HORŠÍ UŽ TO NEBUDE ( 1998 )
.
Přišla, zdá se jiná,
ač překrásná velice,
v ruce kosu třímá,
o mě pokouší se mrtvice.
.
Ptá se, stručně, rázně:
proč máš v srdci chlad?
Já neodpovím, vážně,
nezkoušej se ptát.
.
Jsem zatvrzelý, skoupý,
nač mluvit, škoda slov.
Tak bezcitný a hloupý
jak starý filosof.
.
Starý ve svém věku
dvaadvacet let.
Já nikdy nebyl v Rusku,
však třikrát jsem o něm četl.
.
A snad proto nechci radit
těm, co chtěj zůstat čistý.
Jak splynout s davem, ladit,
být sám sebou si jistý.
.
Být jako ze škatulky,
leč uvnitř zcela prázdný.
Jak pevně sepnout půlky,
když zazní povel rázný.
.
Kráčet směle v čele
po vzoru bezejmenného hrdiny.
K tanci vyzvat nepřítele,
cítit ... ten dotek dějinný.
.
Pak když tě k zemi srazí,
tak jak hynou ptáci v hejně.
Tvoji milenci i vrazi
jsou na tom v podstatě stejně.
.
Dál pochodují s těmi,
jež hájí zájmy lidu.
Nadevše milují svou zemi,
ale ... i její mravní bídu.
.
V křesle složí starý kosti,
pohledem přejde sbírku knih.
Jak se hostí nevítání hosti,
by nevyčetla z nich.
.
To spíš je psáno černou tuší
v knize lidských osudů,
kdo sklidí záhon růží,
kdo posměch, ostudu.
.
Dál ptá se: co Ti chybí,
proč máš v srdci chlad?
Já nikdy neměl lidi,
ach ... neměl jsem moc rád.
.
Věz, řada z nich ti tleská,
jsi-li na vrcholu sil,
že včera není dneska,
jsem dávno pochopil.
.
Poraněn sečnou zbraní,
obrněn hradbou štítů,
má samota mě chrání
za dveřmi mého bytu.
.
Pomluva, zrada, lhaní,
vždyť kde kdo chrlí síru.
To slova jsou tou zbraní,
nehrozí hrozba míru.
.
S díky přijme šálek kávy,
do whisky prosí led,
poslouchá noční zprávy,
co přinesl blázen svět.
.
Další pokles měny,
causa Eman ne a ne se hnout,
udílení cen Grammy,
tři vraždy, jeden soud.
.
A na závěr, jak všeobecně známo,
svatba dvou známých osobností,
v chrámu páně řekli si své ano,
před zraky třinácti set hostí.
.
Svatba, nesmyslné poblouznění,
to je pohřeb svobody a volnosti.
Skutečný život pro mě vskutku není,
klidně přijmu tu tvou ránu z milosti.
.
A přece, zdá se, že se bojíš,
cítím ten smutek v očích tvých,
no, řekni – jak si vlastně stojíš
ve věcech srdečních?
.
Proč pořád ptáš se? A co láska?
Kdo z nás o ní vůbec sní,
kdo z nás ji prožil, koho láká
a kdo ji kdy pochopí!
.
Víš, že i mně bylo dáno
prožít si pár lepších dní.
Než bylo její jméno vytesáno,
v kámen náhrobní.
.
Ty dvě překrásná léta
čerpajíc studnu radosti bezednou.
Dnes však všechnu bolest světa
měnil bych za tu svou.
.
Vždyť nesu břímě viny,
snad osud si s námi pohrává,
tam do tmavé hlíny
měl jsem být pohřben já.
.
Tak proto cítíš chlad,
to v srdci mém je mrtvá zóna.
Proč nemohl jsem stát,
tam, kde stála ona.
.
Nuže tedy, na cestu se dejme,
přeruším trapné ticho.
Je snad nad slunce zřejmé,
co znamená tvůj příchod.
.
Kdepak synu, jenom klid,
ještě nepřišla tvoje chvíle.
Já vlastně měla Ti jen vyřídit
pozdrav od tvé milé.
.
Trápí ji jak teď žiješ,
plný zášti, nedůtklivý.
Že v téhle díře hniješ,
víc mrtvý, nežli živý.