A co ženy Čárlí ? Zbytky tváře 3

17. 02. 2019 8:38:12
Po Martě přišly další lásky, omyly a zklamání. Bohužel překonat ten měsíc se mi dlouho nedařilo! Co se týká ženských, byl jsem prostě ňouma. No, a když už jsem to nakousl, vím, že samochvála smrdí,ale zůstal jsem jim dodnes.

monolog na téma: A CO ŽENY, ČÁRLÍ ? ( jó, když nám bylo ...náct )

Lépe řečeno dívky, ale my jsme pro své velké, nedospělé lásky používali zásadně termín ženy.

1 ) První konfrontaci s opačným pohlavím jsem si odbyl, na rozdíl od svých vrstevníků, s jistým zpožděním. Snad každý už měl za sebou (nebo to alespoň tvrdil) ono vodění za ručičku, francouzáky, petting, pokusy o soulož a podobný nesmysly, jen já, do sebe uzavřený, hodný chlapec – NIC! Diskotéky a zábavy, kde se obvykle navazují potřebné kontakty, jsem obcházel širokým obloukem. Veškerý volný čas a úspory jsem tenkrát pokládal na oltář budoucích cyklistických vítězství, které se jako na potvoru ne a ne dostavit. Když jsem zrovna netrénoval, ležel jsem v knížkách. Tam, na těch zažloutlých stránkách, byl úplně jiný svět. Tajemný, dobrodružný a hlavně spravedlivý. Přelouskal jsem jich někdy i pět za týden. Byla to má druhá úniková cesta z reality. Tou první bylo snění za bílého dne, o té třetí převážně noční bude ještě řeč !

2 ) Na první oficiální rande, bylo mi, tuším, šestnáct, mě pozvala až kamarádova bejvalka. Asi se mu chtěla pomstít?! O rok později jsem, díky Standově balícímu svetru poznal Marťu a s ní i to, čemu se říká dlouhodobý vztah. Měla o mě evidentní zájem a nebála se ho dát najevo. Stejně jako její spolužačka Lucie. Byl jsem poněkud zaskočen. Holky to byly hezký, copak o to, ale musely být dost zoufalé, když si vybraly právě mě. Nejsem totiž žádnej krasavec! Jenže, co amorek nechtěl, mně se líbila jiná jejich spolužačka, která pro změnu (bál jsem se zeptat) asi zájem neměla. Takže ententýky dva špalíky ... začal jsem chodit s Marťou ! A po měsíci jsem se s ní „rozešel“. (Pozornému čtenáři jistě neuniklo – o šest řádek výš – slovní spojení dlouhodobý vztah – jeden měsíc ? Ten, kdo to se mnou vydrží až do konce, pochopí, že jsem nekecal!) A ty uvozovky jsou na místě. Byl jsem tak měkkej, že jsem jí to ani neřekl. Vlastně jsem jí to ani nenapsal. Nezvedal jsem telefon, neodpovídal na dopisy. Jak Michal vtipně poznamenal, bál jsem se, že mě zmlátí. Pravidelně posilovala a její ruce byly o poznání silnější než moje!

V souvislosti s Marťou se mi ještě dnes vybaví její otec, který mě zcela otevřeně a upřímně nenáviděl, a hlavně pak vzájemné polibky, doteky, hlazení, mazlení a podobný záležitosti. Právě jí vděčím za to, že jsem si mohl poznatky ze sexuálních příruček a Bravíčka, vyzkoušet v praxi. A najít v nich zalíbení. A to i přesto, že naše schůzky často připomínaly spíše dálkové pochody. Měla alergii na všechno možný a najít vhodné místo bylo takřka nemožný. Což byl jeden z důvodů, proč jsem se domů pravidelně vracel až pozdě večer. Dvacet pět kiláků na kole bez světla. Od živitele, řidiče z povolání, jsem za to vždycky dostal držkovou. Po jedné takové pozdní večeři naléhal na máti, ať proboha taky něco řekne. Zeptala se, jestli si sebou vozím občanku a průkaz zdravotní pojišťovny.

