Smrt je luxus, který si nemohu dovolit. Zbytky tváře 4

„Nechceš si to rozdat?“ zeptala se zničehonic.  „Ani tě neznám a nemám kondom,“ namítl jsem. „A co má bejt,“ odpověděla. „Co když tě zbouchnu,“ vedl jsem si svou. „To je snad můj problém, ne?“ divila se, jak může bejt někdo tak blbej?

SMRT JE LUXUS, KTERÝ SI NEMOHU DOVOLIT.

Ve smrti našel - svůj jediný cíl - chrapot a kašel - poslední zbytky sil -

tak rozdal se zcela - ne jak mnozí - ta budoucnost skvělá - ho neohrozí. 

( leden 97 )

1 )   Kavárnu, do které jsme měli s Jandysem a mladým Staroušem namířeno, umístil nějaký architekt,pro mě zcela nepochopitelně, až do spodní části litomyšlského náměstí, hned naproti poště, jen pár kroků od zkamenělého strejdy Smetany. Přestože hospůdka Za vodou byla od cíle naší cesty vzdálená jen pár desítek metrů, trvalo nám dobrou půlhodinku, než jsme podpíraje první třetího, třetí druhého došli až ke vchodu. Schody stáčející se do prvního patra se zdály být nad naše síly. Přesto jsme je pokořili. Jen co jsme ztěžka dosedli do červenou látkou potažených boxů, byla u nás po šesti pivech krásná servírka.

„Dobrý večer, pánové si budou přát?“ spustila celkem mile a to i přes veškerou nedůvěru, kterou jsme zřejmě vzbuzovali.

„Pane vrchní,“ spustil jsem ne zrovna srozumitelnou češtinou, ,,máte něco nealko?“

Poněkud se zarazila, přesto s profesionálním přehledem odpověděla, „samozřejmě, mattonku, sodu, pomerančový džus, colu, sprite ...“

„Tak mi doneste pivo!“ přerušil jsem její vyčerpávající výčet.

Ani nemrkla a obrátila svou pozornost na Jandyse. Ten pouze vztyčil prostředníček. Servírka se zarazila, Jandys taktéž a vědom si svého přehmatu přidal rychle ukazováček. Což značilo ne jedno, ale dvě piva. Starouš si objednal bramborový knedlík s kečupem. Dostal tureckou kávu.

( o dvě hodiny dřív )

2 )   Zapnul jsem si poklopec, umyl ruce a vyšel na chodbu. Upřeným pohledem do zrcadla jsem zkontroloval své vzezření. Vypadám jako: inteligentní (zdání klame) a střízlivý chlapec. Nějaké to drobné promile jsem už v krvi samo sebou měl, jelikož jsem však pil jen pivko, artikuloval jsem bez větších problémů. Šetřil jsem se na večerní pařbu v Kotelně. Stále jsem měl na paměti, že musím vyzvednout kluky na autobusáku. Nocleh jsem zajistil v cimře pod ředitelovým bytem. Takže pro tentokrát nemusíme shánět odvoz domů.

„Se divím, že se s těma parohama vlezeš do futer,“ zasmál se Roman, když jsem přišel ke stolu.

„Co to ten kripl žvaní ?“ obrátil jsem se na Jandyse, „jaký parohy?“

„Uklidni se!“ Zatlačil mě zpátky na židli v momentě, kdy jsem se chtěl znovu zvednout.

„Vždyť ho znáš,“ pokračoval, „valil do Mariky, ta mu nedala, teď valí do Šťabajzny a ta mu, jak to tak vypadá, taky nedá. Leze mu sperma na mozek, nic víc.“

Dal jsem na jeho dobře míněný rady a zapojil se do diskuse o problematice píchání. Míním tím samozřejmě příchody na a odchody z pracoviště. Šéf pořádal kontrolní přepadovky, což se nás s Jandysem bezprostředně dotýkalo, on mně píchal příchod, já jemu odchod! Jenže Roman si nedal pokoj. Vždycky, když trochu víc vypil, začal plivat na všechny kolem.

„Se mi zdá, že básník Špína tentokrát narazil, ... (nereagoval jsem) ... začít si znovu s Valchou, to nebyl dobrej tah ... (stále jsem nereagoval) ... kdo myslíš, že teď vobtahuje tu její tiskárenskou píčku?“ To už jsem (neračte se divit) nevydržel. Seděl na druhém konci dlouhého stolu a já se neobtěžoval ho obcházet. Proběhl jsem mezi půllitry, učitel tělocviku by ze mě měl radost a jen jeden zvrhnul. V momentě jsme se drželi pod krkem, v očích planoucí nenávist, napřažený pěsti!

