Ze zásahů Městské policie. Zbytky tváře 5

„Vy jste mi nedal občanský průkaz!“ spustil policista. „Ano.“  „Co ano?“ „Totiž ne.“ „Tak co bude s tou občankou?“ zakřičel. „Já ji, prosím pěkně, nemám,“ vysvětloval dotčeně Jarouš. „Jak nemám?“ „Já jsem nevěděl, že ji budu potřebovat."

ODPADKOVÁ : ze zásahů Městské policie

Vymačká tě jako citrón a zahodí. Pak už jen hniješ mezi haldou tobě podobných.

... ještě jednou to všechno spočítám - aspoň jednou ještě - procenta štěstí - procenta smutku - to co jsem dostal - to co jsem vyhrál - to co jsem propil - to co jsem ztratil po cestě - to co jsem získal poctivě i nepoctivě - plnoletost a špatnou pověst ...

                                                     ( Václav Hrabě & Vladimír Mišík ETC ..2 – TY II. )

(březen 97)

1 )   Ten páteční večer byste v hospodě U Slunce hledali volný stůl jen stěží. Naštěstí měl můj kolega, (spolupracovník, tiskař, přítel zlatavého moku) jeden sám pro sebe. Tak jsme se se Stanckem a Jaroušem vnutili. Stejně ... seděl tam tak sám a nevypadalo to, že by si k němu někdo jinej přisedl. Dan byl stejně starej jako já a Stancek a vážil to, co já a půlka Stancka. Prostě další svérázná postavička formující se v naší špatně fungující tiskárně, kde jsme pod vedením bývalého stranického bosse, nyní po restituci těžkého kapitalisty, kráčeli vstříc definitivnímu bankrotu. Považte, po téměř pěti stech letech existence. Jen tak pro zajímavost, Dan taky lovil v domácích vodách (sodoma gomora – tam, jak říká moje máti prcal kámen cihlu) a zbouchnul jednu kolegyni. První holka, s kterou chodil, a museli se vzít.

Po pár pivech a fernetech na spravení žaludku, ve mně dozrála touha navštívit jednu naši novou pracovní sílu. Nepopíratelnou výhodou naší firmy, když pominete zpožděný výplaty a blbý, neschopný flákače, byl neustálý přísun nových pracovníků a PRACOVNIC. Své depresivní stavy jsem tak řešil vskutku podivným způsobem. Všechno, co se hejbalo a mělo prsa, se ocitlo v hledáčku mého zájmu. Sebevražedné pudy šly tak na chvíli stranou. To ovšem neznamená, že bych zanevřel na smrt jako takovou! S touhle myšlenkou jsem se probouzel i usínal. Proč dělat tohle nebo tamto, když STEJNĚ CHCÍPNU! Celé dlouhé hodiny a dny jsem jen ležel na posteli a živil démony ve svý hlavě. Přečetl jsem všechno, co se týkalo smrti, Boha, reinkarnace a všech těch věcí mezi nebem a zemí. Žádnou uspokojivou odpověď jsem ovšem nenašel. Začal jsem proto pátrat ve svém okolí. Kolegové a známí se mi zanedlouho vyhýbali, jelikož jim moje stále stejné otázky naháněly husí kůži.

Po večerech jsem chlastal. Když jsem byl pod parou, choval jsem se celkem normálně. Jako každý jiný opilec. Svět se zdál být celkem snesitelným místem pro přežívání. S každým dalším panákem se měnilo barevné spektrum mého vnímání. Od pesimistické černé až po takřka optimistickou šedivou. Ale ty rána! Jen málokdy mi nebylo zle. Takže uznejte sami, nemohl jsem být 24 hodin denně, 7 dní v týdnu permanentně nasáklej. Ještě před pár lety bych si naordinoval dlouhou vyjížďku na kole. Miloval jsem kopce, hory. Na všech těch asfaltkách vedoucích vzhůru jsem vždy dokázal neskutečně pookřát. Jenže teď? Šlo to se mnou naopak z kopce. Nic neřešící vyšetření a léčebný procedury mi na psychice právě nepřidaly.

Když jsem klukům oznámil svůj úmysl, nebyli právě nadšený.