„A mám se jí legitimovat před tím, než se na ni vrhnu nebo až potom?“ opáčil jsem sarkasticky.

„Kájo,“ malovala čerta na zeď máti, „co když se ti něco stane?“

„Co by se mi asi tak mohlo stát?“ rouhal jsem se.

Následující středu jsem si přesto preventivně do podsedlové brašničky přibalil, kromě obvyklé náhradní galusky, lepení a kondomu, taky dva výše zmíněné průkazy. Marťa mě zatáhla do lesa, na takový opuštěný palouček. Kupodivu ani alergie nevěděla, kde přesně se nalézá. Zbaveni kýchacích problémů, dychtivě jsme se propracovávali přes svršky, spodky k jádru milostného spojení. Plenit a pustošit dobytá území se mi však nepoštěstilo. Narůstající vzrušení se totiž začalo mísit s jiným méně vítaným pocitem. Zpočátku jsem tomu nevěnoval pozornost, ale jak se tak ruka šmátralka zarazila u lemu jejich kalhotek, už jsem tu bolest nemohl déle ignorovat. Spodní část zad jsem měl v jednom ohni a postupovalo to níž a níž. Až ke koulím (ehm varlatům)!

Když se má milá zeptala, co mi je, stručně jsem zaúpěl, „záda ... nemůžu ..., kurva to je bolest!“ Ty koule jsem si pro jistotu nechal pro sebe!

Chudák Marťa mě na svých zdravých zádech odtáhla domů a zavolala záchranku. Byla to LEDVINOVÁ KOLIKA! První a nikoli poslední. Vyfasoval jsem recept, suspenzor a tip na výborný čaj. Životadárci mohli být spokojeni. V nemocnici na příjmu jsem se mohl ohánět průkazkou zdravotní pojišťovny a domů jsem dorazil za světla. Radši nevzpomínat!

Po Martě přišly další lásky, omyly a zklamání. Bohužel překonat ten měsíc se mi dlouho nedařilo! Co se týká ženských, byl jsem prostě ňouma. No, a když už jsem to nakousl, vím, že samochvála smrdí,ale zůstal jsem jím dodnes.

( listopad 96 )

3 ) Pokud mě paměť neklame, chodil jsem tenkrát s Valerií. Kolegyně z práce. Blondýnka. Nijak zvlášť chytrá, ale zato pěkná. Teda, ne abyste si mysleli, že si chci přihřát polívčičku nad tématem řady vtipů – typu blondýnky & inteligence – rozhodně si nemyslím, že myšlenkové pochody ovlivní barva vlasů. A navíc byla odbarvená! S oblibou o ní mluvím jako o největším omylu svého života.

4 ) To ta předchozí, Marika, to bylo jiný kafe. Rozpustný. O dva roky starší. Taky kolegyně. Taky blondýnka. A to mám odjakživa slabost pro brunetky. Hodná, hezká, milá, skromná holka. Co víc si člověk může přát. No, a jelikož její rodiče byli zbožní a morální lidé a drželi ji hezky zkrátka, byla taky, pominu-li počáteční upejpavost, řádně nadržená. Takže jsme první dva měsíce vyplnili hrátkami veskrze tělesného charakteru. Žádná před ní, a snad ani po ní, nebyla tak vášnivá a oddaná. Což byl, jak se později ukázalo, kámen úrazu! Znáte to? V momentě, kdy získáte to, po čem jste tak dlouho toužili, dostaví se pocit trapné jistoty a vy pomalu, ale jistě ztrácíte zájem. Zapomínáte, co že vás tak fascinovalo na vašem protějšku a kolik vám to dalo práce (se ...) ji (... tam) dostat a rozhlížíte se kolem po něčem lepším. Šťastný ten, kdo to nepoznal.

