Důvod k rozvodu (volně navazuje na Výročí svatby).

„Pořád mi vyčítáš, že nejezdíme nikam na dovolenou … ale proč někam jezdit, když Itálii máme doma ob týden.“  Utěrku, která mi prosvištěla kolem hlavy, jsem bral jako poslední varování. Tam kde je utěrka, bývá zpravidla i nádobí.

DŮVOD K ROZVODU

Miluju sport, už odjakživa. Vyzkoušel jsem všechny možné disciplíny a odvětví (s výjimkou uklízení a parkování tj. curlingu), ale vždy šlo jen o čistě amatérskou, rekreační úroveň. Navíc jsem měl vzácnou schopnost se zrakvit  i při těch bezpečných, bezkontaktních. A teď, na stará kolena, jsem se vrhnul na závodní cyklistiku. Teda závodní je možná silné slovo. Jde o to, že se banda podobně postižených „dědků“, kterým táhne na čtyřicet, padesát či šedesát schází víkend co víkend od jara do podzimu a měří své síly na tratích časovek či závodů s hromadným startem. V pelotonu patřím k těm mladším ročníkům, ale co do výkonnosti plápolám na chvostu pole. Daleko za těmi vyhublými ex-profíky.

„Chtělo … by to … lepší kolo,“ soukal jsem ze sebe v cíli kopcovitého závodu. Někde na trati jsem totiž vyplivl plíce. Bláhově jsem si nalhával, že s o kilo lehčím strojem budu rychlejší.

„Jestli hledáš kde ubrat na váze, tak si doma stoupni před zrcadlo,“ poučil mě můj mentor, trenér i tréninkový  parťák v jedné osobě. ZedníkGino. Ač on sám vydal za tři, byl o pytel cementu lehčí než já. A přestože by mi mohl z fleku dělat tátu, při závodech jsem se mu pravidelně díval na záda. A to ještě z uctivé vzdálenosti. Při chůzi sice pajdal, ale jakmile sedl na své Colnago, byl tenhle pantáta hotový superman. Jen na místo S měl na hrudi přiléhavého trikotu logo ¦.

„Je konec sezóny, teď moc nemá cenu do kola investovat, přes zimu shodíš 5 kilo a pak se o tom pobavíme,“ shrnul stručně a rázně mé možnosti a vyhlídky, když jsme dávali kola do nosičů na střeše auta.

„No dobrá …“ spustil jsem na sedadle spolujezdce, „připusťme, že bych opravdu shodil ty tři kila …“

„Pět,“ ujistil mě, že sklerózou netrpí.

„Dobře čtyři,“ smlouval jsem, „do čeho bych měl investovat nejdřív?“

„Do zapletených kol,“ nezaváhal ten starý praktik, „váhově to sice bude úspora pár set gramů, ale uvidíš, jak pofrčíš,“ navnadil mě.

Od posledního závodu uplynul měsíc a já den co den seděl na notebooku a hledal, která kola bych koupil. Kdybych na ně měl. Nová či bazarová, výška ráfku 35 či 50 milimetrů? Každopádně karbon, v tom jediném jsem měl jasno. Nakonec jsem si vybral a Gino mi je schválil. Gino, tedy Zdenda, měl přezdívku podle italského cyklisty Gina Bartaliho, kterému pro změnu říkali Svatý nebo Zbožný, pro jeho blízký vztah k církvi a k Papeži. A tak mi nezbývalo než se modlit, aby mi nákup posvětila i má žena. Jen musím vyčíhat správný okamžik.Mohl bych třeba holkám konečně vyvrtat díry do zdi a pověsit ty poličky. Slibuji jí to už od jara. Je to sice  záležitost několika minut, ale copak mám čas? 

„Co tam furt lovíš?“ hudrovala Anna, které právě přišla do obýváku s košem plným prádla na žehlení. Nesčetněkrát mě v uplynulých týdnech a měsících od něj vyháněla. Nejdřív jsem hledal kolo, pak tretry, přilbu, triatlonový nástavce na řidítka a tak dále a tak dále. 

„Aničko, sluníčko …,“ šel jsem na to od lesa.

Po jejím důrazném, „ne!“ jsem se zarazil někde před dubem.

„Vždyť ani nevíš, na co se budu ptát?“ argumentoval jsem logicky.

„Ale už vím, jak bude znít odpověď,“ vedla si svou Sibyla.