„Cos to říkal, ty sajrajte?“ vyzval jsem ho k opakování úspěšného kusu. Pustil mě a já po chvilce váhání udělal to samý.

„Že tvoje ego, pisálku, musí dost trpět, když Valchu teď pigluje říďa!“

V klenbě spojující přední část hospy se salonkem se objevil zavalitý hostinský. „Pánové si budou přát?“ zmrazil nás hlubokým hlasem.

„Prosím Vás, hadr,“ snažila se zachránit situaci Jana, „srazila jsem nechtěně pivo.“

Všichni ale moc dobře věděli, koho tím pánové myslí.

„Dvě slívky, šéfe, a jedno točený tady pro Janičku,“ nahodil jsem úsměv ala nevinnost sama.

„Ale já slivovici nepiju!“ namítl Roman.

„Ten taky není pro tebe, ty píčo!“ procedil jsem nasraně skrz zuby.

Vrátil jsem se pokojně jako beránek na místo. Napadlo mě, že jsem určitě nejtupější z celýho toho stáda.

„Je to pravda?“ obrátil jsem se na Jandyse.

„Povídá se to,“ připustil. A já si najednou byl 100% jistej.

„Už dlouho?“ pokračoval jsem ve svém sebetrýznění.

Přikývl.

„Už když jsme spolu ...?“ ani mi to nešlo z huby.

Pokrčil nejistě rameny.

„A já jsem jedinej, kdo to ještě neví?“

Opět přikývl.

„Proč jsi mi to sakra neřekl!“

„Sorry, Čárlí, ale nevěděl jsem jak,“ ušklíbl se omluvně.

Tupě jsem zíral do poloprázdného půllitru. Bylo mi na blití! S rozchodem jsem se vyrovnal poměrně rychle, ale tohle ... tohle jen tak nepřekousnu. Hostinský přede mě postavil slivovice. Než je stačil zaškrtnout, byly dílem minulosti, propluly hrdlem dřív, než by řekl DĚVKA! Mí spolustolovníci na mě nevěřícně zírali. Pohlédl jsem skrz stříbrné brejličky na obsluhujícího muže, „repete!“

Kde se vzala, tu se vzala, holka chladná  jako skála,

jak kostky ledu  ve sklenici, žal zapíjím slivovicí.

A snad, díky té kocovině, říct o ní můžu – je to svině.

3 )   „Dvě pivečka, pánové,“  servírčin stále profesionálně – líbezný hlas mě vytrhl z mírné dřímoty. Polekaně jsem sebou škubnul. „Dě... dě … děkuji,“ zakoktal jsem.

Zhluboka jsme se napili. Po tak dlouhé cestě člověku vyprahne.

„Stejně to nechápu,“ přemítal jsem. „Řekněte mi, kurva, proč!“ vykřikl jsem a bouchl pěstí do stolu. Lidi ze sousedních boxů se zvědavě vykláněli a zvedali, jen aby vypátrali původce té výtržnosti.

„Čárlí, vykašli se na to,“ radil mi Jandys, ,,všechny to jsou pěkný svině a tahle není žádná výjimka.“

„Jasně,“ rozhazoval jsem nervózně rukama, „nestojí mi ... za to, nebyla to ta pravá.“

„Hele, věc se má tak,“ opakoval mi svou už důvěrně známou definici, „láska neexistuje, jasný!“

„Jasný, jasný, vymyslela si ji ta ..... Daniella Steelová, aby se líp prodávaly ty její srdcervoucí sračky!“

„Mezi náma, řekni mi,“ pokračoval jsem, i když mi vyslovování delších vět činilo značné problémy,„chodíš s Ditou už pět let, copak ji nemiluješ?“

Jandys se zamyslel. Celý tento (neopakovatelný) proces trval asi tři sekundy. V tomhle měl jasno!„Rozešli jsme se (po x-tý – vždycky se dali zase dohromady), to za prvý.“

„A za druhý ?“ předběhl jsem ho.

„Mám ji rád,“ připustil, „ale nemiluju ji. Není to čistý, víš, lidi si budou pořád lhát, pořád se budou podvádět, protože to tak prostě chodí.“

„S tím já se ale Jandys nikdy nesmířím, ... já věřím, že jednou ... jednou tu jednu jedinou to ...,“ luskal jsem prsty a žádal nápovědu.

„Co to?“ nechápal Jandys, „vobtáhneš?“

„Najdu,“ vymáčkl jsem se.

Starouš, který si zrovna solil kafe, kroutil nevěřícně hlavou. „Prej jednu jedinou ... to je vůl jak anděl,“ chechtal se tak, až se zakuckal. U stolu se rozhostilo ticho. V této oblasti se naše názory vždy ostře křížily. Byli starší, zkušenější a hlavně cyničtější.