Patřil jsem do té početnější omezené skupiny populace, která přikládá větší význam stránce tělesné než duševní. Najednou jsem viděl to, co se dříve zdálo být zanedbatelné. Ten nepatrný předkus, menší prsa, větší zadek, povolené bříško. Pro ostatní to byla pořád pěkná holka, ale pro mě už nikoli! Prostě, choval jsem se jako idiot! Na svou obhajobu chci říct, že k tomu nejspíš nemalou měrou přispěly i jisté zdravotní komplikace. Ze dne na den nepředstavitelný bolesti kyčle. Ty tam byly dvěstěkilometrové vyjížďky z předešlé sezóny. Zvládal jsem, naládovanej jedním až třemi prášky na bolest, stěží poloviční trasy. Sotva jsem chodil. Jedno vyšetření střídalo druhý. Doktoři si mě přehazovali jak horkej brambor. Nejčastěji jsem slýchal, „... tam vás nemá co bolet a kdy jdete na vojnu?“ Měli za to, že simuluji kvůli odkladu. Byl jsem z toho na prášky.

Marika mě na většinu těch „léčebných“ procedur doprovázela. Její podporu jsem ovšem neuměl náležitě ocenit. Ba právě naopak. Tyto problémy a pochybnosti s nimi spojené, se čím dál tím víc začaly promítat v mém chování. S odstupem času jsem dospěl k názoru, že jsem si právě na ní vybíjel všechen ten vztek a bezmoc. Na místo, abych bojoval s nemocí, upnul jsem se na její nedokonalé tělo. Na primitivní pudy, na rozkoš a ponížení. Byl to předem prohnaný boj. Nikoli na poli bitevním, ale sexuálním. Do slova a do písmene – já nikdy nemohl k nim (rodiče jí to zakázali) a ona k nám taky ne (rodiče jí to zakázali). Tudíž jsme se snoubili v odlehlých koutech zahrad a parků, v zatuchlých průchodech, na autobusovém nádraží a samozřejmě i v práci. Skvěle strávená pracovní doba + přesčasy – byli jsme vlastně jak prostitutka s gigolem. Dřívější snad láskyplné několika hodinové schůzky, jsme na můj popud výrazně zkrátili. Přičemž jsme se řídili pravidlem, že ústa se používají ke všemu možnému jen ne k mluvení. Nechtěl jsem ztrácet čas bezduchým tlacháním. Kdybychom už předtím spolu nechodili, napsal bych, že to byl anonymní sex. Z těch temných průchodů a laviček v parku (v lednu a únoru) mě zas braly ledviny. Odbyl jsem si to svý s téměř násilnickým nadšením, a v momentě, kdy odezněl vrchol, se dostavily výčitky. Vykouřila mi ho, přitiskla se ke mně a chtěla mě líbat. Přišlo mi to odporný! Před chvílí spolykala moje sperma a teď se chce líbat? HRŮZA!

Trvalo mi dost dlouho, než jsem zjistil, že už k ní vlastně nic necítím. Tedy alespoň nic pozitivního!Výmluvy, uhýbavý pohledy, milosrdný lži! Nenávidím lhaní a stejně tak jsem nenáviděl i sám sebe.Přesto jsem si každý ráno nalhával, že je všechno v pohodě. Že je to pouze přechodný stav. Něco jako chřipka! ZBYTEČNĚ. Chodili jsme spolu tři a půl měsíce. Počínaje 68. a konče 106. dnem jsem vymýšlel jak z toho ven. Moje dilema dát či nedát kopačky a když, tak jakým způsobem nakonec za mě vyřešil někdo třetí. Ten den jsem měl jet s živitelem na trénink. Jenže ... byla tu Marika, její nový body, koženej řemen, plechovka sladkého mléka a plesnivej zpola rozpadlej sklep. A navíc ta zatracená kyčel. Živitel svou pravidelnou tréninkovou dávku nedokončil. Opět! Jeho prošedivělé skráně působily na ženský jako magnet. Podruhé během měsíce ho sejmula nepozorná řidička neznalá pravidel silničního provozu. Prostě si jen tak jel po hlavní a najednou ležel dobitej na asfaltu. Z kola hromada šrotu. Přijel jsem navečer domů a mamka mi plačky sdělila, co se stalo. Vím, že to zní hloupě, ale vyčítal jsem si to. Byl jsem s , když jeho v bezvědomí převáželi do nemocnice. Hned druhý den ráno jsem zašel do její kanceláře. S pevným odhodláním náš „vztah“ ukončit. Konečně, dělal jsem to pro její dobro! Zasloužila si někoho lepšího. Vrhla se na mě s laškovným úsměvem a její ruka zajela do poklopce montérek. Ty její neposedný prstíky a věčně vlhká kundička mi budou vážně chybět. O lačných ústech ani nemluvě. Jenže co teď? Zkuste říct holce, že se s ní rozcházíte, když vám v brašně loví vercajk. Já to zkusil. Špatně načasovaný!