„Ale přijdeš určitě?“ ujišťovali se.

„Samozřejmě, přece bych se na vás nevysral,“ bránil jsem se dotčeně.

„No, to není tak jistý!“ připomněl mi Stancek dva měsíce starou příhodu. Měl na mysli tu noc s Ilonou.

„Tenkrát se mi to maličko vymklo z ruky,“ hájil jsem se.

„Jen aby se ti nevymklo něco jinýho,“ poznamenal Jarouš.

Do začátku koncertu jsem měl ještě hodinu k dobru.

2 )   Bloudil jsem potemnělým sídlištěm a marně vzpomínal, ve který tý škatuli vlastně bydlí. Ty architektonický skvosty byly jeden jak druhý. Když už jsem konečně našel vchod, který mi připadal povědomý, nemohl jsem si svou domněnku ověřit, protože nějaký vandal rozbil světlo. Vybral jsem si tedy namátkou jeden zvonek a zazvonil.

„Dobrý večer, nesu letáky do schránky,“ odpověděl jsem na chraplavé, „prosím?“

Důvěřivý to člověk, pomyslel jsem si, když mi ten neznámý dobrodinec bzučákem otevřel. Chodil jsem od zvonku ke zvonku a hledal správné dveře. Našel jsem je ve třetím patře. Zazvonil jsem a najednou mi došlo, že nevím, co jí řeknu. V tu chvíli mi bleskl hlavou nápad. Kristýna už je týden na neschopence. Otevřela její matka.

„Dobrý večer, Chroustal jméno mé, kontrolor dodržování léčebného procesu práce neschopných,“ vychrlil jsem ze sebe poněkud upravenou repliku z jednoho filmu a před očima jí zamával průkazkou z knihovny.

Matinka koukala dost nedůvěřivě a tak jsem hned výhružně pokračoval, „doufám, že je vaše dcera doma?“                                                                                                      

„A...a...ano, prosím,“ zakoktala, „hned vám ji zavolám.“

Dala se na ústup. „Kristýnko, máš tady návštěvu, pan kontrolor.“

Za chvíli se slečna dcera objevila v lehké noční košilce, kterou napínaly k prasknutí hroty jejích ňader.

Ta vám měla přednosti! V ruce držela neschopenku. Na můj vkus byla trochu při těle, ale ty ňadra.     

„Bože, díky za ty dary,“ řekl jsem tak tiše, aby to slyšela jen ona a ne matinka, která si udržovala slušný odstup.  

„Ty seš ale kus vola!“ ulevila si Kristýna.      

„Kristýnko, jak to mluvíš s panem kontrolorem!“ okřikla ji nic nechápající matka.

„To není žádnej kontrolor mami, to je jeden blbec od nás z práce,“ vysvětlila, v tu ránu plameny nenávisti šlehající sani.

„Jdu jen tak náhodou kolem,“ snažil jsem se zachránit situaci a dočasně zapůsobit, „a říkám si, že se kouknu, jak se Kristl potí.“

Leč moje snaha se minula účinkem. Už jsem byl na indexu – nevhodný – vykastrovat, zastřelit.

„Pojď dál,“ vyzvala mě Kristýna i přes nesouhlasnou gestikulaci matky.

Než jsem vešel do jejího pokojíčku, oblékla si župan. No nejsem já smolař?

3 )   Přešel jsem po starém kamenném můstku, vyběhl pár schodů a pln oprávněných obav jsem zamířil ke KOTELNĚ. Mé kukačky ukazovaly za pět minut průser (za 10 min. 23 hod.). Že jsem prošvihl koncert Jima Čerta, mi zas tak nevadilo, ale kluci mě za to opakované lajdáctví sežerou zaživa. Stancek stál před vchodem a objímal dvě těžko identifikovatelná individua. Po pozdějším ohledání potvrdil mou domněnku – opravdu se jednalo o osoby ženského pohlaví. Jedna měla vlasy modrý, druhá oranžový. Osobitou výjimečnost dokreslovaly roztrhané džíny,kožené bundy hustě poseté řetízky a cvočky, spousta náušnic a piercing v bradavce.

