Nelítostný souboj (volně navazuje na Důvod k rozvodu)

NELÍTOSTNÝ SOUBOJ

Zvonící mobil se dožadoval mé pozornosti. Kouknul jsem na displej. Švagrová.

Přijal jsem hovor a bez toho, že bych jí dal šanci se vyjádřit, jsem na ní vyštěkl nekompromisní, „ne!“

„Ahoj Maty, co myslíš tím ne?“ byla zmatená jak lesní včela, „vždyť ani nevíš, na co se chci zeptat?“

„Ne, jednoznačné a nezvratné ne,“ vedl jsem si svou. Byl červenec, čas dovolených a tak švagrová sháněla někoho, kdo by jí, až bude u moře chytat bronz, krmil kocoura. Jelikož k moři jela s celou rodinou a se svou sestrou a jejími dětmi (tj. mojí ženou a mými dětmi), byl jsem jediný, kdo se mohl o toho parchanta postarat. Šimon totiž nebyl jen tak ledajaký kocour, byla to krvelačná zrůda. A tak každý, koho v průběhu let požádala o přátelskou pomoc, tak učinil jednou maximálně dvakrát. A na další Janiny prosby reagoval nekompromisním NE. I jejich soused z paneláku, chlap jak hora, před ním utekl. On na to šel totiž chytře, nejdřív se o Vás třel a vrněl, takže jste se rozplývali, jaký je to plyšáček, ušáček, mazlíček. A pak, když jste to nejmíň čekali, do Vás zaťal drápy či zuby. I sám švagr Roman, když začal s Janou chodit, z něj byl nesvůj, hlavně při sexu koukal, aby spolu nebyli v jedné místnosti. Myslím tím on a kocour, ne on a švagrová. Šimon mu dával jasně najevo, že v téhle domácnosti je místo jen pro jednoho samce. K jeho zlověstné pověsti ještě během let přispěly story o tom, jak v noci shazuje květináče, zapíná domácí pekárnu na chleba či kazeťák nebo mačká tlapkou zelené tlačítko na mobilu.

Ze všech těch historek se mi ale nejvíc zapsala do paměti ta, jak jednou v noci sledoval Roman film Anděl smrti. Detektiv v podání DenzelaWashingtona dostal sériového vraha na elektrické křeslo. Ale jeho duše se vrátila a libovolně se převtělovala do dalších lidí, takže vraždění pokračovalo. Detektiv nakonec démona Azazela převezl. Jeho posledního hostitele smrtelně zranil na samotě v lesích. A protože věděl, že jakmile zemře, bude se chtít převtělit do něj, raději spáchal sebevraždu. Umíral tak s vědomím, že zachránil svět. Až poté, co exnul, se nad mrtvolu zloducha objevil nový hostitel, divoký kocour. Švára sledoval film potmě a v okamžiku finální scény kouknul vedle sebe a tam seděl se zlověstným výrazem Šimon. Tu noc toho moc nenaspal. Šimon byl prostě ztělesněním zla.

„Prosím tě, Maty, stačí k nám třikrát během týdne zajít a vyměnit mu v misce vodu, spláchnout hovínka a nasypat granule.“

„Proč se ho nezbavíš, minule jsem viděl Ondru, jaký měl od něj šlinec pod okem, čekáš, až mu ho vypíchne?“ píchal jsem já do vosího hnízda. Nemám nic proti zvířatům, ale tohle už mi přišlo přes čáru. Švagrová si Šimona a jeho bráchu Matouše pořídila ještě za svobodna. Když pak Matouš odjel na Riviéru, chci říct do kočičího Edenu, upnula se ještě víc na Šimona. A to i přesto, že si časem ze švárou pořídila Danču s Ondrou, kteří si svá hovínka už splachují sami.

„Nikdo jinej nemůže,“ žadonila.

„Nikdo jinej nechce,“ opravil jsem ji, „protože se ho bojí, proto ho zamykáš, když je u Vás návštěva.“

„A ty se taky bojíš?“ zavětřila šanci.

„Nebojím,“ pochopil jsem, že jsem si naběhl, „nejezdím na dovolený proto, abych mohl doma nerušeně makat, případně trénovat na kole. A péče o toho hajzlíka mi narušuje plány.“

„Bojíš, bojíš, bojíš,“ opakovala jak malý děcko, čím samozřejmě urážela mou ješitnost.

„Tak já ho teda nakrmím,“ rezignoval jsem, ale běda Ti, jestli na mě vystartuje, tak ho zkopu do kulata.