Můj nevydařený vztah s Marikou jsem zde rozebíral z jednoho prostého důvodu. Pro srovnání. S tím, co následovalo ! Byl jsem si setsakra jistej, že jsem to zvoral a že příště stejnou chybu neudělám!

( ještě jednou listopad 96 )

zpět na 3 ) Návrat k Valče. Nastoupila k nám krátce po mém rozchodu s Marikou. Takřka půl roku jsem kolem ní chodil jak kolem horké kaše (žádný div, že byla tak chladná) a sbíral odvahu. Jak jsem již předeslal, přitahovala mě spíše fyzicky než intelektuálně.Co si budem namlouvat, do hlavy nikomu nevidíte. Bohužel! Dal bych levou, ne raději pravou, kouli, kdyby to bylo možné! Na pouhých pět minut, víc času bych stejně nepotřeboval, a všechno mohlo být jinak. Je krutou ironií osudu, že ten vztah, ačkoli byl velmi krátký a vlastně ho ani vztahem nazvat nelze chodili jsme spolu dvakrát, vždy sotva pár dní, tak výraznou měrou ovlivnil můj příští „život“. Na Valče mě ze všeho nejvíc udivovalo, jak dokáže bezostyšně lhát! Počáteční poblouznění proto brzy vystřídala poněkud střízlivější, sžíravá nejistota. Jen samý výmluvy, uhejbavý pohledy a milosrdný lži. (Co mi to jen připomíná?) Kupodivu mi za pár dní došlo, že tudy cesta nevede. Byla chladná, odtažitá a dostat od ní jen blbou pusu vyžadovalo nadlidské úsilí. Řekl jsem si, sám pro sebe, že je konec. Jí jsem se to oznámit neobtěžoval. PROČ TAKY?

Večer jsem se, jak velel dobrý porozchodový zvyk, na schůzi SNA (sraz náruživých abstinentů) uvedl do nezáviděníhodného rozpoložení a o víkendu jsem si všechno jakž takž srovnal v hlavě.V pondělí jsem byl opět připraven. S hranou suverenitou, sršíc vtipem jsem proplouval nezvykle se vlekoucí osmi a půl hodinovou šichtou. Valča pracovala na dílně o patro níž. Při troše štěstí jsme se tedy nemuseli vůbec potkat. Když konečně staré hodiny nad řezačkou ukázaly padla, zamířil jsem pln nejistoty do šatny. Naší pánskou od té dámské dělila pouze úzká chodba. Místo možného střetnutí. Předpokládal jsem, že jí nějaká dobrá duše donesla, co jsem v opilosti vykřikoval na celou hospu. Moje obavy se ukázaly bytí oprávněné. Seděla v křesle a kouřila.

„Čau,“ utrousil jsem a s hlavou skloněnou zamířil do šatny. Na můj pozdrav nijak nereagovala.