Na  podobné akce jsme vyráželi poměrně často a přiznám se bez mučení, vždy jsem měl pocit, že sem se svýma stříbrnýma, profesorskýma brejličkama a v ohozu, který nebyl ani trochu roztrhaný (ba co hůř, byl dokonce i vypraný a vyžehlený), tak úplně nezapadám. Navíc jsem s oblibou, trocha provokace, nosil tričko, na kterém byly pod kresbou cyklisty vyobrazeny nápisy: NO SEX!  NO DROGS! Ty drogy byli mé osobní rozhodnutí, ta absence sexu pak kolektivní. Všech žen a dívek, s kterými jsem přišel do styku.

„Kurva, Čarlí, kde seš?“ přivítal mě Stancek, jen co mě zbliknul.

„Sem se trochu zdržel,“ omluvně jsem se zazubil, „kde máš zbytek?“

Kývl hlavou směrem ke dveřím. Celou záležitost jsem tím považoval za vyřízenou. Žádný výčitky, ani nadávky. Jenže ... v momentě, kdy jsem bral za kliku, Stancek neopomněl poznamenat, „a co jinak?“ zuřivě gestikuloval, „provětral jsi jí jeskyňku? Jen dva prstíčky strčíme, hned zase půjdeme.“ Vžil jsem se do kůže hluchoněmého a komentář jsem si odpustil. Stejně to nestálo ... za řeč.

4 )   Vešel jsem do klubu. Stálé šero rozlehlé místnosti vyplňovala řada židlí a stolů, pódium a dlouhý pravoúhlý barový pult. Zbylo tu už jen pár lidí. Většina osazenstva zmizí hned po koncertě. Jarouš stál u baru zády ke mně. V pravé ruce kelímek s pivem, levačkou šermoval kolem sebe a valil klíny do hezký brunetky.  KLASIKA. Znám ho už pár týdnů a nevím o něm zhola nic. Snad jen to, že pořád shání nějaký řezivo. A to i přesto (což vím od Stancka), že má někde na škole starší a zkušenější přítelkyni. Jejich vztah je prý čistě fyzický. A nejspíš hodně volný. Takže neváhá využít každou příležitost.A musím přiznat, že se mu celkem daří. Až na ty koncovky. Koncovky má slabší! Koncovka je zpravidla poslední věta dialogu.

Nalevo ode mě seděly na okraji pódia tři holky. Ta prostřední, napadlo mě, vypadá jak mladší ségra Evy Vejmělkový. Záplava dlouhých blonďatých vlasů, thymollinový úsměv, černá minisukně, bílá, lehce průsvitná halenka.                                   

                                    Odhání pramen vlasů, co vpadl jí do tváře,

                                    je náznak lepších časů, je stránkou ze snáře.  

Zcela nepokrytě jsem na ni zíral, zatímco ona se společně s kamarádkami hihňala a pokukovala po nagelovaným frájoj v kožený bundě. Nestál jsem jim ani za jediný, byť třeba letmý, pohled.

„Co nachčiješ proti větru,“ poznamenal jsem polohlasně a vyrazil za Jaroušem.

„... ale, když já nevím,“ řekla zdráhavě bruneta.

Nevěděl jsem sice, na co odpovídá, ale věděl jsem, o čem je řeč.

„Snad mi nechceš namluvit, že se bojíš?“ naléhal Jarouš.

Podle falešné intonace jeho hlasu jsem poznal, že opičku ještě řádně přikrmil.

To já jsem u Kristl takřka vystřízlivěl a opět upadl do lehké deprese.

„To ne, já se nebojím, zní to lákavě, ale je to na mě trochu rychlý,“ namítala bruneta.

„Rychlý?“ divil se Jarouš, „to mi vysvětli, jak rychlý?“

„No, prostě rychlý!“ trvala na svém, „vždyť o tobě nic nevím a ty nevíš nic o mně.“

„A co bych měl vědět?“

„Já nevím?“

„Co nevíš?“ chtěl vědět Jarouš. Systematicky ji zaháněl do kouta.

„Nevím, co bys o mně měl vědět.“

„Máš nějakou nemoc nebo snad vyrážku?“

„Ne to ne!“ bránila se dotčeně, ,,jen jsem myslela, jestli se nechceš na něco zeptat, abys mě líp poznal?“

Jarouš chvíli přemýšlel. „Za jak dlouho dosáhneš orgasmu?“  KLASICKÁ KONCOVKA!