„Jestli chceš ?“ nadhodil po chvíli Jandys, „řeknu Ferymu a ten mu tak rozmlátí kušnu, že ho vlastní máma nepozná.“

„Nemá mámu,“ namítl jsem.

„Aha ...,“ svraštil obočí Jandys, „to je snad ale jeho problém ne,“ filosofoval, „tak ho prostě nepozná někdo jinej!“ ujišťoval mě.

Vážil jsem si jeho nabídky a bylo proto pochopitelné, že jsem ji ... odmítl.Nic by se tím nevyřešilo. Říďa (takto ironicky jsme toho bastarda oslovovali, protože tiskařině vůbec nerozuměl – na vedoucí místo ho dosadil sám majitel – což byl shodou okolností jeho otec) na držku nakonec stejně dostal. Čtrnáct dní chodil oteklej a zafáčovanej jak mumie!

( poznámka )

Proč právě Jandys ? Jsou to tři roky, co mě on a Roman obvinili, že jsem zkurvil zakázku. Chlapci se přepočítali, jak se později ukázalo, a měli se omluvit. Což učinil jen Roman. Opravdu slibný začátek přátelství, nemyslíte? Kdo by řekl, že právě s tímhle malým věčně nameteným šílencem, zrovna já vytvořím nerozlučnou a nechvalně proslulou dvojici delikventů. Ať už se ve firmě stalo cokoliv, počínaje neškodným kanadským žertíkem, konče krádeží, byli jsme vždy první na seznamu podezřelých. Ať už právem či neprávem. Sám říďa dal Jandysoj přezdívku Ho Či Min. Prý pro jistou podobnost. O Nguyen-tat-Thanhovi toho samo sebou moc nevím, ale o jeho litomyšlské reinkarnaci můžu zodpovědně prohlásit, že je neskutečně výřečná a je u ní na první pohled patrná slabost pro opačné pohlaví a bezstarostný přístup k životu. Prostě kámoš, na kterého je spoleh. Dodnes mi dluží prachy.

4 )   Jandys se postavil, podrbal se na koulích a oznámil nám i všem okolním stolům, „jdu s kreténem ... jde někdo se mnou?“ Kupodivu nikdo z hostí neměl potřebu na jeho výzvu reagovat a tak na záchod vyrazil sám.

Následující část večera jsem zaznamenal jen prostřednictvím vyprávění. V momentě, kdy jsem po přípitku, „děvky ty to znaj!“ vyprázdnil půllitr, jsem upadl na desku stolu. A už jsem se nezvednul. Deset minut na to, se ve dveřích objevila Staroušova úlet této noci. Otýlie. A nepřišla sama. Do puntíku splnila jeho instrukce a vzala s sebou kamarádku. Dárek pro mě. Usadily se k nám do boxu a rozvinuly takřka srozumitelnou konverzaci. Staroušovi v zápětí došlo, že jsem pro zbytek dnešního večera poněkud indisponován. Jandys, který by mě eventuálně mohl zaskočit a kamarádku obskočit, se nevracel a nevracel. Bez varování a placení zamířil ze záchodu rovnou neznámo kam.

Stávající problém : jeden ožralej, druhá přebytečná, vyřešila sama Ilona (nebo tak nějak?). Nabídla se, že mě doprovodí do hajan. Můj přítel a její přítelkyně tak měli volné ruce, … nohy, těla, jazyky, ... prostě veškeré údy a orgány činné v trestním řízení.  

5 )   Vzbudil mě šílený, do vnitřních stran lebky bušící, bolehlav. A taky chrápání. Obranný instinkt mě nutil zamlaskat. Jenže jsem měl hroznej sušák a nevyšlo ze mě vůbec nic. Až později nad záchodovou mísou. Otevřel jsem oči a zmateně tápal po stěnách zešeřelého pokoje. Trvalo mi pár minut, než mi došlo, kde (nikoli s kým) jsem. V PRDELI ! Lépe řečeno v kamrlíku pod ředitelovým bytem, ale v podstatě to vyšlo nastejno. Byl jsem patřičně vedle z toho, že vedle mě leží nahá holka, kterou jsem nikdy předtím neviděl. A nade mnou, nad alkoholickým oparem, o patro výš nejspíš Valerie – utopie. Naplněná ředitelskýma spermiema a spoustou krásnejch plánů ohledně bezstarostné budoucnosti. Při té představě mně natáhlo a můj žaludek nastartoval proces postupného odkrývání svého obsahu. Když už jsem asi hodinu telefonoval do Japonska, došel jsem ve svém chaotickém, depresivním přemítání až k zvažování možných způsobů sebevraždy. A to i přesto, že jsem doposud tento způsob řešení zavrhoval. Tím nechci říct, že bych o něm nepřemýšlel. Scénu vlastního pohřbu jsem si v hlavě přehrával nespočetněkrát už jako dítě. Onu pomyslnou hranici mezi představou a její realizací jsem ale doposud nikdy nepřekročil. Tím hlavním důvodem byl strach. Nebál jsem se o sebe, ale o mámu. Nejvíc bych ublížil právě jí.