A mám to za sebou, pomyslel jsem si. Jenže tak snadné to nebylo. Zrovna když jsem si otočený zády ke dveřím sundával kalhoty, vyrušilo mě její decentní zakašlání. Otočil jsem se. Jen se usmála, podala mi zmačkaný papír a beze slova zase odešla. Můj, nahotu nikterak neskrývající, kolega, který právě vylezl ze sprchy, zaujatě pozoroval její pohupující se zadek. V autobuse jsem ten papír nedočkavě rozbalil.

Čárlí!

Chci Ti jen napsat to, že jsem byla v poslední době, trochu divná a jsem si toho vědoma. Chtěla bych, aby to bylo všechno v pořádku. Chci Ti taky napsat, že já Tě mám ráda a nechci, aby jsi měl starosti a mohl v klidu spinkat. Doufám, že máš ještě rád ty mě. Prosím Tě jen o trochu trpělivosti a laskavosti.Doufám, že už budeme více spolu a budeme oba šťastní. To je asi všechno, co jsem Ti nedokázala říct, tak jsem Ti to napsala.

P. S. Miluji Tě Tak zítra Čauves Valča

( prosinec 96 )

5 ) Kdybych nebyl naivní a důvěřivý blázen ( idiot, imbecil, debil ...), asi bych ten dopis roztrhal. Jenže já byl (idiot, imbecil, debil a navíc ještě kretén ), takže jsme spolu začali znovu chodit a věřte mi nebo ne,bylo to ještě daleko horší! Kde se vůbec v člověku bere ta ... pokora (to asi není to správný slovo?) ... snášet mlčky všechna ta příkoří ?

..... rád bych si byl jist zda známe hranici - kdy jsme čistý list, kdy jsme vinící -

když tobě chce se řvát a mlčíš docela - jsi trpělivá snad a nebo zbabělá .....

( Robert Křesťan – Praha bolestivosti )

Boží mlýny mě semlely tak rychle, že jsem ani nemrknul. Čím víc mě dráždila, odmítala a ponižovala, tím víc jsem po ní toužil. I s úroky (10ti násobek vloženého) se mi jak bumerang vracelo všechno to zlý, čeho jsem se (ač nechtěně) dopouštěl na Marice. Jen s tím rozdílem, že mě nikdo sexuálně nezneužíval. Pro Mariku to bylo samozřejmě zadostiučinění.

Na Štědrý den jsem seděl s Val ve vinárně Bludička. Po třech dvoudeckách vína byla nebývale sdílná.Mimo jiné mi vyklopila, jak moc nenávidí ty pitomý ignoranty, co si říkaj rodiče. V zápětí mě ujistila, že pokud se jí někdy v daleké budoucnosti narodí dítě, který nebude tak úplně v pořádku, (doslovně řekla : bude dementní) šoupne ho ihned do ústavu a nebude ho chtít už nikdy vidět. Dost dobře jsem tu smršť upřímnosti, co mi naservírovala, nedokázal strávit! Každopádně, pokud bude to dítě po ní, je tu dost velká pravděpodobnost. Pochopil jsem, že s někým skutečně postiženým mám právě poslední rande.

Trvalo mi několik let, než jsem našel vhodnou odpověď. Ty dávno zašlé vzpomínky znovu ožily, když mi kamarádka Lenka vyprávěla jeden drsný příběh ze života s vtipnou pointou. Z toho mišmaše v mé kebuli tenkrát vzešla následující báseň:

Táhnou, pod tíží, padají k zemi - do dalšího střetnutí,

nejistí a málo chtění - plni bázně, strachu, nechuti.

Kolikrát si řekli, že to sbalí - uzavřou se do své samoty,

tady není nikdo dokonalý - uznávají se jiné hodnoty.

.

Prahnou, vzhlíží se v záři lesku - nikdo neocení jejich píli,

trochu trapně touží po potlesku - uznání těch, co je odsoudili.

Napadlo tě někdy, jak se cítí - jaké jsou ty každodenní splíny?

Asi budou celý život biti - jenom proto, že jsou trochu jiní.