Bruneta vykulila oči jak přišlápnutá žába a já jsem vyprskl smíchy.

Až teď si všimnul, že jsem nenápadně naslouchal jejich rozhovoru.

Obrátil se zpátky k dívce a dostal facku.

„Ta sedla,“ okomentoval jsem její výkon.

„Ne, tahle sedla,“ ujistila mě poté, co se její dlaň obtiskla i na mé tváři.

Když zmizela za železnými dveřmi, rozchechtali jsme se.

„Za jak dlouho dosáhneš orgasmu?“ zopakoval jsem jeho repliku, „to tě nic lepšího nenapadlo?“

„Napadlo,“ namítl, „ale nechtěl jsem bejt vulgární.“

„S takovou si ale nezašukáš,“ varoval jsem ho.

„A kdo říká, že jsem s ní chtěl šukat,“ bránil se, „pozval jsem ji na koupaliště.“

„Teď v březnu, jo?“ divil jsem se, „je zavřený a není tam voda,“ snažil jsem se mu vysvětlit.

„Jde vo hec, ne ... a navíc, kdo říká, že jsem se chtěl koupat?“ namítl.

Byl to prostě živel. Ne vodní, ale přírodní!

Dan už v Kotelně nebyl. Po desátém pivu se zdejchnul neznámo kam. Smůla! Měl jsem za to, že u něj přespíme.

5)   Vyrazili jsme zpátky do centra. Kluci si na cestu nechali natočit pivko do umělohmotných kelímků. Já si odnesl zcela nehmotnou vzpomínku na neznámou blonďatou bohyni.

Na začátku jedné z mnoha uliček vedoucích na náměstí se Jarouš zastavil a prohlásil, „mám nápad, buďme spontánní (dnes už kultovní věta), Čárlí, vylezeš na tu střechu?“

Ani jsem si tu prkennou ohradu, která tvořila zadní stěnu jakési garáže či kůlny, pořádně neprohlédl a už jsem věděl, že polezu. Vzpomněl jsem si na Utopii, jak mi řekla, „víš, ty seš moc hodnej kluk.“

„HOVNO! Nebudu hodnej, už nikdy víc a začnu tady a teď!“ zahudroval jsem.

Jarouš sice nechápal, co že je to za odpověď, ale vzal to jako ANO! Vyškrábal jsem se nahoru a cítil jsem, že to byl ten první správnej krok. Jarouš se na rozdíl od Stancka nenechal přemlouvat a bleskově mě následoval. Když jsem se o dva dny později šel kouknout, kam že jsme to vlastně lezli, zjistil jsem, že na nejtěžším místě našeho výstupu je natažený ostnatý drát. A my nic necítili. Střecha byla stará, špinavá a nevypadala právě nejpevněji. Přelezli jsme proto na jinou, čistší a stabilnější.Byl odtud krásný výhled na spící, noční Litomyšl.

 O čtvrt hodiny později jsme doprovázeni hlasitým sborovým zpěvem hitovky tehdy populárního sdružení CHAOZZ, „POLICIE – POLICIE – VŠECHNO  TADY  KORUPCÍ  HNIJE!“ dorazili na náměstí.

Právě tam, na nejrozsáhlejší bojové aréně široko daleko, chtěli kluci rozřešit svůj dávný spor  –  kdo z nich více vyniká v umění kyje a tesáku? Mě zcela nedobrovolně svěřili trojroli diváka, rozhodčího a nosiče piv. Jejich vzájemné osahávání, hecování a laškování, které spíše než bitku připomínalo milostnou předehru masochistů, mě brzy začalo nudit. Na to, abych se přidal, jsem neměl ani sílu, ani žaludek. Vyrazil jsem proto s kreténem na procházku. O pár kroků dál jsem odložil kelímky na střechu bílé škodovky a vymočil se do kanálu. Až v momentě, kdy jsem je znovu pojal do opatrovnictví, mě upoutal velký černý nápis na boku auta.