„On už Šimi zmoudřel, uvidíš, jak se skamarádíte.“

O týden později jsem se přesvědčil o opaku. Nikoli však na vlastní oči, neboť zaútočil zezadu. Ještě se mi nezahojily šrámy na duši po další hádce s Annou na téma, odmítáš s námi trávit volný čas a už mi přibyly další. Při mém příchodu do bytu ještě nadšeně mňoukal a otíral se o mě. Nebyl jsem ale dnešní, abych se ohnul a pohladil ho. Tu chybu udělal totiž napoprvé každý. A odměnou mu za to byly otisky zubů či drápů na kůži rukou. Mně se pod kůži na lýtku zaryl, když jsem se skláněl, že mu doliji vodu. První útok jsem sice odrazil, ale on ihned pokračoval sérií dalších, takže než jsem se nadál, byl jsem zavřený v koupelně. Rozsvítil jsem a hledal něco, čím bych si vymohl zpět ztracený respekt. Kartáček na zuby, hřeben, šminky. Maximálně jsem mohl na kliku vyvěsit švagrové bílé kalhotky na znamení kapitulace. Nebo mu fénem počechrat srst. V tom padl můj zrak na prádelní koš, v kterém byly ty kalhotky. Vyndal jsem prádlo a s košem jako štítem vyrazil z koupelny na zteč. Při cestě za svobodou jsem bojoval do posledního muže a nakonec jsem si přes dorážejícího a prskajícího Šimona proklestil cestu ke dveřím. Tam jsem nechal koš košem a s krvácejícími šrámy sedl na kolo a jel domů.

„Já Ti dám, zmoudřel, skamarádíte se,“ spustil jsem bez pozdravu na švagrovou, když přijala můj hovor.

„Neublížil jsi mu, doufám?“ strachovala se o toho hrdlořeza, zatímco já si čistil rány Peroxidem.

Vylíčil jsem jí průběh toho masakru.

„Ty ses k němu otočil zády a ještě jsi měl kraťasy!“ žasla nad mým šlendriánstvím, „to nesmíš!“

„A že jsi mi to neřekla dřív?“ žasl jsem pro změnu já.

O dva dny později jsem se na Šimona připravil mnohem lépe. Nic jsem nepodcenil. Přijel jsem autem, na sebe si vzal kvalitní montérky s gramáži 250g/m2, přes triko natáhl mikinu, na ruce rukavice a vizáž tvrďáka jsem umocnil baseballovou čepicí a pálkou, kterou jsem svíral v pravačce. Jelikož bylo 40 stupňů ve stínu, tak jsem se potil jako prase a byl nenápadnej jak Eskymák na poušti. Ke schodům do švagrova paneláku jsem dorazil v těsném závěsu za jakousi slečnou. Šla zazvonit na zvonky. Postával jsem opodál a čekal, až zmizí ve vchodu. Jenže ona své matce do domovního telefonu jen přišla sdělit, že nepůjde nahoru, protože strašně spěchá a jen jí potřebuje něco nutně říct. Což v praxi znamenalo, že když tam kdákaly tři minuty, už jsem na to neměl nervy. Vyšel jsem po schodech, otevřel si dveře a na její v úžasu zdvižené obočí, reagoval tím nejslušnějším pozdravem, jakého jsem byl schopen. Ještě než se za mnou zavřely vchodové dveře, zaslechl jsem konsternované a lehce přiškrcené, „maminko …“

Když jsem v pátém patře vystoupil z výtahu, pochopil jsem, komu ono: maminko, patřilo. Už tam stála s vařečkou v ruce přede dveřmi protějšího bytu. Dodnes nevím, jestli ji hodlala použít jako zbraň nebo si jen odskočila od plotny.

„Kampak jdete?“ vybafla na mě.

„K Šafářům,“ odvětil jsem po pravdě.

„Nejsou doma, můžete zase odjet,“ informovala mě.

„Já vím, že nejsou doma, proto tam jdu,“ přehodil jsem si basebalovou pálku z jedné ruky do druhé.

„Kamile!“ zavolala žena do bytu.

Její manžel se objevil v zápětí. „Tohle individuum se chce vloupat k Šafářům, volej policii.“

Zvedl jsem pálku nad hlavu a začal s ní zoufale mávat, „to je nedorozumění, já jdu krmit kocoura.“

„A na co máte tu baseballku?“ stále pochybovala.

„Abych mu vyčistil mezizubní prostory, případně je rozšířil,“ udělal jsem narážku na Janinu profesi zubní hygienistky. Jelikož ji nepobrali, otočil jsem se k nim zády, vyhrnul si nohavici a ukázal jim dva dny staré šlince. 

 „Máňo, von asi nekecá …“ zastal se mě Kamil, „Myšku ze čtvrtýho přece tenkrát taky zakousnul,“ vzpomněl si.

„Chlap jak hora a on mu skočil na krk,“ vzpomněl jsem si pro změnu já na švagrovo vyprávění.

Poté, co jsem jim ukázal klíče, Koníčkovi otočili a slíbili mi, že na místo policie zavolají záchranku. Kdyby se to zvrtlo. Šimon sice zahrozil, ale když jsem mu dal čuchnout dřeva, pochopil, že ten největší samec jsem tu teď já.

Od švagrové jsem po návratu z dovolené dostal za hlídání čokoládu, Kočičí jazýčky. A napřesrok jsem jel na dovolenou s nimi. Což samozřejmě nemělo žádnou spojitost s tím, že jsem nemohl najít baseballovou pálku.