„Myslím, že mi jako rodina, bychom se měli zamyslet, jaká pořídíme tatínkovi karbonová kola.“

„Ty jako tatínek by ses měl zamyslet, kdy doděláš tu verandu, omítneš garáž a hlavně, kde na to všechno vezmeme. Plus Hanička potřebuje větší kytaru a Adélka rovnátka. Za ty tři roky co jezdíš s Ginem na kole, jsi se doma moc nepředřel!“ Výčet budoucích investic a mých současných nedostatků mohl být ještě delší, ale jak to ze sebe s kulometnou palbou chrlila, došel ji dech.

„Všechno bude, to není problém,“ přehrával jsem repliku Ivana Trojana z filmu Václav. „Nezapomeň, že v práci dostaneme roční bonus,“ mazal jsem jí med kolem úst. Dřív jsem ji tou scénkou bavil, dnes mi to však nebaštila. Nakonec se přeci jen smířlivě zeptala, jaká že to kola mi nedají spát? Posadil jsem ji obřadně před monitor a ukázal ji Campagnolo Bora Ultra Two.

„No pěkný,“ pronesla bez jakéhokoli nadšení nepřesvědčivě, „co to koštuje?“

Ukázal jsem prstem na cenu v rohu obrazovky. „Dvacet čtyři tisíc za blbý, nový kola!“ vykřikla nevěřícně.

„Tak za prvé nejsou blbý,“ reagoval jsem dotčeně, „a za druhý jsou bazarový, nový stojej šedesát, takovej jsem já, že se spokojím se starým modelem,“ výrazně jsem na ní mrknul, aby pochopila ten dvojsmysl.

Anna to pochopila jako signál k uzavření diskuze a přibouchla monitor notebooku tak rychle, že jsem nestačil oddělat prsty, „běž pověsit poličky!“ vyštěkla popuzeně a šla se uklid(n)it do kuchyně.

„Teď nemůžu, jsem zraněnej,“ odpověděl jsem s pusou plnou prstů.

„Pořád mi vyčítáš, že nejezdíme nikam na dovolenou …“ po očku jsem sledoval jak bude reagovat a pak pokračoval, „ale proč někam jezdit, když Itálii máme doma ob týden.“ Utěrku, která mi prosvištěla kolem hlavy, jsem bral jako poslední varování. Tam kde je utěrka, bývá zpravidla i nádobí.

„Jestli si ty kola koupíš, tak se s tebou rozvedu!“ přidala mi ještě na cestu do dětského pokojíčku.

„Neslibuj, co nemůžeš splnit,“ hudral jsem si pod vousy.

„Co se děje tatínku, vy se budete rozvádět? Proč se hádáte?“ vychrlila na mě, s očima navrch hlavy, mladší Adélka.

„Jo budeme se rozvádět a hádáme se, kdo si Vás nechá. Mamka chce, aby jste byly se mnou a já jsem zásadně proti,“ snažil jsem se vše obrátit ve vtip, ale má sedmiletá dcera má smysl pro humor po matce, takže se chudák malá rozbrečela.

Jsem to ale pitomec, střízlivě jsem zhodnotil situaci. Áďa želví a já před Ginem budu vypadat jak podpantoflák. Poté co jsem přivrtal poličky, jsem zamířil do hospy a večer jsem byl pod obraz. S takovouhle moc nezhubnu, hudroval jsem, když jsem navíc ještě ráno zjistil, že jsem vyplenil ledničku.

Gino měl s podobnými protivenstvími své zkušenosti. Doma měl pět kol a někde tam venku tři exmanželky. A většina jeho parťáků na tom byla podobně. Jen ty počty kol a rozvodů se různili. Já a Moby jsme byli v té naší cyklistické grupě černé ovce. Jedno kolo i manželství a žádný rozvod.

„Jestli chceš, tak já Ti na ty kola půjčím?“ navrhl mi Gino, „budeš mi to splácet po menších částkách a stará se to nedozví. Ale musíš zhubnout, jinak z tebe vrchaře neudělám,“ kladl si podmínku. Stále věřil, že se můžu zlepšit. S díky jsem odmítl. Za prvé se mi nelíbilo to oslovení stará, a za druhé ona má čuch jak to psisko z toho seriálu Komisař Rex.

Gino, ale ne nebral jako odpověď. Za pár dní mi poslal na mail inzerát z Cyklobazaru, kde nějaký chlapík prodával časovkářský speciál, na kterém byla ta moje vysněná kola. A cena? Pakatel. Jen 30 tisíc. V mailu stálo: nekup to, když je to tak levný.

Hned jsem mu volal, „vždyť jsem Ti říkal, že mi to žena zakázala …,“ spustil jsem.