Uklonil jsem se, část obsahu nedopatřením vylil na zem a začal hláskovat: „MĚST ... SKÁ  PO ... LI ...“

Chvíli to trvalo, ale došlo mi to! Zvedl jsem hlavu a s přiblblou grimasou zíral na dva, ne právě přátelsky se tvářící, strážníky. Vyklizení námi dobytého území bylo v tomto případě dílem okamžiku.Ne nadarmo se říká, že moudřejší ustoupí. V bezpečném skrytu podloubí v nás ale opět zvítězila dětská, hravá touha. Vyprázdnili jsme kelímky a rozehráli zde napínavé a strhující utkání v ODPADKOVÉ, což sportovní klání vycházející z pravidel basketbalu – pojmenovaná podle cíle našich střel.

Fakt, že se tato hra nikdy nedostala na listinu olympijských sportů, nejvíce ovlivnily dvě následující skutečnosti:  

– napoprvé špatně zvolené hřiště. V podloubí se řev fanoušků hrozně rozléhal.

– a zásah dvou policejních hlídek, které propagátory této nové disciplíny zadržely.

6 )   „Občanské průkazy, panové,“ vyzval nás první ze čtyř policistů, kteří nás obstoupili. Domnívám se, že očekávali nějaký odpor, pokus o útěk či něco podobného. Vytáhl jsem z kapsy džínsů občanku a podal jsem ji společně se Stanckem policistovi. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem si ji vzal na tah a navíc byla už půl roku propadlá. Dodnes nevím proč, ale cukali nám přitom koutky, jako by to byla bůhví jaká sranda. Jedinej Jarouš na jeho výzvu nereagoval. Mohlo mu být tak šestadvacet, měl hladce oholenou tvář, bezchybně upravenou uniformu a výraz horlivého, nahoru se deroucího snaživce. Přestože jeho dva kolegové vypadali starší, mluvil výhradně on. Ten čtvrtý začal, prohlížel výlohy obchodů. Nejspíš doufal, že budou vysklený. A vono nic. Žádný povýšení!

„Vy jste tři,“ změřil si nás bystrým pohledem a já nevěděl, jestli se ptá nebo jen věcně konstatuje.

„A já mám jen dvě občanky?“ dodal po chvíli. Takže konstatuje?

Podíval se na Jarouše a očekával vysvětlení. Ten se však k ničemu neměl.

„Vy jste mi nedal občanský průkaz!“ udeřil na něj rázně.

„Ano,“ odpověděl suše Jarouš.

„Co ano?“ nenalézal slov horlivec.

„Totiž ne,“ mátl dál Jarouš a my už jen horko těžko zadržovali výbuch smíchu.

„Tak co bude s tou občankou?“ zakřičel.

„Já ji, prosím pěkně, nemám,“ vysvětloval dotčeně Jarouš.

„Jak nemám?“ divil se příslušník.

„Já jsem nevěděl, že ji budu potřebovat,“ namítl logicky.

„No, to snad nemyslíte vážně?“

„Myslím.“

„Tak to já vás, pánové, sbalím!“ zpražil nás s rozhodností, která mě až zaskočila.

Horečně jsem přemýšlel, ke kterému ze svých průserů (a že jich bylo) bych vzniklou situaci přirovnal. A jak to vysvětlím matince a živiteli. Naštěstí měl Jarouš v rukávu ještě jedno eso.

„A nestačilo by, kdyby se za mě někdo zaručil?“ Příslušník nevěděl. Otočil se na kolegu a ten přikývl.

„No, tak dobře,“ souhlasil poté, co nás opět počastoval káravým pohledem.

„Tak mi řekněte, jak se jmenuje a kde bydlí?“ obrátil se přímo na mě. Hůř si vybrat nemohl.

„Jarin, ... teda jako Jaroslav,“ zmatkoval jsem.

„Jaroslav čí?“ šílel policista.

„Co čí?“

„Příjmení sakra ... má snad ňáký příjmení, ne?“

„No to má,“ dal jsem mu za pravdu.

„A jaký?“ utrhl se na mě.

„To já nevím,“ hájil jsem se dotčeně. Jak jsem již říkal, jen jsme spolu chlastali.

Horlivec nenalézal slov. „C..c..j..j..jak to ...?“ začal lapat po dechu.

