednala podmínky výhodné pro obě strany.

Když Anna vešla do ložnice, oděna, stejně jako Marilyn Monroe, jen do svého parfému (na místo Chanel no 5 používá  pro nás cenově dostupnější L'or De Say) stál jsem u okna.

Rozsvítil jsem outdoorovou čelovku Petzl a zamumlal do roušky, „přišel jsem s nabídkou bezpečného sexu.“ Vybral jsem si ty z dětského prostěradla s designem oslíka a Shreka. Očekával jsem, že využije nápovědy a inovuje své tradiční zhodnocení mé osobnosti. Tj. že mi na místo, že jsem blbej, řekne, ty osle, ale překvapila mě podruhé.

„Maty, Maty, Maty … ty až dostaneš rozum, tak se samou radostí zblázníš a nebudeš mít zase nic.“

Strhnul jsem jedním tahem vrchní roušku (nebyla na temeni zavázaná) a s předstíranou vášnivostí ji hodil na zem. Anna ji samozřejmě sebrala a uložila na poličku. Sama se pak položila na bok napříč postelí. V tlumeném osvětlení dětské noční lampičky, kterou už holky dávno nepoužívají, jsem si chtivě prohlížel její křivky. Drobná, ale stále ještě pevná ňadra, klenuté boky a úrodný klín. Oproti tomu její pohled mým směrem jakoby říkal, proč jsem si já nešťastná nevzala Pištu Hufnágla.

Ten její pohled ještě víc potemněl nepochopením, když uviděla jeden za dvou našich krejčovských metrů na nočním stolku. Okamžitě se jí rozsvítilo, „nechceš s ním dělat to, co si myslím, že chceš dělat?“

Když to ví, tak proč se ptá? napadlo mě okamžitě. V těsném závěsu dorazila myšlenka číslo dvě. Ona to ví. Už si toho dávno všimla, jen to přede mnou tajila. Beztak mají nějakou pochvoměrku a pak s ženskýma ve sborovně probírají, jak se jejich manželům zmenšuje. Předpokládám, že si dokážou spočítat úbytek v procentech a jaký svírá úhel oproti ochablému břišnímu svalstvu.

„Já čekám?“ připomněla se Anna.

Zavrtěl jsem rádoby smyslně boky a přiblížil se. Bederní rouška se zlobrem Shrekem se povážlivě napnula a šňůrky se mi zařezávaly do půlek. 

„Na vysvětlení,“ dodala, ale pak přeci jen rozvázala tkaničku, kterou jsem pro tyto účely musel ještě nastavit.

„To si ho chceš měřit předtím nebo potom?“

„Samozřejmě přitom ... a nemohla bys ty …?“

Rozhodně zavrtěla hlavou. „A ty víš, kolik měl zamlada?“

„Osmnáct centimetrů,“ ujišťoval jsem ji.

„Ale kuš, ty brepto,“ mírně pochybovala.

„No, dobrá … sedmnáct celých čtyři, ale to se zaokrouhluje nahoru.“

„Sedmnáct celých čtyři se odjakživa zaokrouhluje dolů,“ ujistila mě, ačkoli má aprobaci na češtinu a dějepis.

„Já byl vždycky v matice slabší,“ připomněl jsem jí, „a navíc osmnáct zní líp, už takhle mám komplex z černochů.“

„A co mají říkat Korejci a Thajci,“ snížila se k citovému vydírání. Jenže na tomhle jevišti není pro soucit místo.

Po tomto zeměpisném odbočení jsme se přeci jen vrhli jeden na druhého. V nejlepším jsem uposlechl její výzvu, „tak dělej, aby měla dušička pokoj,“ a provedl měření. Bez toho, že bych jí sdělil výsledky, jsem zaplul zpátky mezi její stehna. Sex byl jako vždy dobrý, ale orgasmu se tentokrát nedočkala.

„Sorry jako …“ pronesl jsem do nastalého ticha, když bylo po všem.

„I tak to bylo hezký,“ nenalila mi zrovna čistého vína.

„Tak kolik?“

„Nechci se o tom bavit,“ odsekl jsem.

Sedla si na mě obkročmo a začala se o mě třít stehny a rozkrokem. Tázavě přitom nadzvedla pravé obočí a vyzývavě na mě mrkla, „no, tak Maty, nebuď měkkej?“

„Šestnáct a chlup,“ přiznal jsem barvu.

„To je přece pořád dobrý, ne,“ nechápala, proč ten splín.

„Roste mi břicho a zmenšuje se mi penis, co je na tom dobrý?“ zavrčel jsem.

„A měřil si ho dobře?“ zpochybnila moji zručnost, „skoč dolů pro naše hračky a já ho přeměřím sama.“ Sice jsem o tom víc než pochyboval, ale k mému překvapení v jejích rukou skutečně dorostl do takřka původních rozměrů. A i ten následný sex byl jak vystřižený z jiného filmu. Sexuální praktiky pozemšťanů vystřídal Basic Instinct. Tentokrát se dostavil i orgasmus a to tak hlasitý, že jsem jí musel zakrýt dlaní ústa. Jen o pár přírazů později jsem explodoval i já. Svalil jsem se na ní zalitý potem, uspokojený tělesně i duševně. Můj penis v ní zvolna ochaboval. 

„Nechceš jít ven?“ zasténala, nejspíš proto že jsem byl moc těžký.

„Ne, radši zůstanu doma,“ vrátila se mi rozverná a veselá nálada.

Ta se mě držela i druhý den ráno, kdy jsem si krapet přispal. „Dobré ráno, děvčata,“ slastně jsem se protahoval. Holky vařily na plotně rýži a krájely maso, zatímco Anna s Janou opět lezly po čtyřech a obkreslovaly a stříhaly roušky. Tentokrát už bych tu „svoji“ prdelku v tom davu našel spolehlivě.

„To je nějaký divný,“ postěžovala si švagrová, když svoje roušky dala na hromadu k těm Anniným.

„Co je divný?“ zajímalo mě. Poté co zmizel můj problém, byl jsem ochotný naslouchat problémům druhých.

„Mám to menší,“ kroutila hlavou Jana

„Tak to já zase ne,“ zabroukal jsem si polohlasně.

Pak jsem si ale všimnul, že jí Anna vehementně naznačovala, ať mlčí.

„Co máš menší?“ pojal jsem podezření.

„Ty moje roušky jsou menší,“ nechápala.

„A o kolik?“ chtěl jsem vědět.

„Tak o centimetr,“ upřesnila.

Šel jsem k ní a sebral krejčovský metr ze země. Chvíli to trvalo, ale docvaklo mi to. Dal jsem si jedna a šestnáct dohromady a vyšlo mi, že mě oblafla. Tak proto mě poslala dolů pro hračky. Protože měla v nočním stolku nůžky.

Krejčovský metr začínal dvojkou.

Předchozí díly série: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123519