Nenechal mě domluvit, „… zakázala Ti, aby sis koupil kola,“ připomněl mi její slova, „ale ty si nekoupíš kola, nýbrž kolo,“ vysvětlil mi polopaticky (jak malýmu harantovi), v čem tkví ten rozdíl. „Taková příležitost už se nemusí opakovat,“ pokoušel ďáblíka na mém rameni. Ten mu samozřejmě dopřával sluchu. „Navíc budeš mít kolo na časovky a na závody s hromadným startem jen přehodíme Bory na tvýho Wilika. V tu chvíli už byl ďáblík rozhodnutý.

Kolo jsme koupili, Gino ho zaplatil a ubytoval u sebe doma. Měl 2+1, kde jeden pokoj obýval on a druhý bicykly. S výjimkou Colnaga C60 to měl vedle postele. Aby ho mohl v noci, když nemůže spát, hladit po trubkách ručně dělaného rámu.

„Aby to moje kolo nemělo z těch tvých mindrák,“ posteskl jsem si. Gino sice jezdil rezavou škodovkou, ale v cyklo vybavení měl nasypáno odhadem 700 až 800 tisíc. Radost z koupě byla ovšem jen pomíjivá, chvilková záležitost. Brzy jsem začal řešit, jak na kole budu trénovat, aniž by se to žena dozvěděla (přece jen na vesnici se nic neutají) a jak jí později vysvětlím jeho přítomnost v naší garáži.

„Na co to koukáš?“ vylekal mě pozdě v noci hlas Adélky. Byl jsem tak zahleděný do objektu své touhy na monitoru, že jsem ji neslyšel přijít. Nešlo o porno, to mi jen Gino poslal fotky Giantu, poté co ho umyl, seřídil a nalepil nové omotávky a galusky.

„Nemůžeš spát?“ vzal jsem Adélku na klín, „já taky ne, proto koukám na kola.“

„A tohle se Ti libí, tati?“

„Jo tohle se mi libí, ale nemám na něj peníze a maminka by mi ho stejně nedovolila,“ konstatoval jsem.

„Tak napiš Ježíškovi a budeš ho mít zadarmo,“ poskytla mi Áďa radu nad zlato.

„A víš, že máš pravdu,“ ožil jsem, „když ho dostanu od Ježíška, tak přece mamka nemůže nic namítat.“ Jenže, když se přiblížili Vánoce, rodinné klima bylo: trvale zataženo, časté přeháňky a sem tam nějaká ta bouřka. Takže jsem radši ani nepokoušel štěstěnu a přiznání odložil na neurčito. Kolo jsem pod stromečkem ale i tak našel. Adélka mi vyrobila z papíru a špejlí věrnou repliku, toho které viděla tu noc na monitoru.

Neurčito v mém případě znamenalo čtvrt roku. Kluci při tréninku si mě pokaždé dobírali ve stylu animované pohádky Shrek. Akorát na místo už tam budem, už tam budem používali repliku už ses přiznal, už ses přiznal? Poslední kapkou, která zpečetila mé rozhodnutí, byl rozhovor ve starém Instiktu, který jsem si přečetl na jídelně v práci. Redaktorka zpovídala Jitku Čvančarovou a připomněla jí, že kdysi v jiném interview připustila, že by partnerovi odpustila nevěru. Paní Jitka si ten svůj výrok úplně nevybavila, ale poznamenala, že mnohem horší než nevěra, je když si partneři lžou. Po zádech mi přeběhl mráz a při pohledu na její vnady mi došlo, že bych se měl přiznat. Anna měla sice mnohem menší (ale zase pevnější) zbraně hromadného ničení, ale i tak bych o ně nerad přišel.

„Tak dnes to manželce řeknu,“ svěřil jsem se večer Kredencovi. Nechápal, co přesně mám na mysli.

„To o tom kole,“ připomněl jsem mu.

„Tys ji to ještě neřekl?“ pohoršoval se Kredenc, „chlapi, rozlučte se s Matym, už ho neuvidíte, dnes přizná ženě ten nákup bicyklu, ta ho zabije.“

„Tak to nebude Anna chladna z rána, ale i k večeru,“ popřál mi upřímnou soustrast Ondramel.

A pak mě to napadlo. Čvančarová! Nevěra! „To bude v cajku?“ kasal jsem se, „nejdřív se jí přiznám k nevěře!“  

„Tys jí navíc ještě zahnul?“ žasnul Kredenc.