Naštěstí mě (nás) spasil Stancek. „Já se za něj zaručím.“

Nadiktoval mu požadované informace. Vrátili nám občanky, a když jsem je ujistil, že jdeme spát k jednomu kamarádovi, se slovy, „ať už vás tu nevidíme!“ nás propustili. To, že jsem jim poděkoval a popřál příjemnou službu, brali jako provokaci.

7 )   Ten kamarád, co nás u sebe nechá přespat, měl být Dan. Po slabé čtvrthodince zvonění skutečně otevřel. A souhlasil. Podotýkám, že byl jak dělo. Jenže my měli ještě žízeň.

„Co si takhle skočit ještě na jedno malý před spaním?“ navrhl jsem mu proto.

Poslal nás napřed. Ujistil nás, že dorazí, jen co shlédne konec Predátora. Jenže ... z jednoho malýho byly tři velký, kukačky ukazovaly skoro čtyři a Dan nikde. Byl jsem tedy znovu nucen zvonit a zvonit. Tentokrát už neotevřel. Co teď? Kam složit hlavu? Po vzoru psů z knížek Jacka Londona jsme se skulili do klubíčka a chrápali na chodbě. Já jsem z protekce vyfasoval rohožku. Asi za hodinu čísi hlas zaplašil sen o krásné feně (až tak jsem se do toho vžil). Nevěděl jsem, kdo jsem, kde jsem a už vůbec mi nebylo jasný, kdo je ten divnej, nervózní chlápek. Mžoural jsem na něj a dělal psí oči.

„Co tady děláte?“ ptal se už po třetí.

Kluci už byli vzhůru, ale neodpovídali, takže to zbylo na mně.

„My jsme tady na návštěvě.“

„Cože?“ nechápal. „Ty si ze mě budeš dělat prdel, ty smrade!“ zařval narušitel spánku eskymáckých psů.

„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ dušoval jsem se, „my jsme přišli za kamarádem ... měli jsme to domluvený, jenže on nám neotevřel,“ namítal jsem chabě.

Má poznámka ho ještě více popudila. „Koukejte odsud vypadnout, parchanti!“ rozčílil se. Nejspíš jsem ho měl upozornit, že tím křikem ruší noční klid, ale radši jsem držel hubu.

A tak jsme se znovu ocitli na té nehostinné, chladné, noční ulici. A znovu jsme potkali naše kamarády od Městské policie. Jelikož jsme na ně neměli náladu, radši jsme vycouvali směrem k domovu. Dvanáct kiláčků pěšky do Třebový. Pro ukrácení dlouhé chvíle (cesta se vinula mezi poli) jsme řvali jak na lesy.

                    Ráno mě probouzí tma sahám si na zápěstí

                    zda-li mi to ještě tluče zda-li mám ještě štěstí 

                    nebo je po mně a já mám voskované boty

                    ráno co ráno stejné probuzení do nicoty .....

                                   a nebo jinak

                    Když mi dát nechceš já vezmu si sám

                    zámek jde lehce a adresu znám .....

(poznámky)

S Kristl jsem to taky zvoral! Chtěla po mně lásku. Tak mi to řekla, jenže já ničeho takovýho nebyl schopen. Možná kdyby byla víc atraktivní (na tu svou touhu po kráse nejspíš jednou pojdu – všem podobně postiženým doporučuji jakožto součást terapie film Davida Lynche Sloní muž) a já nebyl sebedestruktivní, sebelítostivý alkoholik amatér, byl by z nás krásný pár. Nabídl jsem jí, že můžeme bejt kamarádi. Což je … uznávám, ta nejstupidnější věta, jakou znám.

Víte, co mi na to řekla? „Kamarádů mám dost!“ Byla ještě víc nasraná než ten nervák, co mě připravil o rohožku.

A ještě něco: o té naší noční ODPADKOVÉ hře, se pochvalně zmínili i v tisku, konkrétně v sedmém čísle Litomyšlské Lilie v rubrice ZE ZÁSAHŮ MĚSTSKÉ POLICIE

cituji:

2. 3. zadržela hlídka pro rušení nočního klidu

na Smetanově náměstí tři mladíky z České Třebové. 

PP - pokračování příště