Tentokrát to ale bylo jiné, už jsem nebyl schopen normálně uvažovat. Tím započala moje soukromá DOBA  TEMNA! Následujících několik měsíců jsem v podstatě nedokázal myslet na nic jiného. Přišlo mi zbytečný se trápit pro ňákou blbou babu – stejně všichni dřív nebo později pochcípem, tak co má bejt! Nikdo si za pár stovek (či spíše desítek ...) let (... popozítří) nevzpomene na to, že žil jakýsi Čárlí, a na to, že s ním jedna,  dosaďte si libovolné pojmenování, vyjebala. S každou další deci žaludeční šťávy ze mě odcházela žízeň po životě. Rozhodl jsem se, že co můžu udělat dnes, nebudu dalších řekněme 40 let odkládat.

Opustil jsem objetí záchodové mísy, ztěžka jsem vstal, umyl si hubu a spláchl svůj dosavadní život do hajzlu. Avšak výběr dostupných prostředků byl omezenější než já. Střelnou zbraň ani prášky jsem v pokoji nenašel. A to jsem se díval i do ledničky, pračky a mikrovlnky.

Nádobka se sprejem na lezoucí hmyz (hubí nejrychleji, chrání nejlépe) byla pro změnu takřka prázdná. V úvahu přicházela jediná možná alternativa. Hodit si mašli. Doufal jsem, že kožený pásek od kalhot mi prokáže stejnou službu jako provaz. Navíc je daleko luxusnější.

Že luxus není vše, jsem zjistil, když se mi ta ozdobná kovová spona začala dost nepříjemně a bolestivě zařezávat do kůže na krku. Navíc mě napadlo, že nevím, co bude potom.

6 )   Vrátil jsem se do pokoje a začal lomcovat se spící Ilonou. Po chvíli bylo mé počínání odměněno úspěchem. Pomalu opouštěla říši snění.

„Cc .....co je?“ vydechla v polospánku.                                                                                                       

„Co si myslíš o smrti?“ vybafnul jsem na ni.                                                                                               

„Cože?“ během chvilky byla zcela při smyslech a zírala na mě, jak na zjevení.

„Ptám se tě, co si myslíš o smrti?“ zopakoval jsem jí otázku.

Polekaně se odtáhla, „seš úchyl nebo co?“

„Ne, myslím jen, jestli tě někdy napadlo, co stane s tvým tělem a hlavně duší, až umřeš?“ snažil jsem se zdůvodnit své podivné počínání.

„Jasně, že vím, co je po smrti,“ odpověděla naprosto vážně a já jí, nevím proč, věřil. „Šoupnou tě do futrálu, pomalu se rozkládáš, žerou tě červy a prdíš do hlíny!“

Její odpověď mě neuspokojila.

„A ty nevěříš na nebe, reinkarnaci nebo něco takovýho?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.

„Leda hovno!“ řekla ironicky, ,,prostě natáhneš ráfy a je konec!“

„Stejně, lidí je jako sraček, vo jednoho míň nebo víc, co na tom sejde.“ 

Seděl jsem na kraji postele a koukal na tu vlastně docela pěknou holku, která ani v nejmenším neskrývala svou nahotu. O svérázných názorech ani nemluvě. Co když má pravdu? vařily se mi mozkový závity. Co když potom už nic není ?

„Nechceš si to rozdat?“ zeptala se zničehonic.

Polekaně jsem s sebou škubnul tentokrát já. Částečně mě vylekal její hlas a částečně obsah jejího sdělení. Můj pohled opustil křivky jejích ňader a zamířil ... níž ... a pak  pro změnu výš.

„Ani tě neznám a nemám kondom,“ namítl jsem.

„A co má bejt,“ odpověděla.

„Co když tě zbouchnu,“ vedl jsem si svou.

„To je snad můj problém, ne?“ Divila se, jak může bejt někdo tak blbej?  

Na to se už nedalo říct vůbec nic. Tak jsem radši mlčel.

„Víš co?“ uzavřela celou tu trapnou záležitost, „když nechceš šukat, nech mě alespoň spát!“

Otočila se hlavou ke stěně a než jsem se nadál tak znovu neu ...spokojeně usnula.

PP - pokračování příště