„Ne, ale když si bude myslet, že jo, tak to kolo potom bude vypadat jako sranda.“

A tady jsem se šeredně seknul, přepočítal, zmýlil.

„Potřeboval bych s tebou mluvit,“ spustil jsem opatrně po příchodu z práce, „ale nespěchá to,“ ujistil jsem ji, neboť si mě tázavě prohlížela. Ihned mi došlo, že jsem udělal chybu. Komisař Rex zavětřil stopu.

„Co se děje?“ udeřila.

„Nic, teda nic závažnýho,“ cítil jsem, jak obrazně řečeno, ztrácím půdu pod nohama, „nic co by nemohlo počkat po večeři.“

„Holky běžte se umýt,“ přikázala Hanče a Ádě. Obě těkajícími pohledy přeskakovali z jednoho rodiče na druhého.

„Vždyť už jsme se myli,“ připomněla ji Hanička.

„Tak si běžte vyčistit zuby,“ přikázala.

Ještě jsme nevečeřely,“ opět, netušíc jak riskuje, podotkla Hanička.

„Tak se jdeme umýt my,“ naznačila mi, ať ji následuji do koupelny. Ani jsem se jí nesnažil vysvětlit, že jsem se myl v práci. Tolik rozumu jsem ještě měl.

„Tak spusť,“ vyzvala mě za dveřmi koupelny.

Už ani ten nápad s fingovanou nevěrou mi nepřišel tak skvělý, „víš, před pár měsíci mně tak trochu ujeli nohy,“ ale i přesto jsem se ho držel. „A teď to vypadá, že zrodí následek toho úletu.“

„Tys mi zahnul!“ udeřila na mě, „a ta rajda čeká fakana?" 

„Ne … jak tě něco takovýho mohlo vůbec napadnout,“ dělal jsem blbýho, „jen jsem si něco koupil. Gino mě založil,“ odpověděl jsem dřív než stihla otázku: kde jsi na to vzal, položit.

V tu chvíli ji to došlo, „ty kola!“ vykřikla s neochvějnou jistotou, „ty Kopaňola!" lámala si jazyk. A pak kdo koho neposlouchá.

„Ne, vždyť jsi mi je zakázala,“ připomněl jsem jí, „koupil jsem si kolo … na kterým byly ty kola,“ použil jsem Ginovu logickou argumentaci. A spustil tím lavinu výčitek a obviňování. A bylo ještě hůř, když jsem pod tlakem přiznal, že je to půl roku stará záležitost a ví o tom celá naše grupa a půlka lidí ve fabrice.

Na což reagovala jadrným prohlášením, „kdybys mi zahnul, tak by mi to nevadilo tolik, jako to, že ze mě děláš slepici, před celou vesnicí.“ Ta Čvančarová měla nakonec pravdu.

Nepomohlo ani to, když jsem vyrukoval s polehčující okolností. Připomněl jsem Anně, jak si nedávno bez mého vědomí koupila svetřík. A to jsme se jasně dohodli, že se o všech výdajích nejprve společně poradíme.

„Ty chceš srovnávat svetřík za tři stovky s kolem za dvacet tisíc?“ To není překlep, kolo jsem ve svém doznání maličko podhodnotil.

„Přece je jedno kolik to či ono stálo, jde o princip,“ namítl jsem.

Oba jsme během hádky ztratili pojem o čase a tak nás zaskočilo zjištění, že uplynuly takřka dvě hodiny a holky se mezitím samy uložily do postele.

„Já jsem tak naštvaná,“ soptila i poté co vylezla ze sprchy. To rozrušení a vztek ji dělalo ještě víc žádoucí než obvykle.

„A tak … nechceš si to vybít na mě,“ navrhnul jsem opatrně. Usmiřovací sex u nás doma býval zpravidla hodně divoký.

„To ses asi posral, ne?“ odmítla mě, „chuť sice mám … ale ne, žádný takový.“

Na sex z naštvanosti, došlo až druhý den. Sice byl úžasnej, ale dusno bylo doma pořád. Trvalo hodně, hodně dlouho než jsem se z toho vylízal. Ale kola mi zůstaly. A manželka zrovna tak.

Co se týče Gina, ten si hned při prvním závodě zlomil nadvakrát klíční kost a v nemocnici se ho ujala plnoštíhlá paní doktorka. Na kolo momentálně nemá ani pomyšlení a jelikož už s C60 nesdílí ložnici, nedávno mi nabízel jedno své starší Colnago. Zatím jsem se nerozhodl. Musím se poradit s Ježíškem.

PP- pokračování příště: Nelítostný souboj