Val mě doprovodila na autobusák. Stáli jsme na nástupišti, metr od sebe. Já měl něco na srdci, ona neměla to srdce začít. Takže to zas zbylo na mně. Zeptal jsem se jí, jestli se chce rozejít. Rozhodně nebyla proti.

Řekl jsem jen, „tak fajn,“ odjel jsem domů a neskutečným způsobem jsem se setnul.

6 ) Dva dny na to jsem seděl se Stanckem a jeho kamarády judisty v hospě. Hodnotili poslední závody a domlouvali Silvestra. Ani rychlostní rekord v polykání chmelového lektvaru (když dopíjeli druhý, já proléval hrdlem pátý) mi nepomohl zapojit se do diskuse. Základním tématem jejich konverzace byly chvaty Seoy Nage, Tomoy Nage, Uči Mata, bezpečné dopady na žíněnku a kolik kdo zvedne na benč.

„A co kdyby jel Karel s náma?“ nadhodil zničehonic Stancek, když přišla řeč na oslavu konce roku.

Na pár vteřin se rozhostilo trapné ticho. Všichni po sobě rozpačitě pokukovali.

„Proč ne?“ zachránil mě Redžis, na jehož chatě rodičů se akce konala.

Ačkoli jsem z toho měl hrůzu, ten Silvestr byl jeden z nejlepších, jaký jsem kdy zažil.

PP - pokračování příště

Autor: David Snítilý | neděle 17.2.2019 8:38 | karma článku: 12.76 | přečteno: 319x

Další články blogera

David Snítilý

Podzimní balada

Vdávala jsem se mladá, protože jsem musela. Byla jsem v očekávání, což doma nikdo nečekal. Rodiče se domnívali, že jsem slušná katolická dívka. Přišla jsem o věneček na vesnické tancovačce a pak plačce svěřila se sestře Kačce.

15.3.2024 v 17:00 | Karma článku: 18.43 | Přečteno: 423 | Diskuse

David Snítilý

Drahá tma

Jenže láska je mocná čarodějka a Montekové a Kapuleti měli v porovnání se Skleničkovými a Korbelovými vřelé sousedské vztahy. Obzvláště poté, co Patrik podlehl Sářině půvabu a začal se s ní tajně scházet.

17.2.2024 v 8:30 | Karma článku: 16.75 | Přečteno: 469 | Diskuse

David Snítilý

Sexy seznamka pro zadané (Tvoje hvězda & Big Mig)

Laura utekla od despotického manžela ke kamarádce Markétě. Richard prosil, omlouval se, sliboval, vyhrožoval a nakonec poslal sms, že jestli se nevrátí, skočí pod vlak. Marky mu z Lauřina mobilu poslala odkaz na jízdní řád vlaků.

26.1.2024 v 15:50 | Karma článku: 19.92 | Přečteno: 480 | Diskuse

David Snítilý

... a co když to vzdám? (Bez dcerky neodejdu)

Mým prosbám, abychom navštívili poradnu či psychologa, se Tonda vždy vysmál s tím, že jediný blázen, co potřebuje lékařskou péči, jsem tu já. A zmínka o rozvodu ho v tu ránu rozpálila do běla a mně zčervenaly tváře. Nikoli studem.

13.1.2024 v 8:14 | Karma článku: 22.79 | Přečteno: 577 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 13.84 | Přečteno: 181 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.48 | Přečteno: 190 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.87 | Přečteno: 121 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 10.42 | Přečteno: 184 | Diskuse

Pavel Liprt

Narozeninová ženuška má

Narozeninový věk se přece u dámy neříká, to bych byl opravdu hrozný nešika, můžete však snadno vyčíst z této básně, že je mi s mojí ženou už mnoho let krásně.

26.3.2024 v 11:07 | Karma článku: 13.36 | Přečteno: 437 | Diskuse
Počet článků 178 Celková karma 18.37 Průměrná čtenost 659

Magnet na průsery, trapasy a zranění. Opačným pólem svojí osobnosti odpuzuji prachy a úspěch. Píšu prózu, texty a básně.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...